Pobyt v Clermont-Ferrand

Pozdě ale přeci dokončuji své zápisky, pobíhaní po Čechách a Slezsku, stejně tak i pocit, že teď už všichni ví, že žiju a jsem doma, mi zatím bránilo. Francii jsem opustila v sobotu 28.4.
Poslední týden ve Francii byl náročný jen trochu, nějaké zbytky měření, nějaké běhání po úřadech, jinak jen klid na balení.
Ve středu jsem byla domluvená s Sylvainem, že si v šest půjdeme zalézt, jen se omlouval, že možná dorazí později. V šest jsem přišla ke škole, v šest pět začalo poprchávat, šest deset přijel Sylvain a volal dalším kamarádům lezcům, jestli to vidí s počasím nadějně a jedem nebo ne. V šest patnáct se však spustil slejvák největší, místo lezení jsme si dali sprint mezi budovami a navštívili Jakubovu rozlučkovou party. Poklidná a podařená.
Já jsem rozlučkovou party nepořádala, jen s oddělením jsme jeli ve čtvrtek na tradiční francouzskou kuchyni do Col de la Moreno. Doporučuji z celého srdce a hlavně žaludku, místo je příjemné, okolí nádherné a ta kuchyně, ta je prostě je výborná. Specialita Auvergne je kachna udělaná tak šťavnatě a dobře, jak jsem ještě neviděla. Chutné saláty a rozmanité deserty jsou samozřejmostí.
V sobotu v brzy ráno jsem vyjížděla z Clermontu, držela se poctivě rad serveru viamichelin.fr, který tímto chválím, neboť jsem díky tomu ani jednou nezabloudila, mapa též nebyla potřeba.
V cestě jsem dělala jen krátké přestávky na rozproudění krve, občas i adrenalinu - v Mulhouse jsem přijela na pumpu, postavila se do řady, počkala, až zaplatí auto přede mnou, chtěla tankovat a nic. Zajdu do budky za paní, co se jako děje a ona mě ignoruje. Po chvíli chození okolo jsem zjistila, že paní padla v 13:00, já přijela na pumpu v 12:50, ale asi jsem se jí už nevešla do plánu, takže mě tam nechala stát jako trubku a neřekla ani B. Proklela jsem jí aspoň následující oběd i s odpolednem, zajela do vedlejší Totalky, kde neměli se zákazníky žádný problém a bezplatně přidávali úsměvy a přání pěkné cesty - příště asi radši rovnou připlatím, než aby se ke mně někdo choval takhle.
Cesta Německem pak ubíhala velmi příjemně a rychle, někdy okolo sedmé hodiny jsem překračovala přechod (dálnice na Plzeň), stačilo jen přibrzdit a mávnout pasem na pana celníka. Po deváté hodině jsem přijela do Liberce, obecně bych cestu popsala jako rychlou, zadek mě bolel jen trochu.

Nebojme se rekapitulovat:
Centrální Francie je krásná. Na turistiku, běhání, škoda, že jsem neměla s sebou kolo... Civilizace je pěkná ke shlédnutí, ale k opětovné návštěvě mne neláká. Lidi jsem potkala příjemné, vtipné i zajímavé, k srdci jsme si však vzájemně nepřirostli - možná je to jazykovou bariérou, spíš ale jen obecně naladěním na jinou vlnu.
Doslýchám se, že jsem se vyjadřovala ošklivě o Francouzích, že jsem na ně byla ošklivá. Na jednu stranu bych se jich zastala - nevšimla jsem si onoho tradujícího "Francouzi nemají rádi angličtinu", pokud už uměli anglicky, klidně na mě mluvili a necítila z nich nějaký odstup, jen zvláště u mladých lidí bych čekala větší znalost angličtiny. Na druhou stranu, co si mám myslet o národu, který se oddává nakupování a obchodům, zatímco v okolí je tak nádherná příroda?
Vlastně jsem se ještě chtěla pochlubit nejakými čísly: po turistických značkách jsem zde ušla 235 km a oběhala podobné číslo.

Pondělí, pondělí, jak krásně začalo. Doměřila jsem, co jsem potřebovala, zapracovala, zjistila, že výsledky jsou krásné a pak podle základního pravidla všech experimentátorů uzavřela toto měření a změnila teplotu. To pravidlo samozřejmě zní: Máš-li 4 body slušně popisující předpovídanou závislost, ani nepomýšlej na přidání pátého! A protože teplota se mi měnila, sebrala jsem auto a zajela do Pontgibaud, přímo na západ od Clermont-Ferrand. Zde jsem odešla příjemnou tůru s názvem La cheire de Pontgibaud (samé lávové kameny, nějaké originální mechy), pak jsem se přesunula do blízkého Saint-Ours-les-Roches a obešla další nenáročnou (však poněkud delší) tůru po pastvinách, vesničkách a chvílemi i lesích. Ke konci na mě padla únava, chvíli jsem se přemlouvala, že superžena zvládne si jít zaběhat na Puy de Come a shlédnout odtamtud západ slunce, leč mé superpowers mě zradily, takže jsem si zaběhala rovnou St. Ours mezi pastvinami obklopenými kamennými zídkami z vulkanických kamenů.
Následující den mi ukázal, zač je toho loket, kdy kalorimetr nespolupracoval a já byla z předešlých dnů utahaná jako pes. Spolu s Karine jsme ozkoušely různé magické a šamanské postupy na znovu obnovení bezchybné funkce kalorimetru, leč nebyly jsem úspěšné, to ani dnes. Magii a šamanství do toho zanáším jen proto, že spravit něco, co je tvořené několika černými skříňkami, mnoha různými obvody, jejichž nákresy jsou sice k dispozici, ale zase nám nic neříkají, a to vše je propojeno spoustou drátů, přičemž vše ovlivňuje vše... Řekněme, že je to jako hledat špatnou žárovku v sériovém zapojení 1000 žárovek, z toho může být vadných několik žárovek a vy nemáte k dispozici žádné náhradní. A to jsem to ještě navíc příliš linearizovala.
V pátek jsem raději skončila se šamanismem jako normální člověk a šla se projít na Plateau de Gergovie, která se vypíná nad Aubiere. Cestu k němu jsem brala tak nějak náhodně, takže jsem nakonec nevyšla až na nejvyšší terasu, ale procházka to byla vcelku pěkná. Jen ke konci se ke mně přidal jakýsi francouzský podvraťák (napůl bretoňský ohař, napůl něco chlupatého pasteveckého), ačkoli jsem jej ignorovala, spokojeně se se mnou venčil přes dva kilometry a já se začala obávat, jak bude nasáčkovaný před kolejemi. Naštěstí to ještě před nimi vzdal, asi se šel venčit s někým jiným.
A po pátku, no jistě, po pátku přišel všemi očekávaný víkend a nějaká pořádná tůra. Počasí nádherné, s Anitou jsme vyrazily na jih na Massif du Sancy. Cestou kopce houstly, v jednom kuse jsme stoupaly a míjely cedule jako Col de Croix St. Robert: Ouvert, Col de la Croix Morand: Ouvert, něco jiného Fermé. Těch otevřených však bylo víc, sníh se válel jen na vrcholcích, v příkopech a v zákrytech za skalami, cesta byla krásně suchá. Tak jsme dojely až za Mont Dore, kde silnice končí, začínají lyžařské vleky a lanovky. Ano ano, přesně tam vysedali z aut vyžraní Francouzi (což je zvláštní, protože normálně jich moc vyžraných není vidět, ale zrovna tady v horách se nakoncentrovali), dýchali čerstvý vzduch a nasedali do kabin lanovky, která je vynesla až pod vrchol Puy de Sancy. Pak ušli těch posledních 50 výškových metrů po dřevěných stupních a schodech až na vrchol a měli jistě dobrý pocit, jak zdolali horu. Nu přejme jim to.
My s Anitou jsme pochopitelně zvolily turistiku po značce, která vedla přímo nahoru sjezdovkou, většinou jsme se brodily sněhem, ale ten už pro lyžaře nebyl. Okolní louky jsou ze sluneční strany sněhuprosté, zbytek odtává, což tvoří různé zajímavé sezónní vodopády a potůčky. Výstup byl vcelku náročný, přece jen je to velký kopec, ale zvládnout se to dalo. Vyškrábaly jsme se tedy na vrchol a užívaly si výhledu - na jedné straně vulkány kolem Puy de Dome, na druhé straně pohoří Cantal, okolní vrcholy z Massif do Sancy jsou také krásné. Není to velké pohoří, ale těch pár vrcholů je skutečně horovitých, nikoli kopcovitých.
Přes náročnost výstupu jsme poté ještě zajely na Lac Chambon, které bylo cestou a kromě toho je proslulé krásou. Mně se v únoru taky líbilo, v březnu s Anitou a Martou pod sněhem mělo své kouzlo, nyní v dubnu bylo v obležení lidmi, dětmi, psy a moc pohody nesálalo. Odešly jsme tedy od něj na hrad Murol, který byl překvapivě otevřený a dokonce i poměrně zachovalý, z věže jsou dobré výhledy, na interiéru se pracuje (i když zde bych byla dost kritická k "dobovosti" prozatímní expozice). Kolem hradu je zoologická zahrada pro městské děti (srnky, kozy, nějaký muflon, pár kachen a něco mezi krávou a zubrem), ale tam už jsme se nezdržovaly a navrátily se k autu.
Na cestě zpět přibyl ještě jeden (zprostředkovaný) zážitek, vzaly jsme stopaře, takové seriózně vypadajícího pána okolo čtyřicítky s helmou a ohromným batohem, tak jsem se ho ptala, jestli je paraglidista. On, že ano a že ráno skočil z Puy de Dome (1660 m.n.m.), nastoupal do 2000 metrů a přistál v Besse, tedy 42 km vzdušnou čarou na jih. Přišlo mi to úplně úžasné, tenhle sport má rozhodně něco do sebe.
Neděli jsme s Anitou naplánovaly jako odpočinkovou. Podle průvodce jsme našly cestu s názvem Le Puy de Mercoeur, kde z obrázků koukala jakási "poušť", tak jsme to jely přezkoumat. Nejprve nás čekala příjemná cesta lesem, žádné velké stoupání, všude příjemný stín a každou chvíli okolo profrčeli cyklisti. Pak jsme našly odbočku na Puy de Lassolas, kde měl být prima výhled, tak jsme odbočily a našly poušť. Jasně, poušť to nebyla, jen strmý hřeben Puy de Lassolas, ze kterého se sesouvá půda na obě strany, takže výsledný dojem je jakási hliněná "pustina". K tomu výhled stojí za to, takže jsme se válely na hřebeni a vyhlížely. Naštěstí je hřeben dlouhý, protože stejné aktivity provozovalo několik dalších turistů, holt sezóna je tady.
V normální neděli bychom šly možná i delší tůru, ale buď je to jarní únavou nebo jsem to přehnala s tréninkem, prostě už jsem pak neměla sílu na další chození a Anita také ne. Jely jsme tedy zpět do Clermont-Ferrand, cestou si v Orcines nakoupily koláčky a pak je spokojeně sdlabaly na vyhlídkové terase nad Clermontem. Město je shora takové...no jako město, tedy nicmoc krásného, jen ta temná Clermontská katedrála tomu dává pěknou formu.
No a když už jsem katedrálu pochválila, tak jsem ji byla dneska konečně navštívit, ano je velká. A má spoustu barevných oken. A veeeliké varhany.
Francii brzo opouštím, začala jsem vyhledávat takové věci jako dětské knihy, zde jsem však došla ke znechucení - co byste si taky mysleli o národu, kde na 1 knihkupectví (a to do nich započítávám i specializované obchody s komixy) připadne 10 luxusních parfumerií, 20 bižuterií, 30 kadeřnictví a přes padesát (zde bych se nebála i stovky) obchodů s oblečením. Ubozí francouzští intelektuálové, buď už vymřeli, nebo vymřou velmi brzy! Jen zcela jistě dbají na svůj vzhled.
Taky mě v minulém týdnu přepadla prezidentská kampaň, resp. plakáty jsou všude, to je jasné, nicméně mladí socialisté strašili několikrát před vchodem menzy, podle letáků pod dveřmi mě ovlivnili jednou mladí komunisté a čtyřikrát (!) opět mladí socialisté. Tímto se veřejně hlásím k nelibosti vůči Ségolene Royal, politik, který nedokáže svůj názor vyjádřit najednou a ještě si vypomáhá berličkami jako citace soupeřů (bez jejich přítomnosti, že ano, leták je přece jen její) a kritika jejich výroků, to má u mě rozlité.

