Pobyt v Guelphu

Tak jsem zas na letišti a ani nevím, jak jsem se sem ve shonu posledních několika dnech dostala.
Ke konci jsem našla svůj životní styl vcelku jasně. Přes týden práce, v jednom víkendovém dni nějaký pěkný běžecký výlet a práce na kostýmu, v druhém jet se Simone na trek. Fungovalo to výborně, takže zkusím vypíchnout nejlepší momenty.
Procházka po Nottawasaga Bluffs - severně od Orangeville na Bruce Trail - se sice konala v půlce dobna, ale sníh nějak nezmizel, zima docela byla a zákeřně před náma nikdo neprošlápl stezku. Vzaly jsme to nicméně sportovně a prošly jsme ji bez problémů a to i já s hobitíma botama, protože moje boty by stejně byly za chvíli proteklé, tak mi to přišlo rozumnější. Nutno říct, že tentokrát neodolaly ani Simoniny boty, které zatím vydržely vše, ale průchod závějema, kterýma se člověk bořil do potoka, je taky přemohl. Kromě jiných jsme potkaly několik zajímavých skalních útvarů, dokonce i jeskyni a ke konci i pár jiných turistů. Zjistily jsme navíc zajímavé pravidlo - když jdeme dvě trasy, tak ta druhá ve vždycky horší. Tentokrát jsme nechtěly riskovat, odjely jsme proto do Wasaga Beach užít si trochu slunce a jezera Huron. Užívaly jsme si samy, foukal vítr severák a na pláži tak byla kosa jak z nosa, za celou dobu jsme potkaly jednoho surfaře - ten mi přišel velmi tough - a jednoho hledače min.
Pak jsem taky navštívila Arielovu narozeninovou párty, vcelku povedenou, prováděli jsme tématické fotky jako "tvařte se jako intelektuálové", "tvařte se jako v soap opeře", když jsem šla k ránu domů, potkala jsem na jednom trávníku dva skunky, něco tam hrabali a jak jsem se přiblížila, tak jeden utek' a druhý se mi postavil zadkem, vzala jsem to jako příkaz k tomu, že mám udělat fotku a vydat se na ústup. Amy mi vysvětlila, že když mají na farmě nějaký problém se skunky, tak zavolají Wildlife Management Service, zastupovaný někým, kdo má určitě príma oficiální jméno, ale mezi lidem se mu říká skunk guy.
Další týden jsme jely do Hockley valley, kde jsem už na začátku února byla s Davem, ale tentokrát už po sněhu nebylo ani památky (až na památku v podobě jednoho ledovce v údolí, ale skutečně malého ledovce) a zato tam chodilo hrozné množství lidí. Hockley valley trail (ano, správně i zde vede Bruce Trail) je známá tím, že je kopcovitá, spíš než kopce bych to nazvala několika údolími v Niagara Escarpement, se Simone jsme komentovaly, že až dojedem zpět do Evropy, tak nebudem vůbec umět chodit do kopce, tady je všechno takové rovinaté a když už vyjedem do kopců, tak jsou malé a stejně sa nich už zadýcháme. Pěkná procházka to byla, jen trochu nudná, žádné dobrodružství.
Dvě stezky denně, to je potřeba, přesunuly jsme se tedy o pár kilometrů jižně po Bruce Trail a obešly rezervaci Terra Cota. Opět taková procházková.
Poslední týden jsem všemožně dokončovala, ještě na poslední dobu měřila, až v pátek (opět den se spoustou měření, přípravou posledního smrtícího roztoku a umývání haldy chemického nádobí) jsem uspořádala good-bye party. Kamarádi se dostavili v hojném počtu, popili jsme, pokecali, hrály jsem kuličky v obyváku na zemi a ...
A sakra! Já vám neřekla, co se stalo minulou neděli! Amy má takovou zvláštní setrvačnost - jakmile něco začne, tak se drží. Tentokrát se držela bydlení u rodičů, že prý je tam jídlo a dobře se jí tam píše diplomka, takže jsme se Sophie byly samy doma, Sophie si navykla mi každé ráno chodit škrábat na dveře a jakmile jsem ji pustila dovnitř, tak mě otravovala, abych ji drbala, a pak se buď stočila do klubíčka a usnula mi u nohou nebo mi šla žrát rozdělaný kostým, za což byla vyhozena zase ven. A tak jsme si krásně hospodařily, až do oné zlotřilé neděle, kdy se přistěhovala zpět Amy a s ní i prťavé kotě vybluté barvy Tia.
Zlotřilé zvíře je odporným kotětem na vratkých nohách, žere na co přijde a ze začátku pěkně štvala Sophie. Teda myslím, že ji štve pořád, chudáčkovi Sophie to dalo čtyři dny než mi šla demolovat dveře, akorát že tentokrát je jí v patách tohle mrňavé zvíře. Sophie ji většinu času ignoruje, jenom občas se dožere, pak ji dycky přiťápne tlapou, trochu ji pokouše (ne do krve, jenom tak na ohlodání), Tia začne řvát, Sophie ji pustí, pak to ještě párkrát zopakuje a má jistotu, že kotě ji zas chvíli nebude žrát. Jinak spolu vycházejí, za což jsem ráda, jinak bych měla Sophie teď s sebou v kufru.
Kde jsem to skončila... jo poslední week-end zde. V pátek party s kamarády, Sophie se na nás přišla podívat, ale jinak spala u mě nahoře v pokoji, Tia se naopak stala oblíbeným party animal. (Nemá žádnou hrdost, mazlí se s každým.)
V sobotu pak pořádal Peter oběd, tak jsme se nadlábli s kolegy, načež jsem se večer stavila u polských kamarádu Jarka a Kaszky na narozeninovou party, naštěstí končila brzo, takže jsem odcházela spolu s Raulem a Sandrou a Patriciem a Elenou do noci, načež jak Brazilci tak Chileanci prokládali svou řeč bohatě slovem "kurva", občas doplněným něčím jako "piwo poprosze".
Pak už bylo potřeba se rozloučit ještě s Bruce Trail, se Simone jsme dlouho vybíraly, až jsme se rozhodly pro Bruce Peninsula, ne úplně severní část, nýbrž Lion's head. Pršelo, nevlídně bylo, na večer hlášené i bouřky, tak jsme se sázely, kolik potkáme lidí. Vyhrála Simone porážejíc mou sázku "2 lidi" odhadem "0 lidí".Procházka to byla úžasná, po útesech, každou chvíli s výhledem na jezero, ani moc nefoukalo, stezka vedla víceméně lesem, no co říct. Bruce Peninsula je magické místo. Tentokrát jsme šly jenom jednu stezku, jenom o to delší; bylo to pěkné good-bye pro hiking. Jediné, čeho z chození tady lituju, je, že jsem nepotkala Simone dřív, protože takhle ve dvou jsme se vyhecovaly k lepším výkonům a šly šílenější stezky a postupy.
V pondělí jsem ještě pracovala, bylo potřeba zabalit soubory a zapakovat všechny krásné i méně krásné výsledky, taky několik kafat s kamarády, až jsem večer skončila s Amy pojídajíc kuře ze Swiss Chalet a koukajíc na filmy. Do toho běhala Tia a hrála si s kuličkou - od party jich je ještě pár po bytě, vždycky se někde schovávají, ale kočky to vítají.
No nic, tak jsem to všechno popsala a je dokonáno. Pár lidí mi furt bude chybět, rozhodně Simone, Daniel, Kristy, Amy, Elena, Michelle... No možná ještě pár dalších. Nejsem si jistá, jestli je ještě někdy uvidím, ale snad se podaří. Jo a Sophie, ta mi rozhodně bude chybět, bláznivka praštěná.

Omlouvám se omlouvám, ale nějak jsem se zasekla v psaní, úplně jsem se vynechala a to už se nedožene. Ale ať nežeru, zpracovala jsem aspoň fotky a spolu s udernámi komentáři uvidíte, co jsem všechno prováděla, či spíše prováděly.

Minulé dva týdny byla praštěné. Někde mezi rýmičkou, prokrastinací a skutečnou prací jsem nenacházela čas na něco konstruktivního, ale věci se snad konečně mění k lepšímu. Rýmičku jsem někdy v průběhu týdne identifikovala zánět průdušek a rozhodla se vyhledat odbornou pomoc. Pro člověka mimo kanadský (prý funkční a výborný) zdravotní systém to znamená buď zajít na pohotovost nebo walk-in clinic. Jakožto člověk uvážlivý, nehysterické a nikoli na smrt nemocný jsem si vybrala walk-in clinic. Z první mě vyhodili, že nejsem student, z druhé že v pátek je jenom pro objednané. Byla jsem nasměrována na třetí, kde takhle v sobotu ráno jsou prý milí a v pohodě.
Tak jsem tam došla. Čekárna přetékající nachrblanými lidmi, ne příliš rychlá administrace, nicméně to vše asi díky přeplnění. Zkuste hádat, jak dlouho jsem tam nakonec čekala. Hodinu? Dvě? Nikoli, přátelé, čtyři je správná odpověď. K tomu jsem zaplatila hříšné peníze, dívali se na mě jak na tukana, jak kdyby v životě neviděli někoho, kdo přijel z cizí země a nemá zde ani přechodný pobyt. No, po těchto útrapách jsem se dostala dovnitř, doktor mi potvrdil mou diagnózu a napsal mi předpis a já jej směnila za antibiotika. Vskutku úžasný způsob, jak strávit sobotu - díky tomu jsem nestihla sborový wokshop na spirituály a myslím, že jsem si přinesla domů pár bacilů zdarma.
No nic, musela jsem si jenom postěžovat, protože jsem v tuto chvíli mohla být na workshopu v Harcourt Church - tam, kde jsem před dvěma roky zpívala, a tam, kam jsem zamířila včera na první část workshopu. Nebylo to zlé, ale nevyhovoval mi poměr zpívání a mluvení o bohu, prostě půl na půl neberu, to pro mě fakt není.
Minulý týden v pátek byly dvě party - jedna Gilova narozeninová a velmi příjemná, šli jsme do Brass Taps pokecat a popít nějaké to pivo (a sodovku). Gilova asi roční dcerka Victoria mi po chvíli přistála na klíně a společně jsme kreslily různá umělecká díla na kus papíru. Byla bych tam zůstala déle, ale slíbila jsem Eleně a Alexandře, že přijdu na Latin Party. Tam byl zajímavý bufet všech možných pochutin, k tomu hrála převážně kolumbijská hudba (dost nezajímavé popové hity) a se dalo docela dobře pokecat.
Přesto jsem šla domů brzo, protože další den jsem vyrazila pro auto a cílem tentokrát nebyly žádné krásy přírody ale Toronto. Školitel ten den odlétal, tak jsme se domluvili, že pojedem nejdřív skouknout Toronto, přidal se k nám i Daniel, který je pro každou špatnost. Jeli jsme vcelku bez cíle - já potřebovala sehnat nějaké látky, školitel termohrnek. Takže jsme se prošli mezi mrakodrapy, poté osvěžujícím China town, výborné místo pro oběd, nakonec jsme zamířili k přístavu, ten byl pěkně zmrzlý a zcela vylidněný. Vcelku pěkná procházka. Pak jsme odvezli školitele na letiště, já slíbila hodně a efektivně pracovat, on se tvářil, že mi na to skočil, a my s Danielem odjeli zpět ku Guelphu. Cestou jsme se ještě stavili v Rockwood a prošli se k místí pláži u jezírka, určitě pěkné místo, jen zas nějak zmrzlé.
Neděle, oo neděle. Minulá neděla byla skvělá. Nechala jsem si ještě auto, spolu s kamarádkou z lezení Simone jsme vyrazily na Inglis Falls, ony vodopády, které jsme navštívili s Lucasem a pak jsem je nenavšívila sama, protože jsem se nedostala na parkoviště. Tentokrát jsme se dostaly až k nim, nejprve ofolity všechno okolo (Simone se focením zabývá na vyšší úrovni) a pak vyšly na Bruce Trail. Stezka byla příjemně zmrzlá, takže se člověk nebořil do sněhu a přitom všechno zářilo sněhem a ledem. Potkaly jsme několik hikerů, nejvíc mě pobavila trojce, zcela jistě kanadská, protože každý svíral v ruce hrnek s kafem.
Cestou jsme potkaly jednu skálu, kterou jsme lehce olezly, ono jak mrznou prsty, tak se neleze zrovna nejlépe. Okruh byl příjemný, chvílemi foukalo, chvílemi se tvářilo jako zataženo - to vždy, když chtěla Simone fotit. Ono tak obecně jsem vypozorovala, že jakkoli je v Guelphu a stokilometrovém okolí krásně, jak se človek dostane do Grey County, tak tam bude hnusně.
Den byl ještě mladý, navrhla jsem, že poblíž jsou Hogg's Falls, kde je zcela jistě Bruce Trail loop, a to jsme samozřejmě nemohly proměškat. Hogg's falls byly krásné jako před více než měsícem, kdy jsem je viděla, možná o fous více zmrzlé, protože zrovna docela mrzlo. Stezka okolo vedla pěkná, někdo ji před náma prošel sněžnicemi, ale jak jsem již psala, zrovna mrzlo tak akorát, aby se člověk nebořil. Zajímavé to začalo být, když jsme došly k rozvodněné bystřině, kterou jsme měly překročit. Rock Ford se to tam jmenovalo. Simone se zdržela focením a já jsem v mezičase oblézala popadané stromy v okolí v naději, že se přes ně dostanu na druhý břeh. Marně. Vrátila jsem se k Simone, říkám, že tam je to marné, a čekám, kdy padne rozhodnutí, že se nedá nic dělat a půjdem zpět. Simone pokrčila rameny a přeskákala přes zledovatělé kameny na druhý břeh. Tak jsem to po ní zopakovala, čímž jsme se ocitly na ostrůvku a cesta dál pokračovala přes další brod, kde už jaksi žádné kameny nepomohly. Tady už to určitě obrátíme, říkala jsem si. Ale pak jsme se poradily a dospěly k názoru, že když sundáme boty a přebrodíme, tak se vlastně taky nic nestane. A nestalo, ona voda je vlastně docela teplá, když všude okolo je -10, naštěstí nebyla moc hluboká a my to ve zdraví přežily (ty průdušky mám už z dřívějška, ty v potoce neplavou). Poslední kilometry stezky jsme se občas bezdůvodně pochechtávaly, protože takovéhle věci člověk nedělá denně a stejně jsou nádherné.
Byl to krásný den, úžasný, tenhle týden jsem se rozhodla věnovat kurýrování, ale příští už plánujem nějakou další výpravu.
Jo a kdo nechápe nadpis - to je nejnovější vynález naší laboratoře, shodli jsme se, že facebookovský zvyk nazývat všechny známé "friend" je přinejmenším přehnané, a proto nyní chceme prosadit novou variantu. Dudebook má myslím budoucnost.

Sedím v autě do Oshawy - na zadním sedadle pochopitelně - vpředu si povídají šéfové (Peter a můj český školitel) o vývoji chemie a učení chemie v Kanadě. Míříme za Lilianou, další den se třemi šéfy, z toho dvěmi odpornými workoholiky, naštěstí jsem si vůči tomu vypěstovala aspoň nějakou rezistivitu.
V posledních týdnech jsem prováděla převážně měření, což znamená nějakých 11 hodin ve škole, pak tu jsou oblíbené večery v atletickém centru, dohromady jsem zjistila, že přicházím domů, uléhám do postele a sice mě straší, že bych jako měla napsat domů, ale ne natolik, abych neusnula spánkem nevinných. Nicméně nestěžuju si, až na maminku, co se na skypu tváří trochu zkormouceně, je to něco, co mě udržuje v pohybu a spokojenou.
Minule jsem vás zanechala v sobotním večeru, který jsem pokračovala zábavně až výborně. Šla jsem k Gilovi, kde jsme spolu s kamarády hráli RockBand (pro neznalé: něco jako Guitar Hero; pro ještě neznalejší: videohra s napodobeninami hudebních nástrojů). Jako zpěvákovi mi to příliš nešlo, jako bubeníkovi jenom na velmi jednoduché úrovni, na kytaře to nebylo zlé a jako basák, jako basák bych se i mohla uživit. Kamarádi začínali se hrou pěkně na židlích, soustředění na obrazovku a prsty, ale přece by to nebyl rock'n'roll, kdyby člověk neměl basu u kolenou, mikrofon v póze oddaného ministranta. Jen za bubny se tolik psích kusů vyrábět nedá. Hráli jsme až do rána.
Další sobotu jsem jela s Amy na Farmers' Market do St. Jacobs, Amy jenom tak na čumendu, já na chleba. Nakonec jsme našly džem, taky jsem zkusila želé (jako džem, ale nemá tolik kusů ovoce v pevném stavu, prý na chleba dobrý, ale už to nekoupím, je to hnus), i chleba v Canadian German Bakery, ovšem žádná pochoutka to nebyla. Zbytek trhu jsme prošly, řekněme, že jídlo tam je dobré, ale zbytek je převážně kýč a třeba i nekýč, ale rozhodně nepotřebné věci.
Krátká vsuvka o počasí: zatímco na začátku února bylo k ránu krásných -30, pak se to zvrhlo v odporných plus 5, až z toho slezl všechen sníh a odtály mi rampouchy před oknem, teď je zase příjemných -10, trocha toho prašanu a obecně dobře. Kanaďani se střídají v tom, jak mi říkají, že tahle zima je krutá či naopak teplá, já si stejně myslím, že jsou máčky, protože vytáhnou paty leda tak na parkoviště, zatímco já po Guelphu chodím všude pěšky (kamarádi ze mě mají srandu, ale pořád mi hodina chůze nepřijde jako něco zlého) a ještě jsem si nekoupila zimní bundu. Už ani nekoupím, už to nemá cenu.
A teď zpět k popisu. 8. února byl krásný, docela teplý den se spoustou sněhu, půjčila jsem si auto a vyrazila na Bruce Trail, do Hockley Valley, dokonce jsem i přemluvila kamaráda Davea, takže jsme spolu oběhli trasu a potkali i nějaké jiné hikery, což mě příjemně překvapilo. Všude to klouzalo, vsadili jsme se, kdo první spadne, kupuje tomu druhému pizzu, takže jsme sbíhali kopce s halekáním: "Hawaii!" a "Meat lover's!" Vyhrála jsem. Večer jsem pak jela na letiště, kam přistával můj školitel a protože půjčení auta i s benzínem stojí to samé co shuttle, vyzvedla jsem ho osobně.
Teď by měla přijít nějaká patetická věta jako - a od té doby je můj život utrpení. No není, ale pravda, že práce přibylo.
Další sobotu jsem půjčila o fous většího Dodge, naložila školitele, Daniela, Hugues (tak a teď to za mě vyskloňujte a respektujte francouzskou syntaxi, chytráci) a Sandrine (Huguesova přítelkyně) a jeli jsme do Niagara on the Lake. Tam jsme se prošli, koupili si croissanty, koukli se na jezero Ontario a pokračovali do Fort George. Ta byla jako na potvoru zavřená, tak jsme jeli dál a tím začala zábavná cesta lemovaná turistickými atrakcemi. Nejprve se vyloupla Whirlpool na řece Niagaře, kterou jsem slibovala k obědu. Žel, restaurace Whirlpool byla zavřená, tak jsme se jenom koukli na bublající Niagaru a jeli jsme dál. Objevili jsme Butterfly Conservatory, kde nám nabídli speciální nabídku Winter Magic, tři atrakce za cenu dvou nebo tak něco, a my po ní skočili. Butterfly conservatory nás přivítalo ochutnávkou jídla s brouky, brouci byli vesměs podrcení a zamíchaní do těsta/omáčky a nešli poznat, vzpomínala jsem přitom na Argona s Grumem pojídajícími na Tróje lesní mravence, s tím, že ti dvoubarevní jsou o něco lepší, a pořád mě radili, jak je mám jíst, aby mě neštípli. Nicméně kdekdo nemá takové kamarády, broučí jídlo jsme si nakonec dali jenom s Danielem a nutno říct, že oba s chutí a žádným ošklíbáním. Pak jsme stihli akorát kus naučného filmu, který nám říkal, jak si máme vážit tohoto vyjímečného místa, a končil oznámením, že motýly se máme naučit znát a respektovat a chránit, načež Daniel polohlasem dodal "a nemáme je jíst", čímž šla naučná pointa zase do kytek. Po tomto zážitku nás už pustili do velkého skleníku plného motýlu a dětí a motýlů a kdejakého tropického plevele a motýlích krmítek. Nejdřív jsem se snažila je fotit, ale teplota a vlhkost nebyly něco, co by můj foťák viděl rád. Tak jsme na ně jenom tak koukali, nejlepší byli tlustí hnědaví motýli, co okupovali všechna krmítka, když některý z nich vyjímečně mávnul křídly, aby si usnadnil trávení, tak se ukázalo, že jsou vlastně tyrkysově modří a docela pohlední.
Na východu ze skleníku byl nastražený obchod se suvenýry, upřímně lituji rodiče, kteří tudy musí protáhnout ratolesti. My jsme proti tomu byli imunní, spíš jsme se pídili po nějaké restauraci. Pořád jsem si dělala srandu, že nakonec je u vodopádů vždycky Tim Hortons, to je naše jistota, ale dopadlo to jinak. Z nedostatku otevřených restaurací a značné nekonstruktivity mých spolucestujících, jsem musela v nějaké chvíli zavelet a někde to prostě zkusit. Tak jsme skončili v opuštěném neosobním neznačkovém fast-foodu s nevalnou kvalitou jídla, ale brali jsme to všichni s humorem a sportovně.
Po pozdním obědě jsme dojeli k vodopádům. Tekly vcelku spokojeně, kus byl naštěstí pořád ještě zmrzlý a pod vodopády byla řeka ještě pokrytá ledovou tříští. V rámci naší zimní romantiky jsme měli předplacený výlet pod vodopády, tak jsme se nechali svézt a koukli se na vodopády zespoda (zajímavý pohled, ale svrchu se mi líbí víc) a pak skrz. Ano, tušíte zradu - portály pod vodopády jsou chodby, které končí ve vodopádu a člověk se může podívat na tu horu řítící se vody zevnitř. Ovšem ne v zimě, kdy je ještě část vodopádů zamrzlá, to pak ta chodba končí takovým olezlým ledem. Nabídka Winter Magic nám přišla ještě o to zábavnější, protože poslední atrakcí, kterou jsme měli zaplacenou, byl ruské kolo. Pochopitelně sedačkové, venku ne úplně zima, ale rozhodně ne na takovýhle podnik. Shodli jsme se, že si to necháme ujít a driftovali zpět domů.
Milí čtenáři, v mezičase, co píšu tenhle zápisek, jsme dojeli do Oshawy, probrali tam nejnovější trendy v chemii, poslechli pár prezentací, dali si výborný oběd, pak se přesunuli k Lilianě, dali si výbornou večeři, snídani a nakonec i oběd, protože tady jak se začne povídat, tak se jen tak neskončí. V sobotu večer jsme konečně přijeli domů, dnes ráno, v neděli se pokusím dorazit všechno povídání.
Takže skončila jsem v minulém týdnu u Niagárských vodopádů, které nám nabídly všechny možné doplňkové zábavy, ale nakonec jsme je stejně opustili a jeli zpět do Guelphu. Jedna špatně odhadnutý sjezd na dálnici nás přivedl až do Bramptonu, kde jsem navrhla vítězné tažení do Tim Hortons jako útěchu za všechno špatné jídlo v průběhu dne, takže jsme dojeli domů spokojeně i nasyceně. Zrovna ten den byl Valentýn, v obchodech všude otravovali s růžovou a srdíčky, většina mých kanadských přátel považuje tento svátek také za otravný. My jsme ho vyřešili tak, že Daniel, Hugues, Sabrina a já jsme si pustili romantický film Almost Famous (ne, že by v něm nebyla láska, ale daleko více je v něm sex drogy a rock'n'roll) a jediný, kdo cítil skutečnou přítulnost a touhu po sblížení, byla kočka, když nás všechny ožrala, prolezla boty a bágly, přitulila se k Sabrine a spokojeně usnula.
Tohle pondělí byl Family Day, poměrně nový svátek přidaný jen proto, aby vůbec byl nějaký svátek a Kanaďani nemuseli čekat až do velikonoc. Oslavila jsem ho tak, že jsem šla do práce a sešlo se nás tam docela dost. V týdnu byl ještě jeden příjemný zážitek a to v úterý koncert Meshuggah a Cynic v Torontu, kam jsme se vydali spolu s Elenou, Gilem a Francoisem. Trochu jsme si zpestřili vstup, protože jsme neměli lístky, takže se na nás po příchodu ke koncertní hale sesypali tzv. scalpers, na první pohled neškodní a poctiví chlapci, co si přivydělávají prodejem vstupenek. Zkusili to s cenou 100 dolarů za člověka, s kterou jsme je poslali do háje, nakonec zvládli i 70, ujišťujíc nám, že to bude výborná show a že je vyprodáno. Ignorovali jsme je, vystáli si řadu dovnitř, kde překvapivě vyprodáno nebylo a lístky za pěkných 40 dolarů byly stále k dispozici. Koncert Cynic byl výborný, Meshuggah není moje krevní skupina, ačkoli špatní nejsou.
No a pak už se nic nedělo, už jen nějaká ta práce (stále se mi daří likvidovat více kusů zařízení, myslím, že až odjedu, spektroskop si oddychne). Možná se ještě ptáte, proč ten zákeřný nadpis: Příběh je takový. Minulé úterý jsem přišla domů a našla na schodech dvě plyšová zvířata - krokodýla (nebo ještěrku) a losa. Chvíli jsme je s Amy ignorovali, ale nakonec jsme je vzali dovnitř. Ve čtvrtek ráno se objevil pod oknem tuleň. Také jsme ho vzali dovnitř, tím ovšem příběh skončil - vytvořily jsme s Amy několik teorií, pro koho zvířata mohla jenom být, všechny dost nepravděpodobné, jen já si myslím, že byly pro kočku, protože je roztomilá a sedí každou chvíli na okně. Kočka mi to nepotvrdila, jen se občas pere s krokodýlem a tahá losa za paroží.