"You're in business," oznámila mi Karine poté, co jsme v úterý ráno spravily většinu problémů. Ve středu taktéž po opravení dalších drobností. A ve čtvrtek také. Nicméně přesto to bylo na to, abych měřila celý týden, hladina hluku v laboratoři buď lehce klesla nebo jsem si zvykla, takže to nebylo ani příliš ubíjející. Marta byla celý týden u přátel někde na jihu, Andrea odjela domů, trávily jsme tedy obědy s Anitou, přičemž stále trvaly prázdniny a škola byla příjemně vylidněná.
V pátek jsem se zašla podívat do města, už dlouho jsem tam nebyla, tak jsem si chtěla osvěžit pamět. Venku lehce pršelo - takový ten teplý jarní déšť, obvzášť krásně působil, když jsem sledovala kapky na pozadí tmavé Clermontské katedrály. A nebo se mi to jenom tak zdálo, jak jsem byla zfetovaná z laborky.
Saint-Saturnin mě minulý týden zaujal, v sobotu jsme tam tedy vyrazily s Anitou. Nejprve jsme odešly tůru nazvanou La montagne de la Serra začínající ve vesnici Chadrat (louky, pastviny, výhledy), pak jsme prohlédly samotný Saint-Saturnin, kostel je skutečně úchvatný, ke shlédnutí jsou kromě typických prvků románské architektury také gotické fresky, krypta, vitráže. Akustika též velmi krásná na to, jak je to velká prostora, škoda jen, že tam bylo s námi několik dalších turistů. (Ale klidných a civilizovaných, nejsme přeci na jihu.)
Abychom viděly další zázraky, zajely jsme k jezeru Aydat a prošly si tůru kolem něj. Pěkné, okolí taktéž, dojem kazí jen část, kde se staví nové zábavní centrum. Ve vesnici Aydat je kostel, který začali stavět v době románské a pak v každém dalším století přidali či přestavěli nějakou část. Zvenku vypadá jako skládačka, zevnitř (kam se chodí po schodech dolů jako do sklepa) je dojem velmi odlišný, interiér působí příjemně celistvě a akustika je nádherná - kostel byl prázdný.
Dnes jsme jely na jihovýchod, vesnice Pignols poblíž Vic-le-Comte, odešly jsme tůru, na jejímž začátku se k nám přidal černý labrador. Po dvou kilometrech jsme jej pojmenovaly Bonaparte, snažily jsme se jej komandovat česko-slovenskými příkazy, leč neposlouchal a nejbezpečnější bylo pro něj vždy zaběhnout a podržet jej mimo cestu než přejede auto/traktor/motorka. Příroda se už probouzí, Bonaparte se párkrát vyválel v louce a pak byl pěkně žlutý od pylu. Cestou jsme potkaly zachovalou a opravovanou zříceninu hradu z 16. století, občas nějaký pěkný výhled, ale kraj je tady takový pozvolnější než na vulkánech. Po tůře jsme zašly vrátit Bonaparta majitelům a jely na kafe do Vic-le-Comte. Pěkné malé městečko, kdy se zřejmě všichni znají, po hlavní třídě se promenádují psi a kočky.
K večeru jsme ještě zvládly návštěvu běhacího místa v Ceyratu, tentokrát tam kromě nás trénovalo několik dalších jedinců, procházela se rodina s dětmi, někdo venčil psa a na kamenech vedle potoka bivakovali tři mladíci s kytarama. Škoda, že neznám žádné francouzské písně, hned bych se přidala. Takhle jsme jen jely zpátky na koleje, teď sleduju, jak se studenti vrací do školy a plní tím parkoviště. No a na pozadí mi běží film Master and Commander - nejen pod jeho dojmem jsem se rozhodla, že se jednou stanu námořníkem.
- kostel v Saint-Saturnin
- Lac Aydat

Jak jsem zmínila problémy na zařízení minulý týden, tak ty stále pokračovaly, protože Karine byla na dovolené a já je moc nevyřešila. Nebylo tudíž třeba přesčasů ve škole, udělala jsem, co bylo třeba a mizela jsem pryč. Ve čtvrtek se vylouplo krásné počasí, když se přehoupla pátá hodina měla jsem doděláno, nastartovala svého oře a odjela do Saint-Amant-Tallende, nějakých 10 km na jih. Tamní turistická stezka začíná u gotického kostela (velmi světlý, vzdušný a takový přívětivý), pak obchází jakýsi kopec, nabízí výhledy na široké obdělávané údolí, přes které vede dálnice, pak se naštěstí obrátí na druhou stranu, kde už po dálnici není ani slechu. Určitě si dovedete představit tu odpornou romantiku, když jsem tam stála, koukala do zapadajícího slunce nad kopečky, kolem zpívali ptáci, za zády mi frkali koně, co se na mě přišli podívat, a z dálky doléhalo zvonění zvonců z nějakého stáda. A kytky smrděly. Pak jsem přišla k Saint-Saturnin, městu na břehu říčky, které si vykotlala hlubokou rokli, nad ní se tyčí gotický hrad, pak románský kostel (ooohromný, leč v pozdější hodinu již zavřený), kolem stojí nízké kamenné domky tvořící souvislé bloky propojené úzkými uličkami. Krása.
Pátek probíhal podobně, jen s tím rozdílem, že do přírody jsem vypadla už po obědě. Mým cílem byl Puy de Louchadiere. Pěkná cesta, pěkné výhledy, nějaké puchýře, spousta krav, bukové lesy, smrkové lesy, paseky, louky, pastviny. Jeden Puy denně nestačí, vylezla jsem tedy na nedaleký Puy de la Nugere. Popis opět trapně jednotvárný, zas nějaké ty výhledy na další vulkány, o něco zajímavější cyklostezky.
Sobota začala brzo ráno, vyzvedla jsem Anitou s Andreou a vyjely na jih. O 250 km později jsme zastavily v Millau. Centrum města obsahuje nějaké kostely (nezajímavé a zavřené), taky nějaké ty domy, sem tam zbytek římské stavby, ale obecně nuda. Přesunuly jsme se k řece, kde nacvičovali kajakáři průjezd umělým kanálem, sledovaly kopce obklopující město, ze kterých skákali paraglidisté, Andrea krmila kachny. Bylo tam velmi pěkně, ale naše cesta vedla dál, nasedly jsme tedy do oře a jely dál. Za Millau člověk nejprve vystoupí na ooohromnou náhorní plošinu, kterou jsme charakterizovaly jako "Zde začíná Mexiko". Na nízkých kopečcích jsou rozseté menší skalky a šutráky, porostlé je to jen občas nějakým vřesem a menšími keři, celý krajina působí vyprahle a pustě. Prošly jsme se po ní, oblezly si několik balvanů a podivovaly se těmto krásám. Rozhodně to je krajina se svým osobitým kouzlem.
Těsně po poledni jsme dojely do Sete. Toto město je na francouzské poměry nové, na žádné památky jsme se netěšily a užívaly si výhledů na přístav, smrad rybiny, nálety racků. Nakonec jsme se usadily pod majákem a užívaly si přímořského ruchu.
Pak nám přišlo Sete moc komerční a průmyslové, přejely jsme proto na blízkou pláž do Frontignanu. Nebyla otevřená přímo do otevřeného moře, ale do zálivu, kterých je na jihu až až. Plácala se v něm nějaká začínající windsurfařka s neuvěřitelnou vytrvalostí (mně spadnout křídlo tolikrát do vody, tak už dávno jsem doma a suším neopren), Andrea sbírala škeble, já si máchala nohy v moři a den plynul velmi pohodlně až líně. V pozdějším odpoledni jsme projely Montpellier, abychom se ubytovaly v hotelu. Průjezd obsahoval i prohlídku částí města, které jsme nechtěly vidět, ale nakonec jsme dojely šťastně k hotelu a ubytovaly se. Večer jsme otevřely flašku vína, sedly si před hotel a spokojeně konverzovaly o životě. Místo vysokého, krásného Francouze s bohatou kšticí (místní vtip, Francouzi jsou totiž mrňaví, oškliví a s koutama) se k nám přidali dva slovenští řidiči náklaďáku, ruský orchestr, který se vracel z koncertování ve Španělsku, a několik běloruských řidičů. Zas taková slovanská party.
Ráno jsme se pěkně připravily na nenáročnou neděli a vyjely směr jihovýchod. Mezi Sete a Béziers vede jedna silnice na úzkém pruhu mezi mořem a zálivem, jely jsme tedy po ní, v jednu chvíli jsme též zaparkovaly a procházely se po pláži. Pohybovali se tam nějací rybáři, lidi, co se sem šli číst knížku a relaxovat, rodiče venčící děti, jedna dvojice turistů v plavkách, pár běžců. Teplota moře opravdu nebyla na koupání nebo aspoň ne na příjemné koupání, nekoupaly jsme se.
Na oběd jsme se přesunuly do Le Cap d'Agde, výběžku s přímořskými letovisky a nádhernými přímořskými skalami. Oběd v restauraci nabízel jako největší specialitu mušle, Andrea je zvládla, prý se jich i přejedla. Já jsem vsadila trapně tradicionalisticky na kalamáry, Anita zkusila něco náhodně z jídelníčku, z čehož se vyloupnul krvavý hovězí steak. Pochopitelně vše bylo jen francouzsky, předsezónní obsluha asi ještě neovládá cizí jazyky. Na skalách jsme pak sledovaly, jak se od moře blíží mlha, přemýšlely, jestli přinese nějakou invazi pirátů, a trávily.
V odpoledních hodinách jsme opustily toto komerční hnízdo a jely do Narbonne se ubytovat. Původní myšlenka byla přesunout se pak opět k moři případně na skály za městem, místo toho jsme však odešly do centra a kochaly se architekturou jižní Francie. Tedy kochaly... moc jsme se nekochaly, neboť se nám nelíbila. Stavby z pískovce, všechno veliké, uličky špinavé, kostely ohromné a zavřené. Přišly jsme ke katedrále Saint-Just-et-Saint-Pasteur, slovo 'ohromné' dostalo zase jednou nový rozměr, opět byla ale zavřená, takže nevím více. Vrátily jsme se na hotel, povečeřely, otevřely víno a znaveně pustily televizi s francouzských Posledním samurajem. Přemlouvaly jsme francouzský dabing do daleko zajímavějšího česko-slovenského alternativního znění, které dalo filmu daleko více náboje, a poté šly brzo spát.
Dnešní pondělní velikonoční ráno začalo krásně cizozemsky - tedy žádnými rozesmátými šmigrustanty, ale pěkně snídaní a odjezdem do Carcassonne. Město Carcassonne se skládá ze starého a nového města, staré město je tvořené hradem se spoustou hradeb, věžiček a vypadá úplně jako z pohádky. Uvnitř vypadá jako místo plné turistů, obchodů, turistů, žebráků, turistů, komerce a turistů. Prošly jsme se po dolní hradbě (nejsou tak obchody, tedy je tam méně turistů), poté zabrousily do vnitřu města, vyhnuly se obchodům a zašly do katedrály. Jako správná jižanská stavba je ohromná, odosobněná, monumentální, ovšem také plná turistů, kteří v ní brousí jak zvědaví komáři, točí si členy rodiny na kamery, vrhají blesky do okenních vitráží a hlučí. Vskutku místo přiblížení se k bohu. Opustily jsme radši tento úl, se slzou v oku vzpomínajíc na malebné kostelíky ve vesničkách okolo Clermont-Ferrand. Ve škole mi Magalie poradila, že Carcassonnskou specialitou jsou žabí stehýnka, hledaly jsme proto restaurant se žabími stehýnky. Ve starém městě se nám nepoštěstilo, ze všech specialit jsme narazily jen na hlemáždě, doufaly jsme tedy, že nové město nám poslouží lépe. Leč chyba lávky. Dole jsme našly dva ohromné zavřené kostely, spoustu malých uliček, spoustu obchůdků a restaurací s nápisy v neděli zavřeno. O svátku pochopitelně taky. Bloudily jsme vylidněným městem, až jsme našly malinkou restauraci nabízející tradiční kuchyni, "English spoken" a "Hablo espanol". Vyzkoušely jsme tradiční kuchyni a English spoken, to druhé nezklamalo, to první prohlašovalo, že tradičním Carcassonnským jídlem nejsou žáby ale takové zajímavé palačinky. Holky si je daly a nestěžovaly si, já si vyzkoušela kachní nohu jako náhražku za žabí stehýnka. Chutná.
Popravdě, jih Francie si naše srdce nezískal, spíše nás odradil. Moře je krásné, leč města jsou kombinací přístavu a turistického pozlátka. Města dál od moře jsou vyprahlé díry s mohutnými stavbami, velkým provozem, naddrženými chlapci v prastarých Peugeotech, turistickým ruchem a pracovním nasazením velmi líných Francouzů. Jako víc než těch normálních.
Cestou zpátky jsme se zastavily na opětovnou regenerační zastávku v Millau, toho město s architekturou jihu, sportovním nadšením středu a pracovním zápalem libovolné ne-Francie (otevřený supermarket, obsazená pumpa) se nám prostě líbilo. Ve večerních hodinách jsme se ještě stavily v St. Flour, 100 kilometrů na jih od Clermont-Ferrand, opět nové město v údolí a staré město na vrcholku kopce, k němu vedlo schodiště o 300 stupních. Mně se toto místo líbilo, holky ho pomluvily, takže nevím, jestli je objektivně krásné. Subjektivně je samozřejmě velmi krásné!
Večer jsme dojely do Clermontu, kde začalo pršet, což značí, že se zítra půjde dobře a bez výmluv do školy.