Úderný nadpis je výsledkem včerejšího posezení v Grad Lounge, pamatuju si, že večer nám dával smysl. Takhle další den už to tak slavné není, ale šmrnc to má.
20. leden byl skvělý den pro Toronto a okolí. A proč? No... jen počkejte. Povím. Nejprve řekněme, že ten den způsobil, že jsem si musela půjčit auto. Protože půjčit si auto na večer stojí stejně jako půjčit si auto na celý den, vzala jsem si volno a ráno si vyzvedla vozidlo. První plán byl jet na Inglis Falls, kde jsme byli s Lucasem na začátku zimy, a pořádně si to tam ofotit. Jenže pán, který pracuje v půjčovně, ví, že preferuju malá auta, tak mi tentokrát nadšeně předával Toyotu Yaris. Počasí krásné, dálnice vypluhovaná, leč jakmile jsem se dostala k okolí Inglis Falls, zatáhlo se a začala chumelenice.
Mimochodem tento kraj je Grey County, tak aby bylo jasno. Vracím se zpět k popisu - odbočila jsem k vodopádům a dostala se na ne tak dobře vypluhovanou silnici. Toyota si začala stěžovat, leč milé přemlouvání a opatrná jízda ji dokázaly povzbudit. I přijely (já a Toyota) jsme k odbočce k parkovišti, takový pěkný zapadaný kopeček a povzbuzování bylo marné. Tam jsme se prostě nevyhrabaly. Cesta okolo není zrovna široká, takže nezbylo než se otočit a odplout (doslova) zpátky, tady se připarkovat bezpečně nedalo.
Nenechala jsem se ovšem odradit, vrátila jsem se zpět do kraje s modrým nebem a vyrazila k další destinaci. Tím bylo jezero Eugenia, náhodně vybrané na mapě. Než jsem k němu dojela, zarazila mě cedule ukazující k Hogg's falls. Že by naděje na jiné vodopády? Nechala jsem se zlákat a dostala se opět na nevypluhovanou vedlejší cestu. Dlouho dlouho se vinula a Toyota se snažila, jak to jen šlo. Pak jsme připarkovaly u kraje, protože z parkoviště v ďolíku a s metrem sněhu bychom se dostaly až na jaře, a já vyrazila na výsadek. Ukázalo se, že nečekána nezvána, opět je zde má oblíbená Bruce Trail. Už dlouho po ní nikdo nešel, ani stopy po běžkách či sněžnicích, tak jsem tam tak poskakovala a bořila se a fotila každé úžasné zákoutí. (A že jich bylo.) Po chvíli jsem doskákala k vodopádu, nevelkému leč malebnému. Když jsem chtěla pokračovat dál, narazila jsem na schody, v normálním období zřejmě strmé a kluzké, pokryté sněhem až příliš náročné. Nechtělo se mi pokoušet štěstí uprostřed divoké přírody, kam očividně už dlouho nikdo nezavítal, tak jsem se vrátila zpátky k autu, setřela slzu dojetí nad krásou místní přírody a odjela k jezeru Eugenia.
Jezero... No přišlo mi takové nudné po stezce s vodopády. Prostě zamrzlé jezero, co na něm může být? Jedna budka na ice fishing, okolo stezka užívaná snow mobily, nějak mě to zas tak nezaujalo. Projela jsem se ještě kousek po okolí, den stále krásný a třpytivě mrazivý. Blížilo se odpoledne, vrátila jsem se do Guelphu - jak má člověk auto, tak ho musí využít na takové nutnosti jako grocery shopping, místní stoosmdesátikilové balení čehokoli jsou pro nošení v ruce ze vzdálenějšího obchodu nevhodná.
A teď abych konečně proflákla, proč jsem si v úterý půjčovala auto, že ano. Nic nebude, ještě pár vět! Nabrala jsem u univerzity Elenu a Gila (kamaráda z Brazílie) a vyrazili jsme do Toronta. S jen trochou potíží jsem se zvládla zorientovat v navigaci - přece jen ten spletitý gordický uzel dálnic vedoucích do všech koutů Ontaria není uplně snadný napoprvé. A pak jsme tam konečně dojeli. Ano, temná přístavní čtvrť, temnější o několik stovek černě oděných individuí se podmalovanýma očima, všichni připravení na koncert Satyricon a Cradle of Filth. A je to venku, na koncert jsme jeli, hromadná doprava by nás v noci domů nedopravila, takhle nás to vyšlo lépe a levněji. Připojili jsme se k individuím, obdivovali výhled na Toronto downtown (jako na potvoru jsem zapomněla foťák) hrající barvami velkoměsta přes temnou zátoku jezera Ontario. Chladivý vítr mrazil v kostech a žel, dveře klubu se otevřely až o třičtvrtě hodiny později, nijak nereflektujíce skandování promrzlého davu. Vystoupení první kapely jsme sledovali z baru, jak jsme rozmrzali, a nebylo to zlé. Na hlavní dvě hvězdy večera jsme vyrazili do kotle, koncert se musí užít, že ano, poměrně zábavné bylo to, že po první písni jsme v obou případech skončili separátně, v davu se nešlo příliš držet pospolu. Nutno říct, že to bylo výborné, obvykle na takhle tvrdé bandy nechodím, protože se bojím těch individuí, co na ně chodí, ale i zde se našlo dost zcela normálních lidí.
Cesta z koncertu už probíhala snadněji, vyjet z města není tak náročný úkol, přejela jsem jen jednu odbočku a to ne vlastní vinou, ale vinou řidiče, co se mi přilepil na zadek, nedovolil přibrzdit a pak se nacpal vedle mě, abych nemohla do vedlejšího pruhu. Spílala jsem mu po celou dobu dost neslušně česky, efekt trochu kazila Elena, které po mně nadávky opakovala a s jejím přízvukem vůbec nezněly tak drsně.
Od té doby uplynulo hodně vody, ale nic moc nového se nedělo. V minulém víkendu jsem dostala pozvánku na narozeniny Allison, kanaďanky, co randí s jedním známým kubáncem. Když jsem přišla k nim do bytu, tak jsem si pořád říkala, že mi to tam je nějaké povědomé, že je tam něco, co mi přijde známé. Pak mi prozradili, že byt mají půjčený i s nábytkem a výzdobou od známého, co je z Československa. Normálně se to poznalo a když mi ukázali pokojík, který byl bohatě ověšen obrazy slovenských chlapců na pozadí Tater, bylo jasno.
Ještě je vlastně nového to, že jak je od ledna nový semestr, tak jsem se napsala na několik různých kurzů v univerzitním atletickém klubu, spolu se sborem (sedím vedle paní, Sabriny, s německým přízvukem, vyučuje tady řečtinu a latinu a nemohu si pomoct, strašně mi tím připomíná paní profesorku Čajanovou), podvodním hokejem a Peterovým kurzem termodynamiky (auuuuuuuu) mi tím nezbývá v týdnu jediný volný večer. A to je výborné, to mi přesně chybělo.

Takhle v pondělí jsem si na obědě stěžovala Kristy a Francisovi, že je na bazéně hrozně moc lidí, daleko víc než třeba v listopadu, kdy byl taky semestr a bylo tu stejně studentů. Podle mých kolegů za to mohou novoroční předsevzetí, to přejde samo po pár týdnech. Vznesla jsem vylepšující myšlenku, která vše vyřeší během týdne, a ta byla snadná: stačí jedna chřipková epidemie, všichni onemocní, týden si poleží, týden budou v rekonvalescenci a pak na předsevzetí zapomenou. A jak řekli, tak udělali, do večera jsem dostala horečku a v úterý bylo jasno, kdo dostal chřipku. Kontrolovaný průběh sice nebyl nijak hrozný, ale přesto, dnes se prohlašuju za téměř vyléčenou, doteď jsem chodila sice do práce, ale o něco kratší dobu a spíš jsem hodně spala a četla zachumlaná do deky a až po uši napitá čajem.
Ponechala jsem vás se vyprávění z Minnesoty, když jsme se vrátili z Bemidzi do Prior Lake a v mém pobytu zůstal už jen den a půl. (Takový šlendrián, to jsem už mohla dopsat...) Barbara měla službu, já se vrhla na večery u videa (výborná věc, mají strašně moc filmů) a v neděli jsme jeli s Roderickem do Minneapolis do muzea, přesněji řečeno Minneapolis Institute of Arts. Současná expozice se zaměřila na dílo architekta, jehož jméno si sice nepamatuju, ale působil někdy v 60. a 70. letech a určitě se u něj inspirovali tvůrci Star Treku. Pak tam bylo několik místností naplněných děsivým moderním uměním, kde jsem zanechala Rodericka a vydala se do bezpečnějších částí s replikami tudorovských pokojíků a podobných krás. Nakonec jsem se prokoukala až do místností s antickým Řeckem a Římem, vpravdě velmi skromných a většina exponátů byla poměrně mladá, chudák Řecko se pyšnilo jen asi čtyřmi atickými vázami, jednou korintskou přilbou a několika římskými replikami řeckých soch. Popravdě mě zarazila právě skutečnost, že nejnižší patro věnované právě nejstarším civilizacím se věnovalo hojně čínské, japonské, arabské či africké kultuře a tak málo Řecku a Římu - ano, mluví ze mě eurocentrismus, Nový svět to vidí jinak. V rámci vzdělávání jsem vyrazila do Afriky, asi ten východ ignoruju.
Když jsme okoukali .. no všechno ne, ale spoustu věcí, tak jsme vyrazili dál. Projeli jsme downtown Minneapolis, Roderick mi dodával důležité informace, především o tom, kde je který klub a jaké koncerty metalových kapel v něm proběhly, ono vcelku není moc po čem jiném koukat, když člověka neberou nákupní centra nebo strip bary. Odtamtud jsme přejeli Missisippi a objevili se v St. Paulu, opět ho projeli, měla bych si z toho odnést, že hlavní město je St. Paul, ale Minneapolis je o fous větší a dynamičtější. Nějak mi ten rozdíl nepřišel, ale kdo ví, asi to tak je.
V pondělí jsem po poledni jela s Roderickem na letiště, ale dopoledne jsem ještě vyrazila se podívat po okolí. Žel okolí je zkrátka jen další suburbs, přesto jsem tam našla kus nějaké divočiny, kde byly stopy po snow mobilech a když se člověk snažil, tak nebylo slyšet dálnici. Nevím, jestli jsem si to vsugerovala, ale zdá se mi, že tam bylo ještě míň lidí na ulicích (tedy žádní) než v Kanadě, ale nemohu srovnávat, suburbs nejsou místa k procházení bez ohledu na stát, jen v Kanadě mi přišly, že nejsou tak rozsáhlé.
Tolik zážitky ze státu ze Států (ha, komu se líbí tento obrat?), zpátky v Kanadě jsem se minulý pátek (ano, jak jsem tak spěchala) začlenila zajímavým způsobem do společenského života Guelphu, party byla v místě, kde to moc neznám, tak jsem přišla k baráku, kde to mělo být, tam na dveřích cedule, že klíč je v zámku a že ho mám použít a jít dovnitř. Tak jsem použila, šla dovnitř, slušně se vyzula a tak a jdu do patra, kde je taková klidná skupinka lidí s pohodovou hudbou. Pozdravili jsme se a já, jak jsem je neznala, tak se ptám, jestli náhodou nejsem na jiné párty, jestli je tu Michelle. A jedna holka mi říká, jo je tu, jako doma. Chvíli jsem s nima poseděla, pokecala, až jsme přišli na to, že vlastně žádnou Michelle neznají a že jsem tu špatně. Přátelsky jsme se rozloučili a já vyrazila dál s tím, že jestli je nenajdu, tak se mám určitě vrátit. O dům vedle už jsem byla správně, i se zdravila se známými tvářemi a ty neznámé tváře, co mi tvrdily, že to růžové víno je jenom trochu fortified a rozhodně je moc dobré, bych upozornila, že je po něm kocovina jak šlak. O week-endu jsem nic nedělala, jenom běžné věci jako uklízení, hraní si s kočkou, šití, čtení a tak.
Venku je kosa jak z nosa, cestování mě teď chvíli zas nelákalo, ale ono na něj taky dojde, nebojte!

Milí čtenáři, všechno nejlepší do Nového roku!
Minule jsem vás opustila v černočerné noci, po které jsem se vzbudila opět v černém ránu, rychle dobalila a vyrazila na autobus. Jednou to plánování musím vylepšit, abych nemusela kus cesty běžet. V autobuse jsem se připravila na dlouhou cestu plnou čekání, naštěstí jsem ale byla bohatě vybavena knihami, tak to ubíhalo jako nic. V letadle do Chicaga vedle mne usedla plnoštíhlá dorostenka, která byla také vybavena na cestu bez občerstvení - po startu vytáhla sáček chipsů a krabici doughnutů, nicméně není třeba obviňovat americkou kulturu, byla to ve skutečnosti britka. Vedle rodilého Američana jsem usedla až v dalším letadle, ten žádným nadbytečným tukem netrpěl a navzdory předsudkům proti hráčům amerického fotbalu, byl inteligentní a sečtělý. Tak aby se v těch stereotypech čert vyznal. Právě tento příjemný mladý muž mi vysvětlil (já vím, strašně nevzdělaná a ještě jsem si předem nic nepřečetla), že Minneapolis a Saint Paul jsou dvě velká města ležící vedle sebe (volně do sebe přecházejí), takže proto v letadlě říkají, že přilétáme do Twin Cities. Nojo, každý den se člověk učí, příště už vím.
V Minneapolis na letišti jsme se chvíli naháněli s Barbarou a Roderickem, ale vše dobře dopadlo a už jsme jeli na jih do Prior Lake. Nechápu, jak jsem si mohla v minulosti neužívat rodinné návštěvy - byla jsem nakrmena, napojena a velmi pohodlně ubytována. Barbara má dům s jeskyní místo obývacího pokoje (velmi pěknou jeskyní nutno říct), ve sklepení navíc pokoj s domácím kinem, ráno jsem okupovana tzv. sun room s výhledem do močálů a dostatkem ... hmmm... slunce. Velmi pěkně se tam četlo.
O Silvestra jsme se s Barbarou projely po okolí, podívaly se do Saint Paul, Roderick tam má svou prezidentskou kancelář (nejsem si jistá, jestli jsem pochopila tu funkci, ale tuším, že je prezident odborů všech univerzit v okolí) a prezidentský byt, to vše hned kousek od katedrály a pěkně na kopci, takže je možno říct, že je to i na dohled od downtown - ale to asi jenom proto, že je daleko vidět. Nicméně univerzitní prostory byly příslušně reprezentativní, bohatě obložené dřevem a zrcadly.
Večer jsme pak usedli k filmům, těch jsem vůbec shlédla za návštěvu několik, mám asi tak sedmadvacetiletý filmůvý deficit a obvykle si na ně nenacházím čas, tak tady jsem ho našetřila. O půlnoci jsme se pustili do dortu s polevou 2009, možná vypadám jako hamoun, ale získala jsem právě 009.
1. leden, jak na Nový rok, tak po celý rok, jsme dlouho vyspávali - a skutečně, dodneška mě to nechce pustit. A poté jsme nasedli do auta je jeli do Bemidzi. Cestou jsme navštívili restauraci Black Bear, kde jsme se občerstvili steaky, a pak jsme se stavili v indiánském Casinu. Ano ano, milí čtenáři, doupě neřesti, jistého úpadku a závislosti, přesně tam jsme byli. Pro mne to bylo mé poprvé, od Barbary jsem dostala 20 dolarů a radu, ať je považuju za utracené, což jsem provedla. Roderick zmizel někam k pokerovým stolům a my šly na automaty - marně jsem čekala nějakou interakci se sázejícím, princip je jen v házení mincí dovnitř a případné získávání mincí zpět podle toho, jak se automatu zachce. Brzy jsem zjistila, jaký je realita! Hodím-li do automatu množství n mincí, automat mi vyhodí množství n/20 zpět. Ty pochopitelně v naději na další výhru naházím zpět, v limitě, ke které dojdu podezřele brzo, prohrávám vše. Nicméně, hodí-li do vedlejšího automatu Barbara množství mincí n, automat jí vyhází n*4 mincí zpět. Ty pak, aby utěšila štěstěnu, z malé části nahází zpět, nicméně i navzdory mému umění jsme z Casina Northern Lights vyšli bohatější než jsme do něj přišli.
Večer po dlouhé cestě jsme dojeli do Bemidzi, univerzitního městečka se spoustou indiánů, kde má Roderick domek. Domek je zajímavý, obývají ho střídavě Roderickovi synové a dvě kočky. Jak tam je suchý vzduch a koberce, tak má člověk furt zježené vlasy a všechno kope. Nejvíce, a to mne překvapilo, kopou kočky, nijak jim to ale nevadí, jsou schopné se za vámi připlížit, kopnout vás do nohy a klidně pokračovat v otírání. V Bemidzi jsme strávili i další den, s Barbarou jsme vyjely za město na chvíli na běžky, bylo to jenom také ochutnání na chvilku, ale potěšilo. Jinak jsme se podívaly ještě po městě (nijak velké) a kousek kolem jezera Bemidzi (velmi velké). Vesměs všechna jezera, která jsme okolo viděli, jsou okupována rybáři, a jak jsem nechápala spolucestujícího v letadle, kdy mi vyprávěl o krásách ice fishingu, tak po shlédnutí jsem pochopila. Při ice fishingu dojedete autem na jezero, máte tam prťavý domek, ve kterém si sedíte, máte v něm vykopanou svou soukromou díru a rybaříte. Předpokládám, že tam máte i nějaké topení, nic echt, aby vám to neroztomilo led, ale pořád tak nějak dobře. Jezera toho byla plná, zvláštní je, že v Kanadě jsem to tak neviděla, na druhou stranu jsem už poslední týdny, co docela mrzne, se zas neprojela.
V sobotu jsme se vrátili do Prior Lake, Barbara musela do práce a cesta byla dlouhá. Jakkoli jsme většinou měli krásné počasí, ten den byl temnou vyjímkou, hustě sněžilo, mrzlo a dálnice připomínala spíš dráhu pro snow mobily. Ha, snow mobile - to jsem také nezmínila, tuhle zábavu jsem také viděla masově jen zde, spousta lidí na snow mobilech se prohání okolo dálnic, po cyklistických stezkách a vůbec všude možně, je jich více ne motorkářů na Skřítku a trochu čmoudí. Nic proti, jen třeba bežkařská stezka v Bemidzi musela výslovně uvést, že snow mobily tam nesmí.
Žel opustím vás v tento napínavý okamžik, zážitků je více, ale páteční večer volá party a já musím zmizet, abych jí ještě aspoň kus stihla. Ale vrátím se!

Někdo ty svátky udělal strašně krátké! Jsem si slibovala, kolik udělám věcí, ale stejně se nějak nepovedlo a ještě k tomu si ani nevzpomínám, že bych se flákala. Takže zítra mířím za Barbarou, ale dneska ještě rychle nějaké nové či staré historky!
Před xy týdny jsem si opět půjčovala auto a neřekla jsem vám, jak to bylo úžasné. Jela jsem takhle do Stratfordu, město ani ne 100 kilometrů na západ, v létě se tam pořádají velmi známé a údajně velmi povedené Shakespearovské festivaly. V zimě pochopitelně nic, takže městečko je opuštěné a já si ho prošla jen tak zlehka.
Zajímavostí je, že prakticky v centru je jezero, nicméně je obklopené z jedné strany cestou a parkem a z druhé strany obytnými domky, žádná velká promenáda a nábřeží. Potkala jsem park s kostelem, co stál za to vyfotit (městečko je na kanadské poměry i docela staré), nějaká ta vánoční výzdoba taky nebyla špatná a nakonec jsem prošla i sněhem zaváté Shakesperovské zahrady. Spousta soch a zídek a živých plotů, věřím, že bez sněhu jsou velmi rozmanité.
Když jsem se vracela k autu, koukala jsem se ještě po knihkupectví, před kterým bylo nashromáždeno několik rodičů s dětmi, dost jsem se divila, že se jim chce v té zimě strašit venku. Fotili se se Santou na saních (chápu, Santu se saněmi nemůžete nastěhovat do knihkupectví) a až třetí pohled mi odhalil, že místo soba má Santa zapřaženého živého asi tak stoletého daňka. Santa popíjel kafe z Tim Hortons a "sob" občas pokýval parožím. Ale pěkní byli, o tom žádná.
Cestou zpět do Guelphu se mi zkazilo počasí, ale stejně jsem se ještě stavila u Guelph Lake, jenom tak na pokus zjistit, ale kromě několika hus to tam moc nežilo.
Další den jsem byla nadšenější, ale popravdě počasí bylo ještě ošklivější. Tak jsem vyrazila na automobilovou turistiku, tedy jela jsem do parku Forks of the Credit, kde jsem v listopadu úspěšně zakufrovala. Jenže tentokrát jsem z auta vylezla jen zřídka a vozila jsem se po zasněžených vedlejších cestách a občas sbírala obrázky, občas jenom tak koukala. Koneckonců tak nikdo kromě mě nebyl. Jen tak pro zajímavost jsem projela i docela dost cest, které jsem šla pěšky (samozřejmě jenom ty, které nevedly lesem, ale po silnici), perspektiva zpoza skla není špatná, ale za turistiku normální bych ji nevyměnila. Půjčený Ford Fusion (menší auta byla zrovna zabraná) se mi hoodně líbil, měl výbavy až po střechu a vyloženě se mu chtělo jet. No a taky úměrně tomu žral, buďme rádi za levný benzín.
Od tohoto výletu jsem vlastě už nikam nereisovala, v práci jsme se loučili s Lilianou - ještě před vánoci se stěhovala do Oshawy a pak jsme se loučili snad úplně všichni, kdo mohl, vypravil se domů. Liliana měla svou rozlučkovou párty, těsně předtím byla party chemického oddělení (poměrně formální, žádný divoký večírek). Jo a (protože nemám obrazový materiál, tak jenom zmínim) včera jsme spolu s Peterem, Karen a Danielem navštívili Lilianu v Oshawě, po týdnu je zabydlená v novém domě a ani si nedovedu představit, že teď už nebude okolo.
Přesto v Guelphu pár lidí zůstalo, víkend před vánoci slavil narozeniny Patricio, kamarád z Chile, na párty byla spousta lidé, o kterých jsem ani netušila, že jsou ještě mými kamarády (dlouho jsme se neviděli), a bylo dobře. Nakonec jsme skončili v E-baru, kde jsem od minulé návštěvy nebyla a - světe div se - furt hrajou stejnou hudbu. Asi tam zas tak dva roky nepůjdu.
Já vím, milí čtenáři, těšíte se na vánoce. Teda ne úplně, ale aspoň, abych vám řekla, jak to tady vypadalo. I když to vám vlastně nemohu říct, protože to netuším, 24. není žádný speciální svátek, ale naštěstí zde byli mí milí latinskoameričtí přátelé, Ariel uspořádal výtečnou večeři (pečené vepřové s rýží a fazolemi a čímsi, co připomínalo brukev a lišilo se to od ní jenom tím, že to nebyla brukev), k tomu jsme se předháněli, kdo si vzpomene více hitů z poloviny 90. let (bylo dost těžké ubít Daniela - mého kolegu - protože má nechutný přehled) a slavili jsme tak obecně v poklidu a pohodě. Asi to nebyly úplně pravé vánoce, ale bylo to příjemné a nijak rušivé.
Na "Christmas Day" jsme byli (opět s Danielem) pozváni k Peterovi na večeři - krocan byl velký asi jako pterodaktyl a já se přejedla až škoda mluvit. Jako vždy byla návštěva příjemná, kromě večeře jsem obdivovala stromek, přírodní, veliký a ozdobený spoustou papírových a látkových panáčků, baňky žádné.
Možná se zdá, že vám to nějak zkracuju. Nojo, zkracuju, ono je už zase pozdě a ráno běžím na letiště. A proč je pozdě? Protože mě holky o vánocích požádaly, jestli bychom nemohly udělat o něco více lineckého, že by chtěly vědět postup. Tak jsme to spojili spolu s party, sešli jsme se zde Elena a Patricio (Chile), Sandra a Raul (Brazílie) a Daniel (ano, můj kolega Kolumbijec a nehledejte v tom nějaké hlubší smysly, žádné nejsou). Výroba byla náročná a dlouhá, ale zábavná a kreativní! Tak akorát, aby už byl nejvyšší čas zmizet do postele.
A vyhodit kočku z pokoje, zas tady spokojeně spí.