Doufám, že jsem vás nezničila depresí předchozího zápisu. Už jsem přišla na zdroj mé stabilní únavy - v laboratoři po přidání dalšího motoru stoupla už tak vysoká hladina hluku. V tuto chvíli mám opět nějaké obtíže na zařízení, takže trávím většinu času mimo laboratoř (to hned zvedne náladu), brzo se tam vrátím se špunty do uší, třeba to půjde.
Week-end začal v sobotu o půl čtvrté, kdy jsem byla odvézt Adrianu na letiště. Protože bydlí (bydlela) v jiné části Clermontu, seznámila jsem se s dalším okolí, naštěstí noční provoz je opravdu minimální. I noční clermonští obyvatelé jsou zábavní - třeba pán, který vyšel z baru, zrovna když jsem se hledala v mapě, a nabídl mi pomoc. Angličtina mu v podnapilém stavu nedělala žádné obtíže, jen na tu mapu nemohl zaostřit... Adrianu jsem pak našla snadno, letiště také. (Když jsem se ptala kluků, jak se tam dostanu, dostalo se mi odpovědi ve smyslu: "To budeš sledovat takové šipky, co mají na sobě obrázek letadla.") Trochu překvapila temná a uzavřená odbavovací hala, ale nakonec se ukázalo, že místní letecký provoz není tak hustý, Aďka letí prvním letadlem a otevřou brzo. Ponechala jsem ji v péči nočního strážného a šla spát.
O pár hodin později jsme vyrazily spolu s Anitou a její sestrou Andreou (přijela na návštěvu) do okolí Riomu. Nejprve jsme okoukly gotický chateau de Chazeron (mimo sezónu zavřený) a prošly trasu se jménem La valleé des Prades. Borové lesy, cyklistické stezky, ještěrky na šutrech, rybáři u rybníka, nakonec běžecká trasa lemovaná cvičebními prolézačkami. Jasně, že jsme je musely všechny prolézt. Pak jsme se přesunuly na hrad Tournoël, kde už jsem sice byla, ale byl po cestě. A poblíž něj je Notre-Dame-de-la-Garde, která mírně (a lehce přiblble - ale to je asi osud kladných hrdinů) shlíží na Volvic. Odtud jsme si vyhlédly volvický kostel a náměstí s kavárnou, kteří se stali naší další zastávkou. Kostel se mi do paměti moc nezapsal, zas tak specifický nebyl, jasně, původem románský, ale z toho původu už moc nezůstalo; kavárna nabízela dobrou horkou čokoládu, takovou kakaovitou.
Sobotní večer jsem se mastňácky rozhodla, že běhání po městě už mě fakt nebaví a vyjela do Ceyratu, nad kterým jsem se rozplývala někdy v prvních týdnech pobytu. Běžecká trasa tady skutečně potěší, vyděsila jsem dvě srnky a podrbala toho největšího knírače, jakého jsem kdy viděla.
V neděli jsme ve stejném složení dospěly k názoru, že už déle nemůžeme odkládat návštěvu Orcivalu. To je město (Vesnice? Dřív určitě město, dnes je ale menší než Krásné Loučky.) asi 40 km na jihozápad od Clermont-Ferrand, prakticky na úpatí Massif du Sancy. Slavné je díky románské bazilice, naprosto nádherné a dokonalé stavbě, která by byla ještě hezčí, kdyby ji opět přes zimu neopravovali. Ale což, jestli bude do budoucna ještě majestátnější, stojí to určitě za to. Přijely jsme před polednem, všechna parkoviště byla zaplněná auty dobrých křesťanů, zaparkovaly jsme tedy dál a vyšly na tůru než skončí mše. Okolí Orcivalu je kopcovité, s výhledy na chaine du Puys (vulkány), Massif (nebyl vidět, zas tam bylo hnusně), chateau de Cordes (jen jsme na něj shlížely, je soukromý a jako obvykle mimo sezónu ...), lesy nijak zvláštní (smrkové monokultury), v některých místech ještě ležel sníh a obecně bylo tak nějak lezavo a chladno. Po návratu do Orcivalu jsme shlédly interiér baziliky, kryptu - všechno bylo velmi krásné především proto, že tady od doby románské neběhal žádný šílený stavitel s krumpáčem a nepřestavoval, takže kromě soch, obrazů a podobného mobiliáře je bazilika původní.
Následná kavárna přinesla potěšení z horké čokolády a servírky, která se ani nesnažila rozumět anglicky. Já vím, už něco z té francouzštiny ovládám, ale je pro mě daleko jednodušší vyjádřit věci v angličtině. Stále pokračuju v původním trendu: Když na mě někdo promluví francouzsky, většinou porozumím otázce a odpovídám anglicky. Rozumějí mi prakticky všichni, reagují tak půl na půl. Půlka pokračuje ve francouzštině, půlka přepne.
Cestou zpět jsme to vzaly přes Saint-Pierre-le-Chastel, holky mi sice pomluvily místní kostelík jako malý, ale stejně se mi líbí. Jen po bazilice v Orcivalu asi bude kdejaký kostelík malý. Ten v Saint-Pierre-le-Chastel je navíc obklopen hřbitovem, který teď hojně navštěvovali Francouzi a nosili na hroby nějaká zelená snítka. Pohled z kopce za kostelem mi pořád připadá úchvatný, asi tam bude nějaká magická žíla. Po této návštěvě jsme už nabraly směr Clermont, jen těsně před ním jsme se zastavily u Vulcanie. Nikdy jsem nevěděla, co to je, teď jsem zjistila, že to je expozice vulkánů, jejich vzniku atd. Vše pedagogicky vedené, naanimované, nasimulované, ... vstup pěkně mastný, nešly jsme tedy dovnitř. Navíc jsem se nemohla zbavit dojmu, že podobnou hypermoderní na děti zaměřenou expozici jsem viděla před rokem v elektrárně Dukovany a pamatuju si z toho jenom očekávání, zklamání, trivialitu, hlad a naději, že to brzo skončí.
Francouzské školy mají od pondělka dva týdny velikonočních prázdnin, projevuje se to krásně prázdnými parkovišti na kolejích i u školy, omezeným provozem menzy (nakrmí nás pořád, ale ne s takovým výběrem), spoustou kolegů na dovolené a zavřeným bazénem. Oškliváci, takhle nestihnu proplavat celou permanentku.
- chateau de Chazeron
- pohled přes valleé des Prades k chateau de Chazeron, na pozadí Puy de Dome
- Andrea a já pózujeme u "pevné" orienťácké kontroly (dají se najít na frekventovaných místech)
- romantická stezka za hradem Tournoël
- Notre-Dame-de-la-Garde nad Volvicem
- výhled od Orcivalu na chaine du Puys
- cesta okolo Orcivalu
- oltář baziliky v Orcivalu
- Andrea a já na kopci za Saint-Pierre-le-Chastel

Večer, pomalu se snáší tma, z laboratoře je pěkný výhled a já přemýšlím, co je vlastně za den, kolik je hodin, kolik dnů zbývá do konce týdne a nějak mi ty informace moc nepřicházejí na mysl. Pod oknem běhají lidi, občas projde pes a nebýt hluku z přístrojů, asi jsem právě dosáhla myšlenkové nirvány.
Minulý týden jsem se rozhodla, že splním (a překonám) plán, když zvládnu změřit do pátku změřit všechny vzorky, změnit teplotu a tím vhodně počkat na její ustálení přes week-end. Plán jsem splnila, stálo mě to sice několik porušení bezpečnostních předpisů (v laboratoři nesmí být člověk sám, takže oficiálně bych tu večer být neměla, leč...), zvládla jsem to však a vesele měnila teplotu. Nevýhodou bylo jen to, že jsem ji změnila blbě a pak ztratila celé pondělí chlazením. Ještěže v mezičase se vždycky můžu věnovat zpracování dat.
Jinak se věnuji utužování vztahů s ostatními Čechoslováky. Například ve čtvrtek jsme byly s Martou zaplavat - ve večerních hodinách údajně není bazén moc plný. Ohó, nechtěla bych jej vidět skutečně plný. Takto jsem do něj vešla, během několika set metrů jsem stačila kopnout několik lidí (obvzlášť líto mi bylo pána, kterého jsem omylem kopla mezi nohy), mně skočil na hlavu jakýsi rozjařený mladík. Protože mě taky pokopalo a poplácalo pár lidí, do toho se člověk furt musel vyhýbat prsujícím slečinkám, co si nechodí zaplavat ale pokecat, naštvala jsem se a plavala znak. Tím se mi podařilo dohnat nějakou takovou slečinku a zajet jí rukou někam na intimní místa, což mě tak vyděsilo, že jsem radši opustila velký bazén, abych nedostala přes držku.
Marta na tom byla podobně, válely jsme se tedy v malém bazénku a vykecávaly, až se k nám přidružil jakýsi mladý muž a zkusil hádat, odkud jsme. "Allemande? Russe?" Naše odmítavé odpovědi "Nein, njet." ho asi zmátly, tak šel po svých.
Na sobotu byl naplánovaný velký naučný výlet po okolí, sešly jsme se ovšem jen s Anitou, která prozradila, že na tůry chodí ráda, odsunuly jsme tedy naučné výlety na jindy a šly na tůru. Cílovou (i startovní) destinací byl Sermentizon, poté jsme vyrazily, zabloudily, přidaly se na jakousi cyklistickou stezku, došly do městečka Coupiere, prošly se po okolních kopcích, několikrát zmokly, našly zpět naši značku, unikly smečce šesti vesnických psů a nakonec navštívily Chateau d'Aulteribe. Hrad byl bohužel zavřený, prohlídly jsme si tedy jenom exteriér - prostě se prošly po dvoře.
V neděli jsme se srazily i s Martou a vyjely na Lac Chambon. Tam leželo pár desítek centimetrů sněhu a vše bylo beznadějně zavřené, výhýbajíc se sněhovým jazykům přesunuly jsme se proto do St. Nectaire, abychom přepadly nějakou kavárnu, kostel, kratší procházku po již méně odsněženém okolí. Cestou zpět jsme to vzaly přes vulkány, tak nějak mi došlo, že holky je vlastně ještě neviděly, Anita tu je sice o měsíc déle, ale neznaly jsme se a auto tu nemá, Marta je tu o měsíc méně a autem také nedisponuje. Výlet se nám nejspíš líbil, asi teď budeme vyrážet v této sestavě.
Od té doby mi čas nějak divně splývá, měření, oběd, měření, večeře, spánek, budíček, běhání, snídaně, měření. Život je jednotvárný. Včera večer to krátce vytrhla Lubošova farwell-party: Nálada byla dobrá, občerstvení vydatné, někomu nestačilo, že mluvíme česko-slovensko-francouzsko-anglicky, tak do toho přidal i němčinu, obecně bych to popsala jako vydařený večírek. Ze zajetých kolejí mě to přesto nedostalo. Dnes se loučila Adriana pořádajíc "petit café", zastavila jsem se na dobu potřebnou k vyčištění hlavy a kalorimetru, teď jen tak dokončuju dnešní práci, venku je čím dál tmavěji, asi opět porušuju bezpečnost. Někdo mi tady žere hodiny času, normálně nevím, kam se ztrácí. Asi jednou sepíšu sbírku "Mládí mi proteklo kalorimetrem".
- okolí Sermentizonu aneb francouzský venkov a jeho obyvatelé
- turistická stezka okolo Sermentizonu
- Chateau d'Aulteribe
- Lac Chambon v zimním nečase
- kostel v Saint-Nectaire
- hrad Murol, pohled přes údolí

První jarní den! Sníh na kopcích, zmrzlé květy a o patro výš nějaký nabuzený kretén disponující silnými repráky a mizerným hudebním vkusem. Ještě chvíli, půjdu ho zdrbat jako malého a na slovní zásobu, kterou použiju, ani nebude muset umět anglicky.
Sobota ráno začala, jak se na víkend sluší a patří, žádný spěch. Dala jsem si sprchu, sušila si vlasy, vařila vodu na čaj, odsypávala musli do musky a říkala si, že je prima, jak mám ještě hodinu času do setkání s ostatními Čechy, jak se nasnídám pěkně v poklidu. No a pak jsem si znovu uvědomila, v kolik mám setkání, kolik je hodin, a o 2 minuty později jsem spěšně brzdila před vchodem vedlejších kolejí a omlouvala se, že jsem se lehce zpozdila.
Jeli jsme do Le-Puy-en-Velay, což je město asi 130 km na jih oplývající mnohými krásami. Na řízení nebyl zrovna nejlepší den, slečny budoucí zubařky mi předepsaly nějaké prášky, na kterých byla ikonka přeškrtnutého auta, a protože cesta vedla povětšinou po dálnici, nechtěla jsem riskovat případnou nepozornost a tak řídila Marta. Osádka našeho vozu: Marta, já, Fatima (původem z nějaké blízkovýchodní země, mluvily jsme tedy anglicky). Ve vedoucím voze jel Luboš, Michal, Hanka (Češka) a Anita (Slovenka).
Le-Puy-en-Velay by v principu nebylo ničím zajímavé, kdyby v něm nebyly dvě menší sopky, které vytryskly, pak s nich opadala hlína a zůstaly po nich jenom dva strmé šutrovité kopečky. Zaparkovali jsme pod větším z nich a vyrazili vzhůru k místním divům. Prvním byl kostel St. Georges-St. Régis, barokem přestavěná gotika, menší leč pěkné varhany, obecně hezký, však vzhledem ke konkurenci dalších divů nezajímavý. Vystoupali jsme ke katedrále Notre-Dame, původně románské. Veliká, krásná, občas se v ní našly i zbytky původních fresek, taky ohromná renesanční plátna, přenádherné barokní varhany. Všechno jsme prohlédli, pomluvili místní novodobé lustry jako málo honosné pro takovou prostoru a pokračovali ve výstupu. Za drobný úplatek jsme byli vpuštěni až na vrchol pahorku, kde je socha Notre-Dame-de-France, odporná narůžovělá kovová madona, do které je možno zajít, vyběhnout dvě patra a podívat se na město okýnkem. Interiér je jak v odstavené ponorce - samé kovové šrouby, spoje, to vše popsané turisty na věčnou památku jejich návštěvy.
Po tomto zážitku jsme dostali hlad (zvláště my, kteří jsme nesnídali), šli jsme tedy do restaurace na nějaké speciality. Vybrali jsme si podezřelé menu, které obsahovalo biopaštiku (francouzskou, Májce se opravdu nepodobá) s biochlebem, bioomeletu s biosalátem a jako desert buď domácí biojogurt s biomarmeládami nebo sýrový talíř. To vše jsme zapili biovínem, společně pomlouvajíc francouzskou biokuchyni za málo chodů. Ale to, co jsme dostali, bylo biodobré - tedy mohlo být lepší, ale co by chtěl člověk od biojídla.
Venku se udělalo obvzlášť krásně, prošli jsme kolem trhu, kde prodávali určitě něco zajímavého, protože se tam shromáždilo několik arabských zahalených žen a společně se stánky a prašným náměstím tvořily dokonalý pohled "Posílám pozdrav z Maroka". Stačilo si jen odmyslet pány hrající pétanque. V parku vedle se povalovala místní omladina, zmoženi biotrávením, zabrali jsme taky místo bojkotujíc nápad jít v takovém krásném počasí do muzea.
Lenošení jsme ale brzo nechali a vyrazili na druhou homoli, na které stojí románský kostel Saint-Michel-d'Aiguilhe. Nádherné, užasné, jedinečné! Tak, jak byl v 10.-12. století postaven, tak stojí dodnes prakticky bez zásahu. Protože homole, na které stojí, není veliká, je kostel nesymetrický, až bych řekla úplně křivý. Původní výzdoba, štuky na sloupech, malby na stěnách zvětšiny zachované, k tomu nám dávala popis paní průvodkyně, na tomto místě děkuji Fatimě za francouzsko-anglický překlad. Pobyli jsme tam nějakou dobu, pak se přesunuli do podzemí pod kostelem, kde je menší vysvětlující výstavka a film o kostelu. Bohužel filmaři se nechali inspirovat mystikou nikoli exaktností, po porovnání toho, co jsme v něm viděli a co nám řekla paní průvodkyně, jsme dospěli k názoru, že nikdo o tom kostele vlastně nic neví, jen tak hádají a dohadují, co by tak mohlo být na malbách, moc je ani nezajímá, co tam ve skutečnosti je, ale jsou na to strašně hrdí. Dost mě tenhle přístup překvapil, myslím, že kostel stojí za daleko větší pozornost. A nebo si myslí, že návštěvníci jsou převážně předškolní děti a povrchní tupci.
Den už se pomalu blížil ke konci, únava se stupňovala, vydali jsme se tedy na cestu zpět, jen s krátkou zastávkou u pevnosti Polignac (vrcholná gotika a dále). Hrad je situovaný na velké placaté skále, vede k němu pouze jedna přístupová cesta, která když byla ubráněna, zbývalo útočníkům jen horolezectví či letecký útok. Taky, že nebyl nikdy dobyt a to tentokrát ani námi, protože je mimo sezónu zavřený. Pod ním se nachází kostel - románský, přestavěný barokem. Ze všech kostelů, které jsem ten den viděla, bych tento pochválila za citlivé dostavby a celkový dojem. A dobré akustiky, neboť znavení spolucestovatelé už další kostel nechtěli vidět a já tedy mohla vyzkoušet zpěv.
V neděli jsme se opět srazily s Martou a šly si zaplavat - tentokrát jsme byly samy, Marta nasadila tempo (nojo, bývalá plavkyně) a já se snažila nebýt pozadu o víc než pár bazénů. Musely jsme se pořádně vyplavat - na odpoledne totiž byla plánovaná bramboráková párty. Sešli jsme se 5 Čechů, 2 Slováci, jeden Polák a Fatima (delegovaná nakonec na Slovenku), pojmenovali akci na "Slovan party" a strašně se přežrali bramboráků. Po místní zdravé kuchyni v nás ty mastné nezdravé potvory zmizely jak po másle, teď abych se tuku vyhýbala další měsíc. A zas vyrazila na nějakou pořádnou tůru!
Tento týden mi přijde stereotypní: Pondělí, vzbudím se, prší, nechce se mi jít běhat a místo toho jdu hned do školy. Úterý, vzbudím se, sněží, nechce se mi jít běhat a místo toho jdu hned do školy. Středa, vzbudím se, sněží, jdu běhat, protože večer to fakt nebude lepší. Počasí je bláznivé, ale nevadí, kalorimetr má na vnějším plášti nějakých příjemných 40-50 stupňů.
No, a tupoun o patro výš už přestal s diskotékou, výborně, zase nevyvolám mezinárodní konflikt.
- varhany v katedrále Notre-Dame
- Fatima, Luboš a já sousošíme pod Notre-Dame-de-France
- pohled ke kostelu Saint-Michel-d'Aiguilhe
- mystický záběr v kostele Saint-Michel-d'Aiguilhe
- strop nad oltářem v kostele Saint-Michel-d'Aiguilhe
- Polignac

Jak vidíte, začala jsem si Francii docela užívat, výlety jsou prima. Jen to promarněné měření mě štve, protože kvůli bezpečnostním regulím nemůžu pracovat o víkendech, budu muset tedy zabrat víc ve týdnu, snad to bude zvládnutelné.
V úterý jsem naklusala do školy, Karine se strašně divila, že mě vidí, když dneska nic nebude fungovat, takže jsem si tady jen něco málo připravila a odjela ke Gour de Tazenat, jezero asi 40 km na severo-severo-východ od Clermont-Ferrand, prošla jsem si místní tratě, opět pěkné, občas nějaká říčka, starý mlýn nebo pobořený mlýn, dravci kroužící nad pastvinami (kruci, musím se je naučit rozeznávat), skoro žádní lidé. Vlastně to, že tu nejsou lidé, je taky hodně dané tím, že turistické stezky jsou značené jednosměrně. Považuju to za výhodu, doma by se nad tím mohli zamyslet, aby člověk nemusel potkávat v protisměru taková procesí.
Po procházce jsem si zašla zaběhat, říkala jsem si, že ta stezka po břehu jezera, co po ní chodí maminky s kočárky a důchodci s hůlkama, bude pěkným rovným místem na běhání. Však zrada, všichni výše jmenovaní chodili jenom prvních 500 metrů, pak se stezka změnila v regulérní lezecký terén, po kterém může běhat leda tak kamzík. Ale se štěstím jsem neskončila v jezeře.
Večer jsem skočila do školy na trochu práce a internetu a začala spřádat plány na středu. Karine mi jasně řekla, že měření je zabité, nejlepší tedy bude, když si dám budíka na hodně brzo a vyběhnu s východem slunce na Puy de Dome. A než přijde smog, třeba bych mohla vidět Alpy. Ano ano, plány byly dobré, ovšem večer mě rozbolel zub, takže jsem ve dvě ráno přehodnotila názor a připravila se na návštěvu zubaře.
Doporučený zubař pro studenty je klinika v centru města, z čehož se vyklubala klinika, kde mají službu studenti medicíny. Padla jsem do rukou dvěma studentkám 6. ročníku, které si mě odvedly, prošetřily, nic nenašly, zrentgenovaly, nic nenašly, zavolaly starého moudrého profesora, všechno mu převyprávěly, on je vyposlechl, prošetřil a oznámil mi, že mi nic není, že nikde nic nemám, nabídl mi několik teorií toho, co by mi mohlo být (nikdy mi nikdo nevyprávěl o tom, jak mám rostlé moláry, bylo to tedy poučné), a předepsal mi prášky proti bolesti. Prý jestli to nepřestane, mám přijít ještě před week-endem. Slušně jsem poděkovala, zaplatila (21 eur, čekala jsem něco horšího, ačkoli je to jedno, jsem pojištěná) a šla se nacpat prášky.
Odpoledne jsem prospala, pak jsem si řekla, že nebudu lenoch a zajdu si zaběhat. Eh... uznávám, už jsem měla ve svém životě i inteligentnější nápady, běhání stálo za houby, nějak mi po těch práškách ztěžkly nohy, do toho se samozřejmě ozvala bolest, no nebylo to pěkné. Abych dovršila své utrpení, zašla jsem do kina na Kroniky skandálu, film, který se snaží být závažný a nastavovat zrcadlo spoustě hříchů, ovšem vyznívá docela naprázdno. Ale aspoň, že jsem se po něm prospala.
Čtvrtek začal nadějně - Karine nažhavila kalorimetr a já vyčkávala, kdy se dostane z pokojové teploty na mých přípravených 175 stupňů, zatímco vlastní dutinu ústní jsem podrobovala procesu chlazení. Okolo oběda jsem na kalorimetru měla přes 60 stupňů a bolestivých stupňů v zubech asi tak podobně. Karine mě poslala domů, že tady toho dneska moc neudělám, poslechla jsem tedy, prospala se a pokračovala v chlazení. Večer jsem se s chladící flaškou v ruce a kolečkových bruslích na nohou přidala k Martě a kolegům z laboratoře, abychom projeli parkoviště na Pascalis (tam, kde už jsme jezdili s Frédéricem). Opět to nebylo špatné, opět bych ale preferovala nějakou originální in-lineovou stezku bez provozu a hlavně, která vede odněkud někam a ne jen z jednoho parkoviště na druhé. Marta mi vyprávěla o svém bývalém příteli, který aby nemusel v Anglii navštívit drahého zubaře, si sám vytrhl zub. Brrrrr.
Dnešní ráno bylo jasné, koho navštívím, mé dvě oblíbené studentky zubařiny měly opět službu a strávily se mnou příjemné dopoledne. Zatím to vypadá, že mi pomohly, zajímavostí je to, že se mnou strávily spoustu času, něco výplně, ooohromný rentgenový snímek celé pusy a přitom jsem už nic neplatila. Prý nechutná kapitalistická země - zdá se, že ne ve všem.
Každopádně po všech problémech s elektřinou, zubama a jinými živelnými pohromami, teď odpoledne už konečně můžu pro tento týden začít seriózně pracovat...