Všechno už šlo dávno spát... jen já ještě píšu píšu, co nového. A proč tak pozdě? No, jasná věc - předsevzala jsem si, že když už kašlu na stromeček, vánoční výzdobu, rozesílání pohledů a další zábavy, tak aspoň jako poctu všem tradicím bych mohla napéct cukroví a výhodně ho pak rozdat na všech návštěvách, kam se dostanu. Jak řekli, tak udělali, minule jsem prošla těžkou cestou za vanilkovými rohlíčky, teď jsem se vrhla na linecké. Fáze těsto šla. Fáze odležení těsta se mi vyloženě povedla. Fáze válení a vykrajování byla první hodinu dobrá, dále měla sestupnou tendenci a na konci jsem přemýšlela o prohození válečku oknem. Při pečení jsem první dávku připekla, se mi furt zdály nějaké bledé a pak se mi zdály nějaké hnědé. Ještě, že jsem pekla po pekelně malých dávkách!
Zdobení jsem si nechala na dnešek. Jednu pohádku jsem lepila, druhou zdobila, do toho mi furt kecala kočka, buď byla strašně zvědavá a do všeho strkala čumák nebo byla strašně přítulná, lezla mi na klín a ometala ocasem celý stůl. Nakonec se ale naštěstí uvelebila a dodělaly jsme to k oboustranné spokojenosti.
Ale chtěla jsem vám hlavně napsat, že teď byla poslední doba nějaká náročná, stejně jsem si našla čas na jeden výlet do neznáma a minulý týden jsem byla u Patricia a Eleny na party. Samé úžasné věci, pevně doufám, že v příštích dvou dnech bude čas je sepsat k největší spokojenosti.
Zítra, kromě obvolávání rodiny, mám v plánu jít na bazén, do práce (bude tam krásně prázdno, ale nebojte, pracovat vlastně ani nehodlám) a odpoledne se spolu s Danielem přesunujem k Arielovi na party. Bude tam ještě spousta dalších španělsky mluvících lidí, pevně doufám, že se to nezvrhne ve španělskou vesnici.
No a hlavně všechno vám napíšu, i když jenom výměnou za e-maily s popisem vašich vánoc a zážitků, musím říct, že jak není mamka připojená, tak přicházím o jediného poctivého dopisovatele. (Dobře, Evka má taky semtam nějaké plus, za ty dnešní fotky a speciálně Pepinovu píseň velké plus.)
Zatím veselé vánoce, brzo napíšu znova!

Milí čtenáři, omluvte mě. Ne, že bych byla tak zaneprázdněná prací (to samozřejmě taky), hlavně jsem byla zaneprázdněna nedostatkem kloudných myšlenek. Ty, žel, stále ještě nepřišly, ale něco na psaní určitě je.
Nejprve trochu zpráv pro kočku. Bláznivka prodělala operaci, ne, není nemocná, pouze sterilizovaná. Naštěstí nevypadá, že by ji to nějak postihlo, běhá po baráku jako střelená, stehy nestehy, dva dny po operaci se mi vloupala do šuplíku s prádlem a vyhazovala z něho ponožky.
Já se na druhou stranu zotavuju, na běhání to ještě není, chození už je lepší a plavání je stejně náročné, jenom ho vydržím o pár minut víc. Považuju to za úspěch a hodlám ještě chvíli trénovat, doufejme, že to už bude jenom lepší.
Díky kolenu jsem se snažila omezit všemožně pohyb, takže na výlet do okolí jsem vyrazila až minulou sobotu a to dokonce jsem ukecala kamaráda z Brazílie, aby jel se mnou. No a cíl byl slibovaný Owen Sound.
Cestou jsme se stavili u Inglis Fall. Vodopád leží blízko Owen Sound, Je nádherný, nyní polozamrzlý, všechno bylo pokryté sněhem a vypadalo jako v pohádce. Něco takového prostě chcete nafotit. Jako na potvoru, v tu chvíli mi zdechla baterka ve foťáku a náhradní jsem (pochopitelně) zapomněla doma. Takže jsme jenom tak okoukli okolí vodopádu, kousek se prošli po lese - pro Lucase to byl první mimoměstský zážitek se sněhem, tak myslím, že se mu to líbilo. Potkali jsme i dva běžkaře, žádné závodníky, jenom takové nadšené turisty na první zimní 2 kilometry, ale i tak potěšili. Udělala jsem si sněhového andělíčka, Lucas ho odmítl, asi mu to přišlo jako příliš... studené.
V Owen Sound jsme byli tak akorát v čas oběda. Prošli jsme křížem krážem downtown - tedy vykročili jsme ulicí, přešli křižovatku, konstatovali, že už jsme asi mimo centrum, tak jsme se obrátili, přešli dvě ulice a zase jsme byli mimo. Ano, Owen Sound je malá díra. Tak nějak jsme doufali, že by se tu mohla vyskytovat rybárna se spoustou prima sladkovodních ryb, ale nakonec jsme byli rádi za steak-house. Po obědě jsme vyrazili kousek na sever, abychom si ještě ve zbytku světla prohlídli jezero. Pěkné, studené.
Pak už jsme opět nasedli do auta a driftovali zpět do Guelphu - žel nezbyl čas na prohlížení pamětihodností, dny jsou nechutně krátké. A vzdálenosti nejsou nejmenší.
Další den jsem se projela jen tak okolo Guelphu z radosti z řízení a pak už nastala zase fáze klidného kolene a nějaké té práce.
Tenhle víkend jsem původně plánovala, že by nebylo špatné vypadnout, ať nezblbnu, ale nakonec jsem zůstala v Guelphu. Hlavní důvod byl ten, že v sobotu jsme měli koncert se sborem - vystoupení v místním River Run Center, představení mělo název "Let Heaven and Earth Rejoice!" Celé sobotní odpoledne jsme ještě trénovali, večer jsme pak předstoupili před sál naplněný rodinnými příslušníky, spolu s námi vystupovaly i dva další středoškolské sbory. Publikum... jak bych to. Publikum bylo vděčné. Leč nepoučené a nepoučitelné - ochotní tleskat mezi větami, někteří i v dramatických pauzách. Středoškolské sbory nahodily několik muzikálových, vánočních a já-nevím-jakých písní, my přihodili také nějakolik písní, ale hlavně dvě Gloria. Jedno od Vivaldiho, druhé od Poulenca. Nebudu srovnávat, v průběhu semestru jsem se zamilovala do obou, Poulenc byl náročný jak na zpěv tak na diváctvo, jsem ráda, že neutekli. Ale byl nádherný. Žel, sbor tímto pro tento semestr končí, stejně tak je i po podvodním hokeji, musím si počkat na další semestr. Ten začíná hned po Novém roce.
V neděli jsem se pokusila navodit vánoční atkosféru a napekla vanilkové rohlíčky. Moji snahu všemožně kazily skutečnosti jako že nemáme žádné vybavení na pečení, takže ořechy jsem drtila válcem (a pak se mi rohlíky lámaly, potvory), ale nakonec jsem zvítězila. Nejsem si jistá, jestli se mi chce dělat nějaké další cukroví, stejně ho vlastně nemám ráda, tak ho dělám jenom na rozdávání. Možná ještě linecké by se bodlo, ať je teda co rozdávat. Ještě zauvažuju, jestli si seženu nějaké formičky.

Minule jsem si takhle stěžovala na koleno a tak nějak jsem doufala, že už s tím nebudu otravovat a budu vás bavit cestováním po okolí. Místo toho jsem se musela vzdát chození na delší vzdálenosti (do školy a do obchodu si dojdu, o tom žádná), o běhání si může nechat jenom zdát a treky nepřipadají v úvahu. Za těchto podmínek jsem se rozhodla se radši na chvíli uklidit do interiéru, uklidit si počítač a tak nějak obecně si dát pohov.
Přesto úplně bez pohybu bych asi zhynula krutou smrtí, tak jsem začala chodit aspoň na bazén. No a při tom mě odchytl Dave a nalákal mě na trénink podvodního hokeje. Pokud jste o tomto sportu nikdy neslyšeli, nedivím se. Málokdo o něm slyšel. Nicméně nejde o místní výmysl, ale o skutečný sport, bizardní, ale zábávný.
Hráči mají poutve, masku, šnorchl a prťavou hokejku, na dně bazénu je puk - poměrně těžký, takže se drží pěkně při zemi, a na dně jsou i brány s korýtkem na puk. Hraje se stejně jako hokej, jen je zakázán tělesný kontakt, když člověk dostane ploutví, tak se stane, nic se z toho nedělá, ale žádné úmyslné zlotřilosti. Hráči jsou většinu času někde u dna - jinde na puk nedosáhnou, tak co by tam dělali - občas jsem měla pocit, že vydrží s dechem podezřele dlouho, ale jde to. Ideální hra probíhá v bazénu se stejnou hloubkou, na univerzitě jsou dva bazény, jeden ideální a druhý méně, zatím jsem hrála jenom v tom méně ideálním a když jsem viděla hráče někde pod třemi metry, jak se jdou nadechnout jednou za čas na hladinu a hned se zanořují, tak mi to přišlo úžasné. Ale hrozně náročné. Tak se zatím učím, na kvalitní šnorchlování ještě potřebuju trochu praxe, na strategii léta dřiny a odříkání. Pochopitelně. Ale zábava to je, přijata jsem byla též docela dobře, moc přírůstků asi nemají. Po sboru je tohle další čistě kanadská společnost, do které se začleňuju.
Když tak přemýšlím, co se v posledních dvou týdnech stalo zábavného, tak nemůžu na nic moc přijít. Byl Remembrance Day a zpívali jsme se sborem na mši. Je to moje už druhé zpívání při této příležitosti a stále se mi ten svátek zdá odporně propagandistický. Taky začalo sněžit - například Daniel viděl poprvé sníh a hned z toho nachladl. Stejný osud postihl dalšího kamaráda z Brazílie, já se vcelku držím, asi že už jsem sněhu viděla víc. Co ještě tak nového... Uspořádali jsme večer se sledováním filmu o zombiích (ja vím, jen komedie Shaun of Dead, ale na mě jsou i komedie dost), tak jsem pak nějakou chvíli viděla zombie před spaním a nebylo to moc dobré.
Dneska přišla Amy s tím, jestli by mi nevadilo doma další koťátko, čemuž jsem se musela jenom zasmát. Jistě nevadilo, ale jestli je takové shromažďování koček zdravé! Tak říkala, že si to ještě rozmyslí. Ale Bláznivce už jsem soukromně slíbila, že cokoli se stane, moje křeslo je stále její.