Week-endy, ty bych snesla možná i jednou do týdne. Páteční večer jsme začali společně s dalšími Čechoslováky ve škole, na programu byla spousta vína a sýru. Naše složení: Marta, Luboš a Jakub ze Zlína, Michal z Prahy, Jano a Frenk ze Slovenska, já. Dokud jsem nepřijela sem, nikdy mi nepřišlo, jak jsou Češi (Slováky nevyjímaje) strašně xenofobní (až rasistický) národ, tady mi to konečně dochází v celé šíři, nelíbí se mi to, ale to je asi tak vše, co s tím můžu dělat.
Po zkomzumování vína jsme se přesunuli do centra do jakéhosi klubu. Milým překvapením bylo, že se v něm dalo i bavit, decibely se držely ještě na normálním hladině. Na druhou stranu nikde jinde jsem neviděla tolik "lovců", chlapců či dívek, kteří se snaží dostat někoho druhého pohlaví (nebo možná ani to ne) v tak nepřirozeném prostředí. Nemohu si pomoct, ale připadlo mi, že většina lovců má nějakou zásadní vadu, která mu znemožňuje dobrý lov - dívky při těle narvané do módních triček s horizontálními pruhy, dívky staršího data výroby chovající se jako šestnáctky, metrosexuálové vytrénovaní posilovnou s ne příliš inteligentním výrazem ve tváři. Zdálo se mi, že tvoří takové zvláštní panoptikum marnosti, ale možná to bylo jen tím, že jsem již nebyla střízlivá.
V sobotu dopoledne jsem měla sraz s Houssamem a jeli jsme na výlet. Cílem bylo Montaigut-le-Blanc, vesnice tak 25 km na jih od Clermont-Ferrand. Vyrazili jsme po značce, přičemž jsem věděla, že máme cestou potkat nějaký hrad a nějaký románský kostel. Hrad i kostel jsme potkali, leč jiný, protože jsem šli jinou značkou (ovšem správné barvy) do vesnice Champeix. Hrad byl v částečně pobořený (vnější opevnění), ve zbytku zavřený, okoukli jsme tedy nádvoří (nyní pěkná zahrada), nějaké ty výhledy na vesnici a pokračovali v postupu.
Románský kostelík bych také označila jako pěkný, jen místní umělci z posledních let by zasloužili zastřelit pro výstrahu. V původních románských oknech se skvěly novodobé vitráže působící jak pěst na oko, na křížové klenbě nad oltářem byla moderní podobizna všeobjímajícího Ježíše, prostě člověk se musel soustředit na detaily, aby ho nerušily takové příšernosti.
Pokračovali jsme dále ve značce, když mi najednou přišlo, že vlastně na tom výletě je něco divného, že jsem si z mapy pamatovala něco jiného. Vrátili jsme se tedy zpátky, na hrad v Montaigut-le-Blanc se pojedu podívat jindy. Den byl ještě mladý, navrhla jsem, že se přesuneme na Lac Chambon. Houssam neprotestoval, jen když jsme přijeli k němu a tam stála cedule s plánem cesty: "6 km, 2 hodiny", ozvalo se mi za zády překvapené a zděšené: "Deux heure!"
Pochopila jsem, že Houssam asi nezkousne můj oblíbený postup "pojedem někam a tam projdem všechno, co je k vidění," prošli jsme se tedy jenom kousek po břehu jezera. Lac Chambon je usazené mezi malebnými kopečky s lesy a pastvinami, nad nimi masív, kdybych to viděla někde na obrázku, řeknu, že takový kýč nežeru. V realitě to působilo jen lehce kýčovitě ale hlavně strašně krásně. Obecně kraj v okolí Saint-Nectaire mě nějak chytá za srdce, snad ještě víc než vulkány.
Pomalu na mě padala únava z nevyspání, nabídla jsem tedy Houssamovi, jestli nechce řídit, což přijal rád. Byli jsme tím spokojení oba dva, já se mohla kochat výhledy, on si po dlouhé době zařídil, díky jazykovým bariérám jsem mu do toho ani moc nekecala.
Neděli jsem začala pomalu a rozvážně pomalým a rozvážným během, pak jsme se srazily s Martou a šly na bazén. Námi vybraný bazén se nachází v centru města, padesátka obklopená menšími ráchališti pro děti a lemry, lehce jsme si zaplavali (společně s Lubošem), pak jsme se jen tak váleli v ráchalištích a vířivce, či se schovávali před zhoubným vlivem Adriany, Slovenky tak sdílné, že to až překračuje hranice toho, co by člověk kdy chtěl vědět o jiném člověku.
V odpoledních hodinách, v nádherném počasí, se mi rozhodně nechtělo pracovat či zůstávat na koleji, vyjela jsem opět pod Puy de Come s tím, že tentokrát horu pokořím. Cestu jsem již znala, koukala jsem tedy po odbočkách a co nevidím - všechny cesty k vrcholu jsou přehrazené plotkem s jasnými značkami, že tudy to rozhodně dál nejde. Tak proto jsem ho přešla! Nu což, sešla jsem ze značky a vyšla na vedlejší vrchol Le Cliersou, kopec pokrytý vřesem, šutráky, těsně pod vrcholem jsou dvě jeskyně. Rozhlížela jsem se po okolí, viděla jsem dvojici turistů na vrcholu Puy de Come a říkala jsem si: "Který plotek jste obešli, darebáci."
Jedna hora denně nestačí, zlezla jsem proto ještě Puy des Gouttes, z jejíhož vrcholu je pěkně vidět na všechny vulkány okolo, Puy de Dome z profilu (má velký zadek), zlotřilý převážně zalesněný Puy de Come, který beru jako osobní výzvu na zdolání. Do příště.
Dnešní ráno jsem přišla do školy s tím, že tento týden budu drsná a zvládnu strašně moc měření, aby se mi o dalším víkendu ustálila další teplota a prostě naplánovala jsem to úžasně. Zatímco jsem si hrála s přístroji, přišla Karine a oznámila mi, že v průběhu týdne jsou plánované nějaké výpadky elektřiny, bude proto potřeba vypnout kalorimetr, tím pádem ani nemá cenu ho teď dva dny kalibrovat, když pak zas bude všechno jinak. Vlastně mi navrhla, že bych si měla udělat další dny o něco volnější, protože holt nemá cenu tvrdnout ve škole, když není na čem pracovat. Ačkoli jsem na začátku psala, jak se těším na week-endy, teď mě to trochu překvapilo a skoro jsem si říkala, že při pondělku bych brala nějakou pracovní aktivitu. Zkonzultovala jsem tedy, co se dalo, zašla na oběd a vyjela do Vernet-Sainte-Marguerite.
Tato vesnice se nachází je kousek na sever od Saint-Nectaire, obklopená je pastvinami, které momentálně zemědělci mohutně objíždějí s hnojem. Cestu jsem si užívala - počasí krásné, viditelnost dobrá, Massif du Sancy se leskne zledovatělým sněhem, došla jsem i do míst, která jsem už viděla při procházce Saint-Nectaire, začala jsem se proto cítit jako zběhlý turista procházející známým krajem. Cestou jsem zdolala Puy d'Alou, kterýžto kopec vypadá z jedné strany docela zajímavě, z druhé je ovšem zemědělsky obděláván, takže když jsem vyšla k vrcholu a zjistila, že se tam projíždí traktor, zalezla jsem zase radši zpátky do lesa, protože hluk, smrad a lidi nejsou to, co bych na tůrách potkávala ráda. Ve Vernet-Sainte-Marguerite jsem navšívila kostel. (Už jsem skoro jak nějaký Ježíšomil. Ale žádné strachy, nemá to na mě žádný vliv.) Přestavěný románský kostelík, v pondělní odpoledne dokonce otevřený, docela pěkný.
Uvidíme, co přinesou další dny. Skoro bych doufala, v nějakou práci, i když ta si na mě počká i večer, potvora. Jo a v neděli jsem dotůrovala prvních 100 jarních kilometrů. Ale ono ještě není jaro, tak se asi ještě nepočítají...

Páteční odpoledne mě těší - právě jsem instalovala automatický injektor stříkaček, tedy už nemusím nic šroubovat (moje oblíbená zábava posledních několika měsíců), místo toho se dívám, jak má práce na minutu a půl se vykonává 8 minut. Ale sama.
Minulou neděli jsem samozřejmě opět vyjela do kopců. Karine básnila o krásách Puy de Come, musela jsem tedy tam. V brzkém dopoledni jsem se potulovala téměř sama, jen cyklisti se začínají množit, cesta byla pěkná (zvláště cesta lávovým polem, všude samé kulaté šutry obrostlé lišejníky), ačkoli našla bych tu i krásnější. Zahloubána do vlastních myšlenek, užívala jsem si procházky, až jsem z toho omylem minula odbočku na vrchol. Když jsem se po dvou kilometrech odhloubala a zjistila, že jsem za, nechtělo se mi vracet, přišla jsem tedy o výhled z Puy de Come a budu se tam muset někdy v budoucnu vrátit. Nejprve jsem si chtěla vynahradit vrcholový výstup další procházkou na další Puy, místo toho jsem si ale byla zaběhat a naslouchala jsem zoufalému volání jedné mé achilovky, že prý to chození a běhání nějak nestíhá a že jestli jí chvíli nedám pokoj, tak mě bude hodně zlobit. Dala jsem jí pokoj a zbytek dne se oddávala práci.
Vlastně ještě ve večerních hodinách jsem se seznámila se svým sousedem, což je příjemný mladý muž z Libanonu jménem Houssam, jen konverzaci nám trochu kazila skutečnost, že jeho angličtina je na stejné úrovni jako má francouzština. Ale vodní dýmka mi chutnala (říká se chutnala?), ukazoval mi nějaké obrázky z Libanonu, což bych shrnula tak, že země, kde je sníh na lyžování a zároveň moře na koupání (obojí teplotně vyhovující) se prostě má. A že je to samozřejmě nefér.
Týden opět probíhá trapně stereotypně - práce, běhání, večer práce nebo koukání do blba, ... v rámci prolomení stereotypu a také pro sebevzdělávání jsem si před pár týdny koupila nějaké nové noty na flétnu, opět byly velmi drahé (pochopitelně dovezené z Německa, nikde jinde se kvalitní klasická hudba snad ani nevydává), takže je teď musím celé přehrát a docvičit do dokonalosti. Určitě tím dělám radost všem v okolí.
No a nakonec trochu zoologie, v okolí kolejí teď občas vidím králíky, v lese jsem potkala srnky a hlavně už jsem zahlídla i ještěrku, jak se vyhřívala na šutru. Chtěla jsem ji zahnat spát, ať se nenachladí, když je ještě zima, ale nechtěla mě poslouchat a radši se mi schovala.

Ohó, ten první měsíc uběhl jak voda. Jsem zas o měsíc chytřejší - pochopila jsem hloubku a moudrost několika rad, které jsem dostala před odjezdem:

• Francouzsky umět nemusíš, ale když se chceš socializovat, tak tě to rychle motivuje.
• Pracovat na tom kalorimetru není těžké, ale je potřeba to dělat podle sebe. Oni Francouzi zas té kalibraci a přesnosti nedají.
• Na zpracování výsledků potřebujete dva měsíce, možná tři.

První a třetí rada se spolu stále ještě pěkně nulují - už pomalu finišuju se zpracováním dat z Kanady, takže nějakými osamělými večery netrpím, mé nitrofenoly jsou stále se mnou. Druhá rada mě pronásleduje jen občas, ve skutečnosti mi nedělá problémy pracovat jako Francouzi.
V neděli pršelo, mé turistické oblečení se sušilo po sobotním orienťáku, rozhodla jsem se tedy pro krátkou trasu někde v okolí Clermont-Ferrand. Tyto požadavky splnila vesnice Sayat, asi 10 kilometrů na severovýchod. Trasa byla pěkná, turistika v dešti se mi líbí především proto, že ani na tak lehké cestě člověk nepotká živou duši. Když nepočítám několik koček (jedna černá mi přeběhla přes cestu), pár psů a spoustu žížal.
V týdnu se tady byl podívat pan Vladimír Majer, což je profesor, za kterým jsem sem původně přijela, nicméně před mým příjezdem přijal místo vědeckého atašé v Moskvě, tak jsme se minuli. Teď jsme aspoň krátce skonzultovali můj projekt (Vyjádřil obavu, do jaké teploty budeme moci jít, když ten můj systém může být lehce korozivní. Vzpomněla jsem si na prožrané trubky v Kanadě a už se těším, jak prožeru další.) a pak opět odjel.
Zajímavých věcí se týdnu nic moc nedělo. Ve středu jsem se byla projít do města, dospěla jsem k názoru, že bych se zase ráda věnovala ručním pracem, tak je potřeba, abych se zásobila nějakými látkami a tak podobně. Ptala jsem se Karine na radu, kam by mě poslala, přičemž Karine mě od mého úmyslu zrazovala s tím, že když si chce koupit látky, tak si je objedná ve Státech a nechá si je poslat, že to vyjde líp než je tady kupovat. Připravila jsem se tedy na nelidské ceny, vygooglovala adresu obchodu pro švadlenky a šla.
Obchod mě mile překvapil, malý, útulný, v centru města, paní prodavačka (asi spíš majitelka obchodu) uměla anglicky, výběr lněných látek, jaký se u nás obvykle nevidí - je to obchůdek pro drobné práce, hlavně tedy vyšívání, tady je výšivka na len očividně oblíbená. No a cena... Cena je desekrát vyšší než u nás. Pochopila jsem, proč francouzi nakupují v buticích a předražených značkových obchodech (ony tedy nakonec ve srovnání předražené nebudou), pochopila jsem Karine. V následném rozhovoru mi vysvětlila, že to platí i pro látky vyráběné v Francii a prodávané ve firemních prodejnách, pořád je lepší si je objednat z dovozu. A nikdo nechápe proč.
A pak tady byl už konečně víkend. Předpověď na dnešek slibovala přeháňky, zítra už to má být lepší, naplánovala jsem tedy na dnešek kratší trasy. Ráno mě přivítalo deštěm, který naštěstí zmizel v době mé bohaté snídaně a přípravy. Vyjela jsem přímo na západ do vesnice Mazayes, odkud šel můj první pochod. Jarní cesty jsou ... jak jen to říct. Kdybych psala turistické průvodce, tak řeknu podmáčené. Jako pouhý turista vím, že jsou totálně pod vodou, občas je možné na nich poslouchat zurčení potůčku, co se tam dočasně přestěhoval. Postupovala jsem stylem skok-ťáp-hop-šplouch-útěk na vedlejší pastvinu-prolezání častých remízku s trnitým křovím a ostnatým drátem-zpět na cestu-hop-hop-mňág-žbluňk. Takto jsem došla do vesnice Saint-Pierre-le-Chastel, která se rozkládá na podlouhém zašpičatělém kopci. Na jednom konci stojí románská pevnost, leč v soukromém vlastnictví a tedy uzavřená, na druhém konci románský kostelík. Když jsem stála na špici toho špičatého kopce, rozhlížela se do kraje na okolní (zatopená) pole, na vulkány, na Puy de Dome, připadala jsem si jako král a vládce celého světa. Být vladykou v románské době, přivolám v tu chvíli stovku nevolníku a oznámím: Pánové, tady mi postavte hradiště. V trapné přítomnosti 21. století jsem jen odešla do již postaveného kostela, prohlédla si fresky (tuším, že i původní románské), okenní vitráže (novější, ale ne zas tak nové) a vyzkoušela akustiku křížové klenby. Výborná, zpívá se tam velmi pěkně.
Po tomto výletě jsem přejela do vedlejší vesnice Coheix, prošla se další cestou, tentokrát zaměřenou zemědělsky, popovídala jsem si s nějakýma kravama a jela dál. Zastavila jsem se ve vesnici Olby, nalákána vývěsním štítem čajovny. Čaj měli chutný, interiér velmi světlý, moderní, přitom nevtíravý a příjemný, paní majitelce jsem tam nakonec zůstala jako jediný host, takže jsme si pěkně popovídaly. Překvapivě uměla anglicky, z následujícího hovoru však vyšlo najevo, že je zřejmě jedinou obyvatelkou Olby, která ovládá cizí jazyky (ano, nebyla původem z Francie), věnovala mi spoustu průvodců a letáků z okolí, doporučila několik míst, kde uvidím římské mosty, dokonce i lázně, dodala mi číslo na aeroklub v Clermont-Ferrand s tím, že vulkány jsou z výšky nepřekonatelné a určitě to mám zkusit. To si ještě rozmyslím.
Odsunula jsem se do sousední vesnice Ceyssat, kde jsem měla podle průvodce najít pozůstatek římské cesty. Myslím, že jsem ho našla, jistá jsem si tím ale nebyla, obhlédla jsem místní kostelík a jela na Puy de Barme.
Parkoviště u turistických cest jsou obvykle velmi pěkně označená, Puy de Barme mě tedy překvapila nulovým značením, nicméně jsem jej našla, zjistila jsem, že značka je tam zrušená, Puy de Barme přesto v poklidu stojí dál, bývalou trasu jsem si tak prošla i bez značky. Bukový les, výhledy na vulkány, prostě klasika. Po návratu k autu jsem poskytla bezplatnou konzultaci dvojici Francouzů, kteří také přijeli na výlet a také jim chybělo značení.
Ve svých krok-sun-krok přejezdech z vesnice do vesnice (směr Clermont-Ferrand) jsem pokračovala, vesnice Laschamp mě nalákala na běžeckou trasu, spolu se mnou taky spoustu dalších běžců, cyklistů, chodců a pejskařů. Vlastně je zábavné, že tyhle místa jsou k nalezení velmi snadno - u nás když u lesa stojí 20 aut, tak je tam tak leda hon. Tady si jenom měšťáci odjeli zarelaxovat.
Přehoupla se šestá hodina, což ale v krásném dni pro podnikavé dívky rozhodně není na odjezd domů, odešla jsem tedy poslední tůru dneška v mé oblíbené vesnici z prvních dní, v Ceyratu. Skály, potůčky, lesy, vodopády - co bych vám povídala. Skončila jsem těsně před soumrakem.
Teď se marně přemlouvám k nějaké odborné činnosti, sleduju z okna zatmění měsíce (už ho někdo půlku ukrad, to je ale bordel!) a poslouchám klasiku. Mám ji staženou od nějakého znalce hudby, podle popisků poslouchám Beethovenovu Ave Maria (jo, vím, že Ave Maria napsal každý druhý skladatel, ale tahle je Schubertova), Beethovenovu předehru k Figarově svatbě a Beethovenovu Dixit Dominus (Handel). A koukám, že jsem se zas rozkecala - už minule jsem si říkala, že bych vás měla šetřit, ale zdá se, že nebudu.

Nějak se mi podařilo po večerech propadnout práci (něco dokončuju, tak se musím snažit), čímž poněkud zanedbávám ostatní věci, například psaní úžasných historek pro vás, milí čtenáři.
Třeba úterý: To se mi obvzlášť líbilo. Předpověd počasí říkala, že bude nádherně, obloha bez mráčku, zatímco zbytek týdne bude beznadějně pršet. Škoda, musela jsem si povzdechnout, takový pěkný den strávit ve škole, zatímco o víkendu bude tak hnusně. S nadějí, že se aspoň dřív utrhnu, jsem tedy přišla do školy připravená pracovat jako ďábel, potkám Karine a ta mi říká: "Jano, dneska je tak krásně. A já mám tak strašně moc práce, asi se ti ani nebudu moct věnovat. Kdys chtěla, můžeš klidně jet někam na trek."
To mi nemusela říkat dvakrát, před desátou hodinou jsem parkovala pod Puy de Dome. Puy de Dome je, jak jej nazval můj školitel, takový Clermontský Ještěd. Nejprve se mi to přirovnání nelíbilo, nakonec jsem ho však přijala s tím, že ano - Puy de Dome je pro Clermont-Ferrand tím, co Ještěd pro Liberec. Liberec ani v nejmenším nedosahuje "esenciální městovitosti" Clermontu, Ještěd nedosahuje na mohutnost a majestátnost Puy de Dome, vyhrává jen v kategorii vrcholové stavby.
Kolem Puy de Dome je značená trasa o délce nějakých 9 kilometrů, trasa je obvzášť pěkná co se výhledů týče, občas nějaká horská louka, občas háj s plantážemi rozkvetlých sněženek. Z této cesty jsem odbočila jen jednou a to na výstup na vrchol. Nebyl ani tak strašný, skoro se podezřívám, že začínám mít kondičku.
Jak jsem si přečetla na informační ceduli, v sezóně navštíví vrchol denně průměrně 2500 lidí, ve špičkách i přes 5000. Takhle v únoru, v úterý dopoledne, jsem vrchol sdílela s jednou rodinkou a dvěmi německými turisty. V tu chvíli jsem měla Karine velmi ráda.
Na a teď k tomu vrcholu: je na něm nějaký vysílač, taky meteorologická stanice a taky, ti blázni římští, tam na začátku prvního milénia postavili chrám Merkura. Bohužel je již v rozvalinách, nicméně na jeho renovaci se pracuje, tedy doufejme: Vivat Merkur! Počasí bylo krásné, výhled také, jen lehký opar na horizontu mi překazil výhled na Alpy. Z vrcholu je totiž možné vidět Mont Blanc, ačkoli je vzdálený 300 km. Takhle bylo vidět jen do 200 km, okolní sopečný (puchýřovitý) kraj je svrchu obvzlášť malebný; špiclatý a zasněžený Massif du Sancy k němu tvoří pěkný protiklad.
Silný zážitek z Puy de Dome zůstal nepřekonán, hlavně se ve zbytku týdne nicmoc nedělo, volně tady přecházím k pátku, kdy jsem byla pozvána na party u Rodriga. Konala se na stejných kolejích, ve kterých bydlím, jen o budovu dál, pilo se na ní portugalské pivo (nechutná mi stejně jako jakékoli jiné) a naštěstí skončila brzo (máme s Rodrigem drobný komunikační problém - on chce být ke mně velmi přátelský, já k němu nechci být velmi přátelská a vždy, když mu to vysvětlím, tak se tváří, že neumí dostatečně anglicky).
Sobotní ráno jsem zahájila odjezdem do školy - naštěstí jen za účelem upgradování systému na mém nejmilejším počítači (Breezy Badger -> Dapper Drake -> Edgy Eft => konečně jsem up-to-time), pak jsem se přesunula do chrámu spotřeby nakoupit nějaké potraviny (v neděli je tady všechno zavřené, jak mi vysvětlil kolega: "Oni Francouzi nepracujou víc, než musí.") a pak už jsem vyrazila směrem na jih na další dobrodružství turistiky.
Naplánovala jsem to jasně: Nejprve se pojedu podívat na Lac Pavin (jezero poblíž města Besse) a pak přijde na řadu St-Victor-la-Riviere (další vesnice s románským kostelem) a nakonec si zajdu zaběhat kamkoli, kde se mi to bude líbit. Popravdě jsem se trochu obávala výjezdu na Lac Pavin, neboť je to už na hranicích Massif du Sancy, tedy jsem nevěděla, jak bude vypadat místní stezka, ale s vírou v mé dobré boty jsem tam přesto zamířila.
Ano ano, boty mám dobré, sníh už je jenom takový hnusně rozmňaganý, na kterém se nedá lyžovat, skoro jsem v první chvíli podlehla pokušení jet o 4 kilometry dál do Super-Besse na cestu okolo Puy de Paillaret. Venku ovšem foukalo, pršelo, ta druhá cesta je o 200 výškových metrů výš, zůstala jsem tedy u plánu pro obyčejné smrtelníky a vyrazila na Lac Pavin.
Představte si sopku - ne úplně velkou, ale o to vzteklejší, které se rozbouchne o to dál a pak v ní zbyde stometrový kráter. No a ten se naplní vodou, vzniká krásně kulaté Lac Pavin, místo jako stvořené pro rodinnou turistiku, ne ale v únoru, a to ani v takovém trapně teplém jako je ten letošní.
Pršelo, chvílemi sněžilo, sníh na zemi (=břečka) byl dost nepříjemný, vítr foukal jako ďas a přes to všechno se občas valila hrozivá mlha. (Prostě počasí jako v Jizerkách.) Stoupala jsem na Puy de Montchal a říkala jsem si, že v takovémhle počasí tady asi nepotkám živou duši, když tu koukám, na vrcholu se na mě směje orienťácká kontrola. Nechtěla jsem věřit vlastním očím, teď přece nemůžou být závody - leda by někdo plánoval lyžařský OB a pak to rychle přesunul na klasický. Taky jsem promyslela teorii, ve které se někomu nechtělo na podzim až na vrchol pro jednu kontrolu a tak ji tam nechal. Teorií jsem vymyslela hodně, nicméně kontroly jsem cestou potkala čtyři, běžce žádného, takže jsem si vesele prozpěvovala orienťácky založené popěvky a hesla a má turistická cesta se pomalu blížila ke konci. Až jsem nechtěla věřit tomu, že o chvíli později, budu mít mapu, buzolu a budu opakovat výstup na Puy de Montchal.
Zkrátka jsem potkala shromaždiště, kde jsem přepadla organizátory ("Do you speak english?", "Oh, just a little. Wait a moment. Isabeeeel, doooo youuuu speak engliiiiish?"), přemluvila je, že mapu fakt umím, a byla vyslána na pětikilometrovou trať s označením "technická". Samozřejmě to nebyly závody, pouze trénink, ovšem uspořádaný se vším všudy, úplně jako závody.
Vyběhla jsem s nadějí, že trekové boty a rifle sice nejsou ideální, ale půjde to. Mnohokrát jsem si za tu trať vynadala, že jsem nesešla ty dva kilometry ke svému autu a nepřevlíkla se do věcí na běhání - rifle jsou kalhoty úplně na houby, trekové boty jsou prima na trek, ale na běhání jen s velkým přemáháním. A záruka na neprotečení je očividně při provozování takovýchhle aktivit neplatná. V důsledku toho jsem trať z většiny odešla.
Čtení mapy mi problémy nedělalo (kéž by to tak byla pravda u automap!), snad jen jako obvykle při měřítku 1:10 000 to strašně rychle ubíhá, to dokonce i pěšky, jenom pěšky člověk tolik neustřelí. Na začátku jsem nezvládla dvě dohledávky (kontroly jsem samozřejmě našla, ale až po zbytečně velkém úsilí), pak už jsem si zvykla a šlo to dobře. A ve chvíli, kdy i azimuty a odhady vzdáleností začaly fungovat jako za mlada, doběhla jsem ke strašlivé osmé kontrole, několikrát obešla místo, kde natuty měla být (setkala jsem se tam s dalšími běžci, kteří taky marně dohledávali), dvakrát si došla do okolí k nějakému jasnému zmapovanému místu, znova naběhla na kontrolu, znova došla na to stejné prohledané místo a znova konstatovala, že tam prostě není. Pokračovala jsem dál se sebevědomím zpátky na normálu, další postupy už byly bez chyb, jen šplouchání v botách a obecná únava dělaly trať těžší, než byla. Do cíle jsem dotlapala s myšlenkou, že je orienťák úžasný sport, jen není pro normální lidi. A že bych si mohla vygooglovat, kde se v okolí pořádají další závody/tréninky. Neptejte se mě na čas - byl strašný. Osmá kontrola byla skutečně špatně postavená, nemusela jsem se tedy pro ni trápit, dostala jsem horkou čokoládu a vyrazila dokončit svůj okruh okolo Lac Pavin.
Cestou zpátky jsem sice projela St-Victor, nicméně oděná do tepláků a tenisek, nechtěla jsem již vyrážet na nějaké výlety, kolej mě čekala horkou sprchou, horkým čajem a horkou polívkou. Takto zregenerována, zašla jsem si aspoň prohlídnout večerní Aubiere, kteréžto nakupení úzkých uliček mezi kamennými stavbami s občasnými překvapivými náměstími se nachází pouze 10 minut cesty od kolejí, je tedy ostuda, že ho ještě nemám prochozené křížem krážem.