Nechala jsem si ještě zásobu zážitků z minulého týdne a to konkrétně z neděle. Opět v zapůjčeném voze.
Rozhodla jsem se prozkoumat krásy Bruce Trail, když vede skrz celé jižní Ontario, tak musí být určitě (aspoň částečně) zajímavá a ne příliš daleko od Guelphu. Obojí je pravdou, na netu jsem našla mapu Bruce Trail a vyrazila. V jednom místě dělala smyčku - resp. ne úplnou, spíš takové U, ale to přece pro nás orienťáky není problém domapovat.
Den začal sice modrou oblohou, ale větrem a teplotami jen kousek nad nulou. Připarkovala jsem u silnice a vyrazila. Nejprve po silnici (žádné hlavní, provoz téměř nulový), pak se přelezlo do oplocenky, do divočiny místního parku. Kromě jiných zajímavostí byla první část lesa osídlena planýma jabloněmi, kterým jsem ožírala moučné a nakyslé plody, na stezce pochopitelně nikdo nebyl, buď bylo moc zima nebo (a to podezřívám z pravdy) nejsou místní obyvatelé navyklí na turistiku a chodí radši doma po parku. A nákupních centerech. Už neudělám tu chybu jít v sobotu po poledni do libovolného chrámu spotřeby. Ani pro chleba!
Ale to jsem opět odbočila ke kritice životního stylu, tak jsem dneska nechtěla. Bruce Trail byla příjemná, listí popadané, jezírka plná žabinců, skalky porostlé nějakým býlím, dobré to tam bylo. Po třech hodinách cesty, jsem začala tušit zradu v tom, kam jdu a jakým směrem. Orienťák se neztratí, že ano. Tedy pokud nemá mapu a buzolu, což jsem já pochopitelně neměla. V té době mě stezka zavedla na velmi opuštěnou vedlejší cestu a v dálce jsem viděla silnici, kterou jsem v prvním záchvatu optimismu považovala za jednu blízkou té, co jsem na ni parkovala, ale provoz mě přesvědčoval, že to bude spíše highway 10.
I řekla jsem si, že netřeba bloudit, líná huba, holé neštěstí, zastavila jsem jedno z mála kolemjedoucích vozitel, zkonzultovala s řidičem, kde ve skutečnosti jsem, a zjistila, že jsem přesně na opačném konci plánované smyčky. Žel mnou nastudovaná mapa na netu byla špatně, žádné U se nekonalo, spíš takové L. Co naplat, poděkovala jsem pánovi a řekla si, že nejlepší bude vyrazil podél dálnice, přinejmenším se tam nedá ztratit v případě zatmění (hrozilo až za víc jak dvě hodiny, ale sicher ist sicher, jak se říká u nás v Čechách), nicméně všechno dopadlo jinak, po konzultacích s řidičem se mu mě zželelo a nebo spíš dospěl k názoru, že bláznivá cizinka by se neměla potulovat po Ontariu kolem dálnic a ještě (teoreticky) za tmy a že to má jenom kousek, takže mě zavezl zpět k autu a dal mi několik tipů na výlety do okolí.
Za tento výlet jsem si od Liliany vysloužila celoobědovou přednášku o nebezpečenství turistiky s názornými příklady o tom, jak kdo kdy odešel na výlet (převážně do velehor na několikadenní trek) a už se nikdy nevrátil.
Ale abych neodbíhala, protože jsem se z výletu vrátila brzo (spousta času do setmění), zajela jsem si ještě do městečka Fergus - tak jsem byla už před dvěmi léty - prohlídla jsem krátce místní promenádu kolem Grand River a pak už jsem nějak moc neměla, na co koukat.
Přibližně podobně jsem si prohlédla (už z dřívějška známou) Eloru, opět na Grand River, vodopád je stále krásný, ale člověk si ho vychutná lépe na romantické večeři v místním mlíně s vyhlídkou, tu jsem si odpustila. Někdy je lepší vařící sprcha na renovaci organismu.
Týden pak uběhl jako Grand River, s přestávkami na skučení, že mě bolí koleno (fakt bolí, potvora, asi jsem si ho přiškrtila v kostýmu orčice. Nebo už mě nemá rádo, teď nevím), přišel zase week-end. Sobotu jsem chtěla věnovat nějakému delšímu běhu, ale místo toho jsem si dala kratší běh a trochu toho skučení. Naštěstí na neděli jsem si opět půjčila auto a vyrazila objevovat krásy Ontaria, nyní připravena přijet do národního parku, zaplatit si tam pěkně vlezné, parkovné, dostat mapu, prostě chodit jako člověk.
Šťastným výhercem se stal park Craigleith, jižní cíp Gregorian Bay na jezeře Huron (Nottawasaga Bay), nějakých 150 kilometrů severně od Guelphu. Tento park měl ukrývat tři různé stezky, leč v realitě ukrýval jeden camp, zazimovaný až po uši a opuštěný tak, že na sobě neměl ani útržek mapy okolí a ani šipku k nástupu na stezku. Pocourala jsem tedy po břehu jezera, foukalo, zima byla, na déšť nebo sníh to vypadalo, opět ideální počasí na výlet, že ano. Jen přemlouvání, že něco chci v okolí vidět, mě přesvědčilo nasednout zpět do auta a navzdory nutkání se projet trochu po okolí. Našla jsem takový zajímavý kopec (že by opět slavný Niagara escarpment?), tak jsem jela kolem něj, prohlídla si trochu vnitrozemí (samá farma) a pak se zase vrátila zpět k jezeru. Tam, nečekána, nezvána, objevila se stezka, kterou jsem hledala, připarkovala jsem tedy a vyrazila po ní. Ale hele ho, zrada. Stezka byla asi primárně určena pro cyklisty, takový rovná, pěkně udusaná, žádné kopečky a celou dobu nejvýše 50 metrů od highway 26. Skutečně zážitek přírodního charakteru, oddych pro duši a zdraví pro tělo. Navzdory tomu jsem se po ní prošla, až na dvě cyklistické rodinky jsem byla sama, požírala planá jablka (ano ano, opět dobrá, a ještě více druhů!), obhlédla místní lyžařské (sjezdařské) centrum na tom jediném kopci široko daleko a když už jsem byla dost daleko, tak jsem se zas obrátila a driftovala zpět. Kromě toho, že byla zima a foukalo, tak taky sněžilo a pršelo, takže za mírného skučení jsem došla zpátky k autu a byla skutečně ráda za foukání horkého vzduchu. To už jsem se těšila jenom na vařící sprchu a žádné další zážitky.
Co ještě nového? V pondělí jsem musela z auta shrnovat sníh, než jsem ho vrátila, ale byla to jenom taková lokální zábava, na zemi se to neudrželo a jinak jenom prší.
Taky jsem si koupila foťák, takže zážitky budu průběžně doplňovat ilustracemi, jenom teď jsem ještě nějaká líná s tím začít (přece jen, musím se kouknout na zdrojáky a nějak to tam inteligentně a esteticky zakomponovat a to vyžaduje myšlení...) Ale přijde to.
A kromě Soni zcela ignorujete poznávací soutěž Ontaria, za to jsou záporné body. Za ignoraci. Soňa má pochopitelně kladný bod, na její cíl se podívám pořádně v brzké době.
Nakonec malá přehlídka bydlení:

Nejprve trochu přírody, jak jste si již zvykli. Přestavěla jsem si pokoj, abych se furt nemlátila do kusů nábytku, v současném rozestavění se kočka zamilovala do mého houpacího křesla, takže ho pravidelně okupuje (ano, i teď v něm spí) a když pak chci jít večer spát, nemám to srdce ji vykopnout na chodbu, takže ji odnáším v náručí do obyváku do Amina křesla. Co by člověk neudělal pro takové zvíře... Jinak jsem dneska ráno potkala v parku opět jeleny, ale tentokrát pár a jelen samec byl překrásný osmerák. Naštěstí jsou zvyklí na lidi a oprsklí jako lázeňské veverky, takže jen tak neutečou a nechají se klidně obdivovat.
V minulém čtvrtku jsem šla na, překvapivě, Halloweenskou party v Grad Lounge. Protože všichni předpokládali, že v pátek půjdou lidi do downtown, posunula se party v GL na den dřív. Můj kostým - to nejzajmavější, co mě v letošní sezóně kostýmově zaujalo, ano Warcraft ork - utrpěl zkrácenou přípravou, ale přesto uspěl natolik, abych vyhrála pár dolarů na drinky. Mí přátelé se objevili jako zombie, drsný raper, Trinity z Matrixu, kovboj, jakási komixová postavička, jeden král, čarodějnice... Takový běžný a pěkný mumraj kostýmů. Z nejlepších kostýmů párty pak byl Charlie Chaplin, střihoruký Edward nebo dvojice "Sarah Palin na loví losa". Nebylo přeplněno, přece jen čtvrtek na party moc není, DJ hrál nějakou strašnou hudbu a nereagoval na naše pravidelné prosby, aby zahrál něco víc rockového. Přesto se dalo výborně zablbnout.
V pátek jsem přišla do školy akorát tak na Halloweenskou party chemického oddělení, k dispozici spousta kafe a halloweenského cukroví, do toho chodily prapodivné kostýmy, obvzlášť Francis (kolega z laboratoře) jako rozpadlá zombie byl hrozivý. Ne, že by to zkazilo chuť cukroví. Odpoledne jsem se opět začala chystat do kostýmu, tentokrát už kompletního, a vyrazila jsem spolu s Danielem a kamarády ze sboru na charitativní akci Trick or Eat pořádanou Guelph Food Bank. Podobně jako malí koledníci jsme chodili po domech, jenom jsme odmítali čokolády a prosili lidi, jestli by nám radši nevěnovali nějakou konzervu, rýži, těstoviny... prostě nějaké jídlo, které by se mohlo hodit trpícím hladovým. Po dlouhé debatě jsme se nakonec rozhodli jít ve trojici Daniel (jako kolumbijský mafióso), vampýrka (tuším soprán ze sboru) a já. Vyfasovali jsme jednu ulici, kam nás zavezly školní žluté autobusy, nákupní vozík a po setmění jsme vyrazili. Kde byl rozsvícený lampión, tam jsme zaklepali, vyhýbali jsme se dětem (kamarádi mi zakázali je strašit) a obecně to byla zábava. Lidé byli vstřícní, jídlo dávali rádi, jen část ulice s čínskými emigranty nebyla snadná, byli sice strašně vstřícní, ale vůbec nechápali, co po nich chceme. Hodně lidí bylo taky oblečeno v kostýmu, vůbec nebylo překvapením, předávala-li nám konzervy elegantní čarodějnice, ale jako nejlepšího bych označila pána, který seděl na zápraží domu, nasvětlený svíčkami z dýní, na sobě dlouhou róbu, že mu nešlo vidět ani do obličeje a na kolenou ošatku s čokoládami. To je aspoň převlek, který sebere dech i odrostlejším dětem!
Mezi studenty v autobuse se sešlo také zábavné množství kostýmů. Když nepočítám policajty, další Sarah Palin (letošní úspěšný strašidelný kostým), Pacmana a skupinu asi dvaceti "eighties ladies" (čelenky, kudrlinky, podkolenky, blyštivý make-up), našly se tam ekologické a politicky agitační kostýmy, obvzlášť mě zaujala slečna oblečená jako globální oteplování.
Po této zábavě (žel ne dlouhé, koledování není na celý večer) jsem se přesunula domů, zkusila obvolat pár kamarádů, jestli nejdou pařit někam do downtown a po záporných odpovědích se přesunula k Lilianě. Tam jsem vyděsila chudáka Panchu, první hodinu se se mnou vůbec nechtěla bavit, nekoukala na mě - nevím, jestli se jí nelíbila moje barva nebo jestli jsem jí jenom nevoněla... Netuším. Ale je to poprvé, co jsem v kostýmu vyděsila psa.
Přátelé, kamarádi, pro dnešek končím, i když mám ještě další zážitky v zásobě, čas tlačí a žel, psaní mě neuživí. Ale já se vrátím!