Začínám cestovat, takže chcete-li mě někdo sledovat a nemáte dost podrobnou mapu, pomůže samozřejmě přítel Google (http://maps.google.com/) nebo v tomto případě ještě daleko lépe http://viamichelin.fr/.
Průvodci, které mi Karine zapůjčila, jsou velmi pěkní a motivující - obsahují vždy návrh na nějaké místo, které je príma shlédnout, a od něj (kolem něj, poblíž něj) turistickou trasu s popisem, jak je dlouhá, jaké má převýšení, kde je jaký menhir, výhled do kraje atd. Tak nějak člověka donutí vyjet. (Pro zajímavce: edice Chamina)
Slibované strašlivé počasí nakonec nebylo tak strašné, takže jsem v sobotním odpoledni vyjela na sever od Clermont-Ferrand do vesnice Volvic a od něj ještě dále na sever na hrad Tournoël. Hrad je právě uzavřený pro opravy, nicméně turistická stezka okolo funguje. Zde bych ráda poznamenala, že Svaz francouzských turistů je ve značení o dost úspornější než Svaz českých turistů - jdete-li správně, nedává vám to moc často vědět, značky jsou obecně minimalistické. Na druhou stranu jako vylepšení beru to, že cesty, které nejdou správně, jsou označené křížkem. Jen, co jsem se v tom zorientovala (zas tak mimo nejsem, ale jsou tam ještě značky pro cyklisty, nějaké další naučné stezky a tajemné tečky, jejichž význam jsem nepochopila), bylo to dobré, vykoupila jsem to jen jednou zacházkou. Nicméně nelituju ani jednoho kroku, který jsem ušla navíc, kopečky tu jsou nádherné, lesy romanticky zaneřáděné (myslím tím stromky porostlé břečťanem, občas volně ložený samorost), pastviny nepravidelně tvarované, neveliké a obydlené koni, osly, ovcemi. Moc lidí jsem na své procházce nepotkala, povětšinou se zdržovali v údolí (asi se jim nechce do kopců) nebo ještě neuznali, že je jaro a tedy čas na turistiku.
Nedělní dopoledne, podle předpovědi deštivé, zářilo sluncem na modré obloze, zašla jsem si proto zaběhat na protější kopec, což sice není špatná lokalita, ale bohužel se člověk nejdřív musí proplétat 10 minut ulicemi a auty a tak. Kopec je pak obklopený ze všech stran městem, porostlý nějakým trním, ale jinak docela prázdný, když nepočínám skupinku myslivců, kteří mě kybicovali. Někdy jsem ráda, že francouzštině nerozumím.
V poledne se začalo mračit, vyrazila jsem tedy do Saint-Nectaire, kde jsou zakreslené dvě kratší trasy začínající u románského kostelíka. Saint-Nectaire je asi 35 kilometrů na jih od Clermont-Ferrand a románský kostelík je kostel jako kráva, který svou bytelností trochu připomíná pevnost. Zaparkovala jsem přímo vedle něj, zašla si prohlédnout interiér (celý kostelík je v opravě, ale některé fresky jsou k vidění) a pak vyrazila na modrý okruh na západ od Saint-Nectaire. Opět velmi krásná procházka, na každém rohu skála, potůček nebo aspoň obvzlášť křivá borovice, do toho výhledy na hrad Murol, tyčící se v popředí zasněžených vrcholků majestátního masívu. Oh la la, tento pohled by obnažil citlivou duši kdejakého cynika. Abych zakryla rozechvění, hledala jsem co nejvíce menhirů v okolí (našly se) a taky jsem narazila na jednu jeskyni, kterou - pokud se jednou rozhodnu žít poustevnický život - bych si ráda rezervovala. Les Grottes de Chateauneuf je plochou větší než panelákové 4+1, výhled na údolí i na kostelík, dostatečně daleko i blízko k civilizaci.
Déšť se nespustil a zdálo se mi svatokrádežné odjíždět brzo zpátky do města, vyšla jsem proto i na druhý okruh, stejně krásný, jen možná méně rozmanitý (i když to 'méně' vychází skutečně jenom ze srovnání).
Saint-Nectaire je známé a proslavené jako místo, kde vyrábějí fromage. Já ale ohnilým specialitám neholduji, takže jsem nenakoupila. Na tůry jsem však po francouzsku šla jen se svačinou v podobě kusu sýra (ementálu), nemám totiž na koleji ledničku, takže všechny takovéto dobroty musím sdlábnout okamžitě, než slezou samy z parapetu.
Turistický víkend se rozhodně vydařil, popravdě se mi takovýto způsob trávení víkendů zamlouvá, takže v něm budu pokračovat. Jedinou jeho nevýhodou je, že jsem pak strašně hladová. To mi připomíná, že jsem se dneska na obědě bavila s klukama, přičemž jeden z nich vyjádřil, jak se mám, když jsem motorizovaná a můžu si takhle jezdit. To by mě zajímalo, proč taková slova, když vždycky, když někomu nabídnu, jestli nechce jet se mnou, není zájem/čas/chuť/schopnost... Já mít sama sebe za kamarádku, tak jsem naprosto nadšená. Konec tohoto zápisu, jdeme zabíjet schizofrenii!

Je to snad vlastností všech dnů a týdnů - krásně je zásadně tehdy, kdy máte pracovat, a jakmile přijde večer či week-end, udělá se hnusně. Proto je teď krásně, ale vsadím se, že jen co tady dokalibruju, bude všechno jinak.
Včera jsem vyrazila na oběd s Cyrillem a Magalie, nicméně jsme cestou potkali Michala (tajemný slávista) a slovinského chlapce, jehož jméno jsem pro jeho přílišnou náročnost nepochytila. Opustila jsem tedy francouzské kolegy a ocitla se tímto ve společnosti dalších 3 Čechů a několika dalších anglicky mluvících výměnných studentů. Oběd tedy probíhal při anglicko-francouzsko-české konverzaci a byl poměrně zábavný. Jedním z jeho vyústění též bylo, že jsem dostala pozvánku na večírek pořádaný večer v bytě Sylvaina v centru města. Sylvain je PhD studentem na onom na Čechy bohatém oddělení (Laboratoire de Photochimie Moléculaire et Macromoléculaire. Já jsem v Laboratoire de Thermodynamique des Solutions et des Polymeres, o budovu vedle.)
Pozvání jsem přijala, takže jsme se k večeru společně s Michalem a slovinským kamarádem přesunuli ze Cézeaux do centra (do ulice s utopickým názvem Rue des Bons Enfants), cestou nakoupili nějaké věci k zakousnutí a pak už se jen bavili. Měla bych spíš upřesnit, že ono oddělení je bohaté na Čechy a Slováky. Taky je dalším poznatkem to, že ve čtvrtek se v Clermont-Ferrand chodí bavit, protože noční město při cestě zpět rozhodně nebylo prázdné.
Před chvílí jsem se vrátila z dalšího společného česko-slovinsko-francouzského oběda, teď vyčkávám, kalibruju, vyhlížím ven na to nádherné počasí (nějakých 17 stupňů, obloha prakticky bez mráčku, je to jenom na tričko), listuju průvodci po okolí, kterými mě zásobila Karine (dva přírodovědné, jeden dějepisný, zatím bych je nejradši procestovala všechny), a čekám, kdy se to zkazí, na víkend totiž hlásí děšť.

Do Clermont-Ferrand přišlo jaro, mouchy lítají, sedmikrásky kvetou a v koupelně lezou brouci. Po sněhu ani památky, resp. je vidět na Puy de Dome, ale kolegové, kteří tam teď byli, dosvědčili, že lyžovat se na tom nedá.
Ve čtvrtek jsem zašla na oběd s Cyrillem a Frédéricem, ačkoli zašla není ten správný výraz - kluci jsou tak shnilí, že jezdí autem i do 5 minut vzdálené menzy. Cyrille řídil, podle jeho stylu jsem si jen dodala další varovnou poznámku pod heslo Francie-automobilový provoz a když k tomu přiznal, že řidičák má 3 měsíce a tohle je jeho druhé auto, přibylo za mou poznámku několik dalších červených vykřičníků (zdobící hlavně slova 'bezpečná vzdálenost', 'parkuj co nejdál od nich').
Čtvrtek byl také dnem, kdy jsem pracovala sama, Karine má částečný úvazek, takže jeden den v týdnu tu není. Je docela zábavné pracovat sama. Poté, co jsem rozbila jednu erlenku, jednu malou láhev a polila se koncentrovaným roztokem p-nitrofenolu, jsem konečně začala respektovat všechny ty bezpečnostní nařízení, které mi dosud přišly jenom jako soubor buzeračních předpisů. A příště, až se bude vybírat, který systém bych mohla zkoumat a měřit, vyžaduju, aby to hlavně bylo bezbarné. Díky nitrofenolům rozeznávám dalších stopadesát tisíc odstínů žluté, které mi dosud nechyběly.
Opět jsem se byla projít do centra (vzala jsem to zkratkou, abych vychodila to ježdění do menzy, a tím poznala dalších pár kilometrů Clermont-Ferrand). Tentokrát jsem zašla na Place de Jaude, které je skutečným centrem města a to především proto, že je obestavěné obchody a z jedné strany celým obchodním centrem. Jinak pěkné místo, spousta prostoru, nějaké ty sochy, fontány staré i moderní.
V sobotu jsem vyspávala, zašla si zaběhat a pak jsem měla odpoledne randez-vouz s Frédéricem a Cyrillem, abychom si šli zajezdit na kolečkových bruslích. Nakonec přijel jen Frédéric, Cyrille naboural své druhé auto a nebyl v náladě na zábavu. Jeli jsme tedy ve dvou na La Pardieu, což je místo, kde stojí domy/kanceláře/menší továrny pro začínající společnosti. Někdo (zřejmě město? stát?) takhle podporuje začínající podnikatele. Každá z těch budov je obklopena parkovištěm, parkoviště jsou různě propojená a především jsou o víkendu prázdná. Není to špatné, ale pro fitness bruslení je to trochu monotónní.
Nedělní dopoledne jsem vyjela na stejné místo jako minulý víkend, dokonce jsem ho i na první pokus našla, což mě potěšilo. Zavázala jsem tedy tenisky a vyrazila se proběhnout, příčemž se se mnou pokusil zapříst rozhovor pán, který se poblíž protahoval. Bohužel jsem mu moc nerozuměla, vlastně jsem mu vůbec nerozuměla, mluvil trochu moc rychle a s mou slovní zásobou to taky není slavné. Ukončila jsem tedy rozhovor omlouvajíc se, že nemluvím francouzsky, on mě poplácal po rameni a řekl: "Good bye."
A já jsem si představovala, jak ten rozhovor vypadal ve skutečnosti:
"Nechoďte tam, je tam velký medvěd. Myslím, že už pár běžců sežral, ale furt žere další," říká pán. Sundávám si sluchátka, abych mu lépe rozuměla a tvářím se nechápavě.
"Velký medvěd," opakuje pán, "lidožravý medvěd, právě jsem mu tak tak utekl."
"Omlouvám se, nemluvím francouzsky," odpovídám mu na to.
Pán se přátelsky usměje a posílá na cestu se slovy: "Good bye."
No dobře, nic strašného tam nebylo, jenom dost dalších běžců a trocha bahna, ale nic lidožravého.
Po zdravém provětrání jsem zajela na protější kopec, který se mi tak od pohledu líbil a na jehož vrcholu se tyčí cosi starého pobořeného. Ten kopec se jmenuje Montrognon a tou stavbou je buď nějaká bývalá věž či rozhledna anebo (dle mého nejpravděpodobněji) větrný mlýn. A to určitě prokletý, dovedu si představit, jak mohl nadávat každý, kdo nahoru nesl pytel zrní. Leč to vše jsou jen dohady, stavba je sice osvětlená ze všech stran (ne, že bych tam byla v noci, ale reflektory jsem viděla i ve dne), nicméně žádnou popiskou či naučnou stezkou neoplývá. Ale foukalo tam pěkně.
Dlouho jsem uvažovala, jak trávit volné večery (ony by tedy volné být neměly, ale mně se někdy fakt nechce pracovat), zkusila jsem tedy se poptat, jak jsou tady zásobená kina. Což o to, zásobená jsou dobře, nicméně i s Hollywoodskými akčními filmy si někdo dá tu práci a přemluví je do francouzštiny. Nakonec mi ale Agílio (vedoucí laboratoře) poradil, že se mám podívat na Ciné Capitole, nové filmy dostatečné kvality (tedy ne Rockyho) dávají v originálním znění. Podívala jsem se a vyrazila proto v neděli na Little Miss Sunshine. Capitole je na Place de Jaude, tedy asi 50 minut cesty pěšky (musím zjistit, jak tady jezdí autobusy, asi by se to hodilo), studentská vstupenka stojí o fous víc než dva studentské obědy v menze a je to příjemné kino s několika menšími sály, velkými plátny, dobrým zvukem a pohodlnými sedadly. Little Miss Sunshine je avízováno jako komedie, což je výstižné jen chvílemi, rozhodně je to film dostatečně šílený i dostatečně zábavný, aby stál za shlédnutí. A protože se mám v kině vyhlídnutý další výběrový film, určitě se tam zas brzo vrátím.