Blíží se Halloween a já si připravuju kostým. Kočka mi chodí do pokoje žrát tkanice a odstřižky látky, občas se je snaží rozdrásat, ale to se jí nedaří, protože dostala v neděli Claw-covers. To jako, že jsme ji s Amy chytly, nejdřív drápky trochu zastřihly a pak na ně nalepily násuvná plastová chránítka. Kočka s nimi může normálně fungovat, drápky jí dorostou jako nehty, jenom nemůže nic škrábat, nemůže šplhat po závěsech a nedostane se mi na opěradlo křesla. Myslím, že ji to štve, ale dělá to z ní ještě příjemnějšího tvora.
V sobotu jsem se sbalila a vyrazila si půjčit auto. Pak jsem se vydala přímo na sever (severoseverozápad pro šťouraly) po dálnici 6. Cesta byla zajímavá, ale dlouhá, někde po 100 kilometrech začaly houstnout lesy a na cestě byly k vidění různé větší přejeté chlupaté věci - rozhodně větší než libovolná kočka, králík nebo něco podobně normálního. Moc jsem je nezkoumala a dojela do městečka Owen Sound. Zde jsem si udělala krátkou přestávku spojenou s návštěvou místního Farmers' Market, na které chodím pro chleba. V Owen Sound to byla chyba, město je malé, Farmers' Market ještě menší a velmi lokální, ani zdání po evropském chlebu, jaký mají tak dobrý (na Kanadu) v okolí Guelphu. Úplně mě to znechutilo, tak jsem zas nasedla do auta a koukám - hmm, měla jsem zatmavená skla? To jsem si nevšimla! A ten stojánek na vodu je taky nějak jinde. Kde je můj batoh? A ta bunda není moje... Tak jsem zas vysedla z cizího auta, stejná značka, stejný model, otevírání očividně taky stejné, no co, zamknula jsem ho a nasedla do svého auta zaparkovaného o tři vozy vedle.
Původně jsem ve svém plánu chtěla jet jenom na jižní část Bruce Peninsula (výběžek do jezera Huron, koukněte na mapu, je to zajímavé místo). Ale pak jsem si řekla, že na severu to bude hezčí a že se mi chce jet a že benzín zlevnil... A jela jsem. Po 250 km od Guelphu skončila dálnice číslo 6 a s ní i pevnina a zbylo jen jezero Huron. Zaparkovala jsem u blízkého turistického centra, poplatila vstup a vydala se do lesů okolo. Chvílema pršelo, foukal vítr, venku jsem nepotkala ani živáčka a na cedulích okolo jsem si přečetla, že v okolí žijou medvědi. Jenom černí - grizzly vůbec v Ontariu nejsou. Doufala jsem, že bych mohla nějakého vidět, ale asi byli zrovna zalezlí nebo na turistické stezky nechodí, nevím. Z rozhledny jsem nejprve nastudovala tvar pobřeží, okoukla ostrovy na jezeře (k těm jsem ale nejela, je po sezóně a loďaři si užívají v Karibiku) a dospěla k názoru, že je tu krásně. Pak jsem se vydala po Bruce Trail - stezce, která vede odsud až k Niagaře. Pravda, z těch skoro pětiset kilometrů jsem ušla asi čtyři, pak jsem se vrátila a dala si ještě kolečko po lesích okolo a po břehu jezera. Voda byla nádherně průzračná, chutnala docela dobře, i když jsem ji radši nepila nějak moc, určitě je v ní daleko méně chloru než na co jsem zvyklá.
Jak popsat místní krajinu. Taková kamenitá, samá jáma, lesy dost spletité a husté. Mimojiné jsem tu potkala stezku, kterou jsem ještě neviděla. To, že se dělají stezky pro turisty, pro lyžaře, cyklisty to je normální. Cestu pro koně jsem jsem taky potkala, na tom nic není. Ale stezka pro psí spřežení je pro mě novinkou. Po prohlídce lesů jsem zašla do civilizace, zde zastoupené městečkem Tobermory.
To je mimo sezónu zcela mrtvé - přístav vypadá připravený na hromady turistů, kteří zde čtyři měsíce v roce užívají slunce (eh, když si vzpomenu na ten propršený červenec a srpen) a vody (snadná pomoc). Žel, sezóna už je za námi, takže vše bylo opuštěné a neobydlené a nelákalo mě ani zalézt do některého z indiánských obchodů. Ty, a to je zajímavé, jsem potkala uz po cestě po Bruce Peninsula, někde je tu rezervace pro indiány a obecně jich žije v okolí velký podíl. No jednou se musím poučit více o jejich kultuře a pak se podívám, co bych si indiánského pořídila.
Opustila jsem neobydlený přístav a zaplula zase zpátky do rezervace. Pro jistotu jsem si ještě prohlédla, jestli v turistickém centru nepotkám něco zajímavého, nepohodla se s paní, které jsem se ptala na turistické stezky v okolí a ona mě pořád posílala do vedlejšího parku, kde toho sice bylo hodně ke shlédnutí, ale turistická stezka tam byla jedna a to asi kilák a půl dlouhá. Marné bylo mé vysvětlování, že to je málo, jestli tam nemá něco náročnějšího, paní nepochopila nebo nechtěla pochopit.
Podívala jsem se naposledy z rozhledny a pak už byl čas jet domů, hodina pokročila a mě čekalo 250 kilometrů zpět. Když jsem se příliš nedržela rychlostních limitů, jelo se dobře. Nakonec jsme takhle jely dvě auta posledních 150 kilometrů.
V neděli jsem se chvíli přemlouvala, že vstanu brzo a projedu se ještě někam než budu muset vrátit auto, ale spánek byl silnější a tak jsem se akorát proběhla a šla na oběd k Peterovi, pozvaní jsme byli všichni z laboratoře. Pečenému lososovi jsem rozhodně na chuť přišla, společnost byla také výborná, možná nejsme přátelé, co spolu běžně tráví volný čas, ale rozhodně si máme co říct a ne jenom o práci.
Tento týden, jak jsem už uvedla, připravuju halloweenský kostým, dneska je první party v Grad Lounge (všichni vědí, že v pátek půjdou lidi radši do downtown), zítra to pokračuje... no nevím. Zatím na víkend nic konkrétního neplánuju, uvidím, jestli se mi bude líbit plán jedna párty za druhou.

Včera jsem poslouchala, jak kočka někde v baráku vydává takové srandovní zvuky, a pak jsem ji přistihla v koupelně s umělecky natrhaným toaleťákem, musím ho vyfotit, protože to je skutečné dílo. Kočka je prostě mazlík.
Minulý week-end, jak většina z vás už tuší, jsem se vydala do Toronta. Rozhodla jsem se, že je čas ozkoušet vlak, a nezklamala jsem se, vlaky jsou všude stejné! Půlhodinové zpoždění na přímé trati ovšem není nic, co by mě rozladilo, takže jsem dojela do Toronta a než jsem vystoupila z vlaku, bylo mi jasno. Jezero Ontario zářilo v krásném dni, polední doba a studený vítr naznačovaly, že by nábřeží nemuselo být zrovna zaplněné, no vydala jsem se k němu. Cestou jsem ulovila nějaký sanwich (čímž jsem se do budoucna rozhodla zanevřít na Subway) a schroupala ho vyhřívajíc se na dřevěném mole. Pak jsem se vydala mezi mrakodrapy do hotelu, kde probíhala registrace na závod. Orientace mi docela začíná jít, Toronto Downtown není zas tak spletité a v okolí hotelu se stačilo držet lidí ve sportovních botách a funkčních bundách. Vysafovala jsem tašku se reklamními materiály a čipem a třičkem a tak podobně a řekla si, že vlastně můžu jít zase pryč. Cesta nicméně vedla spletitě mezi stánky sportovního prádla (nutno koukat před sebe a ignorovat letáky se slevami), sportovní výživy (tam mi aspoň nutili různé tyčinky, bonbónky, čaje, tak jsem z toho měla snídani), masáží, závodů po celém světě, podpory ekologie a já nevím čeho možného. Bylo toho hodně, radši jsem vyšla na světlo denní a vydala se ke svému o poznání méně honosnému hotelu.
Ten jsem si našla za hranicemi Downtown, přiznejme si to, v srdci China Town. Hotel byl levný, na chodbě to nevonělo úplně přívětivě, ale pokoj samotný byl čistý a dostatečně izolovaný. Po krátkém odpočinku jsem vyrazila projít se po čínské čtvrti a najít italskou restauraci. Nejvíce se mi líbily kanadské banky s bilinguálními až trilinguálními nápisy - anglicky, občas francouzsky, k tomu čínsky. Italskou restauraci jsem nenašla - jen spousty čínských, thaiských, japonských, nějaké řecké, africké, mexické, jamaiskou... ale žel, na Itálii jsem zrovna měla smůlu. Tedy když jsem nechtěla pizzu, tu bych naopak našla hojně. Nakonec jsem skončila v Downtown v korejské restauraci na rýži a pak se zas prošla zpět, abych se pořádně vyspala na neděli.
Ráno byla zima jak v ruském filmu, já si sbalila věci a došla dva bloky k autobusům na start. Chvíli jsme tam postávali a čekali, až nám přijede žlutý školní autobus, před námi odjížděli běžci půlmaratonu, kteří startovali už v 8:00. Po nich jsme nasedli i my, po asi stopadesáti kilometrech jsme přijeli na start, tak akorát, abychom viděli start půlmaratonu.
Spolu se promrzlou skupinou dalších běžců jsem šla odevzdat bágl se všemi věcmi do přistaveného náklaďáku a pak se schovala do vedlejšího vytápěného sportovního centra. Aktivisté běhali okolo budovy a zahřívali se pohybem, zkušení harcovníci si oblíkli slušivé odpadkové pytle - většina v nich i startovala a odhazovali je až po prvním kilometru. My zbylí jsme předstírali strečing v teple budovy. Zde mě nakonec odlovila nějaká dobrovolnice, zřejmě hledala osamělé účastníky, aby jim dodala sílu a radost do života, zkusila jsem ji zdeprimovat věcmi jako na otázku: "Jaká je tvoje motivace pro dnešek, proč chceš do cíle?" mi přišla vhodná odpověď: "No... mám tam batoh, tak tam musím." Paní mi to uznala, věnovala mi kousek cílové pásky a slíbila mi, že na trati se na mě bude koukat. Slib splnila a musím říct, že mě nakonec potěšila víc, než jsem si chtěla přiznat.
Pak se přiblížila devátá a my vyrazili ke startu. Na čáře už podupávali skuteční borci a já se přesunula na konec peletonu, kus za posledního "pace bunny" s cedulí 4:15. Skutečný start jsem ani moc neslyšela, na to jsem byla moc daleko, ale v jednu chvíli jsme se začali hýbat a konečně to začalo. Během prvním pěti kilometrů mě pustila zima, počasí bylo pořád krásné a někde na 15 kilometru jsem potkala i teploměr s hrdými 9 stupni. Cestou jsme proběhli kolem obchodu, kam jsme před pár měsíci s Danielem jeli metrem, pak čtvrtí s domky a nakonec seběhem údolím se stromy a žádným provozem, tam bych mohla běhat klidně po celou dobu. V této fázi jsem běžela někde poblíž grupy 4:15, jenže mi utekli při jedné záchodové přestávce a pak už jsem je nedostala. Už od 10 kilometru jsem předbíhala účastníky půlmaratonu - upřímně nechápu, jak někdo může jít na půlmaraton a pak ho nebýt schopný aspoň z části zaběhnout, už vůbec pak nechápu, jak může někdo chodit tak pomalu. Ale byli (až se nabízí 'byly') tam.
Na jednadvacátém kilometru se trať dostala do centra a v tu chvíli jsem i viděla prvního, který si to už mazal na poslední 3 kilometry, mě narozdíl od něj čekal ještě běh kolem jezera. Diváci sledovali maraton snad ve všech částech města. Pokřikovali na nás buď povzbudivé "Keep it up!" nebo "You guys/ladies are/look great/amazing!", na číslech bylo i jméno, takže někteří diváci byli natolik aktivní, že si ho (v té rychlosti, že ano) přečetli a pak volali "Jana, you're doing well." Spousta diváků, převážně matky s dětmi, byla vyzbrojena řehtačkami a zvoky, ty bych ráda upozornila, že jde o běh a ne o hokej, běžce není třeba trápit sonickými útoky. Zvláště zvony byly nepříjemné.
Běh kolem jezera byl asi nejdelší částí, scenérie se zas tolik neměnila, vedle jezdila auta po dálnici, hlavně jsem pořád očekávala, kdy přijde slibovaná krize po třicátém kilometru, ale ona nějak nepřišla. Nebo aspoň nepřišla někdy do devětatřicátého kilometru, kdy nás čekaly tři kilometry stoupání do cíle, zatímco kolemstojící diváci už byli ochotní nás povzbuzovat slovy jako, že jsme skvělí, že už to máme za sebou a tak podobně. Dost mě tím štvali, přece jen to ještě nebylo hotovo, tak se měli držet předchozího schématu.
Po proběhnutí cílem jsem si říkala, že by nebylo špatné si to někdy zopakovat, jen to chce s sebou nějaké kamarády, ať nemusím uvažovat nad věcmi jako jestli budu schopná dojít po svých na nádraží a tak podobně. Takže opakování bude, teď musím jen přijít na to kdy.
Nechala jsem se odčipovat a prošla stanem s občerstvením, dostala nějakou barevnou vodu, tyčinky, banána. Pak jsem si vyzvedla batoh a na chvíli si sedla do parku. Slunce pořád svítilo, ale bunda už docela pomohla, krátká svačina pomohla a pak jsem se vydala hledat sprchy. Ty se ukrývaly kus za parkem v prastaré budově s prastarým sklepením a fitness centrem - zákeřně k nim vedlo několik schodišť nahoru i dolů, což nebylo zrovna to, co bych po běhu vyhledávala. Ale sprcha sedla, tak jsem se po skoro hodině vynořila na světle denním jako člověk. Do odjezdu vlaku bylo času dost, tak jsem si našla Tim Hortons nějaké 2 kilometry pod cílem, sedla si tam na kus jídla a horkou čokoládu, knížka mi dělala společnost a nebylo zle. Trochu jsem litovala pána, co proběhl spolu s organizátorem pod okny kavárny v čase 6:45 po startu, ten si ten závod asi uměl vychutnat.
Cesta zpět byla pohodlná, příjemně jsem si popovídala se spolucestujícím a v Guelphu jsme byli na čas. Ani dojít domů mi nedělalo problémy, i když se mi to různě snažila zkomplikovat policie uzavírkami, ale v Guelphu se už jen tak neztratím, ten už mám prochozený z mnoha stran.
Někdy včera začalo hnusné počasí vítr, vlhko, teploty v noci zas pod nulou - naštěstí v domě topíme a když je zima, tak přijde kočka a vsomruje se na klín, aby se zahřála (a mohla hřát).
V rámci těchto stránek vyhlašuju speciální soutěž pro čtenáře! Najděte místo v rozumném okolí Guelphu (tak do 150-200 kilometrů maximálně), o kterém byste chtěli něco zjistit, já vám tam zajedu a napíšu vám odtamtud reportáž. Možná i pohled by se našel. Preferuju pochopitelně návrhy, které nebudou do úplného neznáma či do nezajímavých lokací a ke kterým najdete i nějaké zajímavosti. Například pošlete-li mě do Sarnie jenom na základě toho, že na mapě vypadá docela chutně, tak vás pošlu do pryč, protože má díky petrochemickému průmyslu pověst nejošklivějšího města Kanady. Budu se těšit na vaše návrhy, první přijímám už na tuto sobotu, návrh je potřeba znát do pátku, abych si vytiskla navigaci.