V pondělí jsem vyrazila vyhledat své pracoviště, což bylo nakonec úkolem náročným. Což o to, budovu jsem podle plánku našla, taky na ni byl i nápis se jménem laboratoře, ale dostat se do ní nedalo, protože všechny dveře jsou tu na čip. Takže jsem obešla celý komplex chemie (tj. 7 budov propojených chodbami), našla hlavní vchod, přesunula se do správné budovy, správného patra, tam přepadla první kancelář a ptala se po mé supervisorce. Leč neuspěla jsem, neboť se laboratoř přestěhovala (což jsem ostatně věděla, jen jsem nevěděla, že mám zastaralé navigační prvky) do vedlejší budovy. Pak už to bylo jednoduché, dokonce jsem i měla štěstí a dostala se dovnitř.
Seznámila jsem se s mou supervisorkou Karine, která mi věnovala všechny potřebné čipy, klíče, informace a provedla oddělením. Dostalo se mi různých přivítání od oficiálních "Vítejte v Clermont-Ferrand," až po méně oficiální "Jsem za tebe zodpovědný, tak jsi koukej nic neudělat."
Už před příchodem sem jsem byla připravena na to, že tahle laboratoř je taková míň schovaná do plastu a černých skříněk, takže mě ani nepřekvapilo, že jsem hned první den vyfasovala šroubovák, schéma, začala přepojovat a byla upozorněna, že se nemám dotýkat do toho transformátoru na zemi, protože není uplně nejlépe zaizolovaný. Samozřejmě jsem na to zapomněla a kopla do něj, on mi to vrátil tím, že kopl mě, a byli jsme si kvit.
Na oběd jsem zašla s Karine, Pascal a Laure, všechno jsou to dámy z tohoto oddělení. Šly jsem do místní menzy, kterých je tady v okolí několik (resp. alespoň dvě) a mají všechny stejný sortiment (asi vaří v jedné kuchyni). K dostání je hlavní jídlo (jestli jsem to dobře pochopila, tak si člověk vybere ze dvou druhů masa, dvou druhů příloh a ještě si řekne, jestli to chce zalít omáčkou), k tomu si může dát tři položky typu: jogurt, salát, ovoce, bagetku, ... Přijde mi to jako velmi rozumný způsob výběru, škoda, že česká kuchyně díky svým omáčkám a zelí nejde takhle variovat.
Dámy se po celý oběd bavily francouzsky, z čehož jsem občas pochytila nějaké slovo či větu, ale rozhodně ne všechno, takže jsem je brzo přestala vnímat. Jen jsem si nemohla nevzpomenout na jednu návštěvu u kubánských přátel, kteří sice mluvili anglicky ještě hůř než já, ale celou dobu drželi poctivě angličtinu. Žel, jiný kraj, jiný mrav.
Ale teď ještě veselejší historku: Při průchodu školou mě Karine představila jakémusi vysokému chlapci s tím, že je také Čech. Potřásli jsme si pazourama a než mě Karine odtáhla dál, zeptala jsem se jej, jestli náhodou neví něco o vzkazu hanící Baník na mém autě. Dostalo se mi překvapeného: "To je tvoje auto?" Popsal mi, kde přibližně má kancelář, s tím, že se mám někdy stavit. To mi zatím nebylo umožněno, fakt nevím, jak se tady přes ty zakódované dveře dostávají třeba zápočtuchtiví studenti...
Ještě bych poznamenala něco k architektuře Université Blaise Pascal. Budovy jsou zde buď staré nebo nové. Nové se blyští sklem, mají prapodivné tvary a vypadají, že jejich návrhář je původem z Pluta. Staré jsou staré tak asi 30 let, skví se šedivým betonem a olézají lišejníky. Mezi tím vším je spousta parkovišť (plně obsazených, asi jsem jediný člověk, co sem nejezdí autem), travnatých ploch a velkých rozbagrovaných ploch. Zřejmě se můžeme brzo dočkat nových budov a la Pluto.
Karine má malé děti, takže poctivě dodržuje pracovní dobu něco před devátou - něco po páté. Okolo šesté jsem proto zatím i já opouštěla školu a mířila zpět na kolej. Mám to asi 10 minut cesty, tedy docela pohoda, až mám obavu, že z nedostatku pohybu budu muset začít běhat nebo něco takového. Hodně lidí tady běhá, přinejmenším takhle kolem univerzity jsou vidět.
V úterý mě na oběd pozvala Magalie, jestli nechci jít s ní. Jestli jsem dobře pochopila, je zaměstananá v průmyslu a provádí na škole nějaký projekt pro svého zaměstnavatele. Na oběd jsem s ní šla ráda, ona aspoň říkala, že se procvičí v angličtině - jeji angličtina je rozhodně lepší než moje francouzština. Šly jsme do nějaké více-studentské menzy, Magalie mě zasvětila do tajů kupování studentských stravenek a podobných zákeřností.
Protože v mezičase jsem buď ve škole a kalibruju a měřím a přípravuju roztoky atd., případně sedím na kolejích a snažím se pracovat, přejdu k další zajímavé části tedy dnešnímu obědu, kdy jsme s Magalie, další dívku odkudsi jinde z chemie (její jméno jsem nepochytila) a Huguesem, další kolega z našeho oddělení, odjeli do vzdálenější ještě větší a ještě studentštější menzy, tam se srazili ještě s dalším chlapcem (standardní setkání obsahuje líbaní na obě tváře) a strávili příjemný oběd při francouzsko-anglické konverzaci.
Po obědě jsem absolvovala klasický kurz bezpečnosti práce (žádné pití, jídlo, kouření, sex, drogy a rock & roll v laboratoři) a poté přepadla doktorandy Cyrilla a Frédérica, kteří také se mnou sdílejí nadšení pro inline skating a znají nějaké pěkné trasy v Clermont-Ferrand. Jen co se vyčasí, někam vyjedem.

V pátek jsem začala nutnou povinností, tedy podepsat zbylé papíry na ubytování. Varování mého kolegy, že anglicky se se mnou nikdo bavit nebude, naštěstí vyšlo na prázdno. Sice to byla na francouzštinu velmi bohatá angličtina, nicméně jsme si všichni rozuměli a ještě k tomu se i na ubytovačce dá platit kartou. Prostě spokojenost. Obecně o jazycích jsem zatím zjistila, že když na lidi mluvím anglicky, oni mi povětšinou odpovídají francouzsky, ale tak nějak tomu jde rozumět.
Také jsem vyrazila nakoupit, našla jsem ooohromné nákupní centrum, plné nákupuchtivých lidí. Protože jsem tam zašla i v sobotu a bylo plné úplně stejně, pochopila jsem, proč v mé učebnici francouzštiny už ve čtvrté lekci znám čtyři různé výrazy pro nakupování. Mimochodem cesta do nákupního centra mi trochu připomněla Kanadu - také cestou člověk vidí jenom auta a auta a žádné lidi, s tím rozdílem, že všechna ta auta jsou mrňavá, každé místo, které jde využít k parkování, je použito, cesty zdaleka nejsou rovné, křižovatky jsou všelijaké ale určitě ne pravoúhlé a občas chybí chodníky. Ještě jsem si povšimla, že spousta těch aut má tak různě pomačkané plechy, začínám se bát o svého oře...
Včera jsem zamířila do centra, nakonec z toho byla dost dlouhá procházka, protože čtvrť Les Cézeaux, kde bydlím a kde je taky univerzita, je na jihu města. Přesto ta cesta stála zato, centrum je plné kamenných budov, úzkých uliček, pomníků a fontán. Nejsem Francouzem, tedy mě žádná kavárna nezlákala k posezení, jenom jsem tak koukala do vitrín a procházela se. Tak jsem našla dílnu, kde měli ve vitríné ručně dlabané klarinety, chalumeau, taky pár fléten. Doufám, že už k tomu krámku nenajdu cestu, jinak buď utrpí má touha nebo mé konto.
Dnes mě probudilo krásné počasí, takže jsem se rozhodla neodkládat dlouho plánované přeparkování mého auta a v rámci toho, když už do něho vlezu, mohla bych si někam zajet. Za stěračem jsem našla útržek novin s nápisem "Allez les Verts!", což mi moc smyslu nedávalo (auto je tmavěmodré a nehodlám měnit barvu), nicméně po otočení tajemného vzkazu jsem našla nápis: "Baník, fotbalu zánik! SK Slavia 4ever!". Alibisticky jsem útržek zaměnila za svůj s nápisem "Nejsem z Ostravy."
Zkusila jsem nejdříve nastudovat cestu na autoatlase střední Evropy, který pochopitelně nestačil, nabrala jsem proto směr "někam támhle do kopců, třeba pod tenhle špiclatý, a nebo ne, cesta se stáčí k tomu druhému, no dobře, tenhle kopeček úplně vedle je taky pěkný". Nejdřív jsem se prošla po jakési vesničce, cestou zpátky jsem našla místo s improvizovaným parkovištěm, zastavila jsem tedy i zde a našla místo, kam si měšťáci chodí zaběhat a vyvenčit děti. Tuhle cestu snad ještě někdy najdu, je to pěkná procházka, k tomu naučná stezka, vyhlídky na Clermont-Ferrand a skály.

Když jsem včera vyjížděla v poledne z Liberce, byla jsem ještě plná ideálů a víry v sílu a rychlost mého oře. Leč ideály vzaly za své a plnou sílu mého koně jsem raději nevyužívala. Tak jsem tedy jela směrem na Žitavu, kde jsem nejdříve překročila k mému zmatení česko-polskou hranici a o 200 metrů dále také polsko-německou.
Cestu Německem musím pochválit. Nikde jsem nezakufrovala (když nepočítám hned v Žitavě a pak jednu přehlídnutou ceduli na dálnici), večer jsem tedy dojela těsně před Karlsruhe, kde jsem složila svou hlavu ke spánku v motelu.
Ráno jsem opět vyrazila a spolykala poslední kilometry krásné německé dálnice a krátce po desáté hodině jsem přejížděla do Francie. Zde, poslušna rad starších a moudřejších kolegů, jsem sjela z dálnice a vydala se po neplacených menších cestách. Ach mí starší, zkušenější kolegové! Kudyma to jezdíte? Menší cesty jsou sice obvykle pěkně značené, nicméně nájezd na ně je náročný. I ke konci cesty, kdy už jsem se vyznala ve značení, mě spousta měst dokázala zblbnout a zamotat. Jako nejhorší bych označila městečko Buxe, kam jsem dojela omylem, myslela jsem si, jak na to kašlu a budu pokračovat dál po omylem vybrané silnici a napojím se na svou ideální cestu později. S tímto jsem vjela do Buxe, o třičtvrtě hodiny (a to není větší než Bruntál) jsem odjížděla zpět stejnou cestou a jenom pohled na autobus s ďábelsky červeným nápisem Buxe mi připadal prokletý. (Ano, také hned za Buxe jsem byla vyfocena a to jedině ze dvou důvodů - buď to byla dálnice, na kterou jsem omylem najela a neměla známku, nebo to nebyla dálnice a pak jsem překročila povolenou rychlost.)
Předpokládaný příjezd do Clermont-Ferrand po třetí hodině se tedy snadno změnil na reálný příjezd po osmé, pak jsem dvakrát objela areál univerzity než jsem našla svoji kolej a svět se konečně změnil k lepšímu. Paní na recepci mluvila anglicky, ubytovala mě, ačkoli jsem přijela už po zavírací hodině, a vůbec byla strašně hodná.
Pokoj je malý, přesně pro jednoho člověka, obsahuje postel, stolek, umyvadlo a podivnou soustavu skříněk. Záchody a sprchy jsou na chodbě, zatím jsem nevykoumala, jestli jsou oficiálně nějak rozdělené podle pohlaví. Neoficiálně jsou zřejmě unisex.
Má adresa je:
Residence des Cézeaux 2A 103
B.P. 146
63173 AUBIERE CEDEX
Pro zájemce je možné mi i telefonovat na patro, telefonní číslo zde raději nezveřejním, ať mi nevolají nějací úchyláci.