Hlášku z nadpisu na sobě hrdě nesla jediná holka ve sboru, která zpívá tenor. Pěkná hláška. Dlouho jsem přemýšlela, co dám jako aktuální nadpis, ale toto mi zní nejaktuálněji, dokonce je i údernější než ranní setkání s třemi jeleny v parku (nechtěli uhnout ze stezky, potvory), nevyhovění sebevražedné veverce nebo poslední kousky kočky.
Jak už jsem se zmiňovala, dolehla na mě spavá nemoc a jiná únava. Rozhodla jsem se podlehnout, chodit spát o week-endu v devět a vstávat v devět mi přijde jako ideální. Ono vlastně není špatné jednou za čas (ideálně jednou za dlouhý čas) strávit den lehkým během, lehkou procházkou, lehkým filmem a žádnou prací. V neděli se počasí stále tvářilo jak v létě, tak jsem oprášila kolo a projela se po okolí. Rockwood, Eden Mill, zemědělské oblasti na východ od Guelphu, všechno v úžasných podzimních barvách. Cyklisty jsem kupodivu žádné nepotkala - buď znají ještě hezčí cesty nebo Kanaďani jezdí okolo v autech a zastavujou jenom v parcích.
Pondělní Thanksgiving jsem vychytala téměř příkladně. Nejprve jsem se (opět krásný den) byla projet na bruslích - zde jsem prodělala setkání se sebevražednou veverkou, vběhla mi pod kolečka a jen na poslední chvíli, kdy jsem na ni zavřeštěla něco ve veverčí řeči, se obrátila na obrtlíku a zdrhala zpátky do příkopa - hned poté mě vyzvedla Melerin a spolu s Danielem (tím kolegou z Kolumbie) a u ní doma jsme ochutnali krocana a shlédli Foresta Gumpa. Melerin má dvě dcery, Matylda a Miranda, už jsem je potkala minule a zatím z nich rostou docela normální puberťačky. Matylda má hudební sklony, ve věku 14 let se dostala do finále Canadian Idol, leč bylo jí řečeno, že jak nemá hudební vzdělání, tak to daleko nedotáhne. Tak se teď učí noty jak divá.
Když jsem přijela domů, bylo to tak akorát na to, abych si přečetla poštu a odjela s Amy na večeři k jejím rodičům. Zde se večeřelo v tradičnějším duchu, diskutovala se lehce politika - v úterý proběhly volby - a já si pilně rozšiřovala obzory.
Krocany bych nesrovnávala, byli oba výborní.
V týdnu začalo zase pršet a chladno, dobře se u toho chodí do školy. Taky se u toho dobře spí a někdy se u toho dobře provádějí ruční práce. Ale to jenom vyjímečně.

Dnešní psaní musím provádět opatrně. Kočka byla po opakovaných pokusech ožrat rostliny a zdrhnout z baráku odstěhována na samotku do koupelny, kde strávila celý den. Teď je taková nedomazlená, takže za mnou přilezla, vsomrovala se na klín a nakonec i usnula. No a nikdo přece nemá to srdce ji vyhodit.
Přidávám i její fotku - je dost mizerná, v mizerném světle a na mobilní telefon, tak co byste chtěli, ale Amy včera nafotila nějaké pořádné, tak do budoucna snad budou. To jenom abyste si udělali představu, jaké je Bláznivka vyjímečné stvoření.
V sobotu jsem opět vyrazila na výlet, tentokrát sama. Původně jsem měla velké plány, ale odumřely s většinou mých kamarádů, tak jsem je zredukovala na jeden park, asi 100 kilometrů jižně, na břehu jezera Erie. Jmenuje se Turkey Point, není příliš velký, ale nějaká turistická stezka se v něm najde, tak jsem vyjela. Počasí vyšlo krásně, cesty v parku byly příjemně vyprázdněné, jen když jsem procházela kempem, tak jsem viděla občas nějaký karavan s připraveným grilováním a kolem pobíhajícími psy nebo dětmi. Krocany jsem nepotkala, jenom veverky, myši a jinou běžnou havěť. Když jsem si obešla všechno, co se dalo shlédnout - vyhlídky na jezero (velké), chovný rybník (vypuštěný a zarostlý rákosem), dubový lesík (nojo, pěkný, nechají ho zarůstat, aby z něho byla džungle) - tak jsem sedla zase zpátky do auta a driftovala zpět. Na jihu je pěkná rovina, cesty jsou přehledné, lemované farmami, každá druhá má vystavené dýně na prodej. Aby byla cesta více vzdělávací, zastavila jsem se v městečku Simcoe (taková malá díra, ale aspoň jsem ji obešla), velmi krátce v Paris a na trochu delší dobu v Cambridge. Tam už jsem byla i před dvěmi lety, stále se mi líbí, je podobně velké jako Guelph, jen mi přijde v něčem takové víc městečkovaté.
V neděli jsem se projela do Rockwood - vesnice kousek od Guelphu, vlastně jsem se tam byla hlavně proběhnout, ať neběhám pořád ty samé tratě, a v pěkném počasí se mi výlet vyloženě líbil. Zbytek dne jsem strávila poflakováním, procházením a rozhodně žádnou prací, na tu jsem naskočila až opět v týdnu, stále je co měřit, v mezičase zpracovávát, taky jsem zas zkorodovala nějaké trubky... Připadám si trochu jako destruktor. Nu což, každý máme svou roli ve světě, já budu třeba ničitel. To zní dobře, ne?
Přišla Amy a luxuje v obyváku, kolem květináčů už to vypadalo dost naturalisticky, takže kočka mi utekla a zkoumá, jestli by nemohla ulovit vysavač. Asi nebude úspěšná. Tento víkend je delší, blíží se díkůvzdání, ale pohříchu nic neplánuju, přepadá mě spavá nemoc, teď je okolo desáté a já bych nejradši byla už posteli. Prospat prodloužený víkend není špatný plán.

Kočka spí poklidně na schodech, dneska se jí podařilo ulovit mi v nestřežené chvíli svačinu a vyžrat mi z ní sýr, za což jsem ji hnala, ale co, sýru už nebylo pomoci. Kupodivu na ni ani nejsem moc alergická, buď se jí vyhýbám ve správný čas nebo je nějaká čistotnější. Bláznivka je totiž čistě domácí, kouzlo venkovního prostoru zná jenom z několika pokusů, kdy mi utekla ven, rozvalila se pod schodama a byla celá překvapená, jaké to je ležet v mokré trávě. Když jsem ji pak nesla dovnitř a obírala z ní slimáky, tak se tvářila ublíženě.
V sobotu jsem si zašla zapůjčit auto a vyrazila s ním vyzvednout Daniela (kolega z Kolumbie) a Daniela (kamarád z Itálie, byl tu dva roky zpět). Společným cílem, který jsem jim úspěšně naočkovala, byl park Earl Rowe, asi 100 km severovýchodně. Cesta probíhala v pořádku, jen začalo nechutně pršet, takže jsem před odbočkou k parku navrhla, jestli se nepůjdem nejdřív naobědvat, nálada v autě viditelně stoupla a my se zastavili v městečku Alliston na kus kuřete. V úžasném načasování do hodiny už nepršelo, my se přesunuli do parku a vyrazili nejprve na pláž u jezírka (strašně smrděla) a potom na okruh Rainbow Run. Měl mít 5 kilometrů. Tak jsme šli, šli, ani moc nebloudili, pozorovali kokony s nějakýma housenkama, identifikovali rostlinu poison ivy, pomlouvali husy a když se cesta zdála nějaká delší, tak jsme došli k ceduli, že nemá 5 ale 15 kilometrů. Přísahám, že na netu bylo jenom 5, ale Danielové si ani nestěžovali, tak to nevadilo. Ke konci cesty byla dokonce i vyhlídka na kopečku, zdůrazňuji schválně ten kopeček, protože ten se v Guelphu moc nepotká, tady už to bylo aspoň trochu zvlněné.
Jakmile jsme došli trasu, spustil se znovu déšť a my se spustili do Guelphu, načasování celé akce vyšlo zcela dokonale, za celou cestu jsme potkali jednu rodinu cyklistů a tři paní, co se rozhodovaly, jestli jít do kopce nebo ne (nakonec se rozhodly dát si pod kopcem cigáro, tak nevím, jestli došly).
Neděli jsem strávila nejprve příjemným proběhnutím, dlouhým až až, vlastně mi zabralo kus dne. Večer přijela Amy s nákupem z Ikey a tak jsem jí pomáhala se sestavováním stolu a židlí a závěsů, vysloužila jsem si za to pozvání na večeři u rodičů (tedy u mého šáfa) no a to se neodmítá, že. Dobrá večeře, barbeque, příjemná konverzace, pak podrbat psa a jely jsme zpět domů. Amy se nastěhovala v úterý, v mezičase sem tak jenom donášela věci.
Ve škole konečně začíná zábava, jsem zpátky u měření, docela mě to baví, i když je to dlouhé jak týden před výplatou a každou chvíli se objevují nějaké problémy (ne, s tou kaluží kyseliny chlorovodíkové dneska ráno uprostřed laborky určitě nemám nic společného... no možná ano, ale byla hodně ředěná, nekecám).
Teď nevím, jaké zábavné historky ještě tak mám. Třeba, že když jdu ráno běhat, tak z lesa na fotbalové hřiště vylézají jeleni a laně (ale nic s parohama, asi jim už popadaly). Nebo, že když jsem v úterý platila platební kartou, tak mi ji paní vrátila s tím, že už je prošlá. Podivila jsem se, měla být platná do úterka a od středy mám novou. Tak jsem jí nabídla tu novou, paní ji zkusila a šlo to. Nojo, ono už totiž v úterý večer v Kanadě bylo středa v Evropě.
Jdu si užívat svých 6 hodin zpoždění. Například spánkem. Před chvílí jsem se potkala s Amy a opět jsme přes hodinu prokecaly...Mohla bych od ní chytnout kanadský přízvuk. (Jeden kluk ve sboru se mě ptal, jestli ten přízvuk, co mám, je španělský.)

Je potřeba se zmínit o středobodu mého žití - kočce. Naučila mě dávat záchodovou desku dolů, protože jinak pije vodu ze záchoda. Vymotala roli toaleťáku, asi se s ním prala. Naučila se aportovat míček. Číhá pod schodama na lidi, co nesou například těžké věci, a zakusuje se jim do ponožek. Pere se s botama, je ochotná mi kdykoli zpacifikovat tkaničky. Pere se s vlasama. Mňouká před dveřma. Žere dráty k přehrávači. Žere kytky a shazuje květináče. Leze mi do misky s müsli, aby se dostala k mlíku. Dožaduje se hlazení a tulení natolik výrazně, že se u toho například nedá pít čaj. Komunikuje přes prosklené dveře s třínohou kočkou, co k nám chodí na terasu. Provokuje veverky, takže pak chodí na terasu a hrozně řvou. Myslím, že dělá ještě několik dalších zlotřilostí, určitě se o nich ještě někdy zmíním.
Minulou sobotu jsem měla zábavnou. Začalo to vcelku nevinně, objela jsem na kole několik garage sales, získala jeden obrázek na zeď (je z Tolkienových pohádek, víla se spoustou svítících pidižvíků se to tuším jmenuje) a nějaké filmy na dlouhé zimní večery. Navíc jsem si po netu sehnala houpací křeslo, čimž jsem začala fázi vybavování pokoje. V průběhu týdne k němu přibyl ještě šatník a stůl.
Ale to předbíhám, úplně bych vás připravila o pointu. Ta začala tím, když jsem si v podvečer chtěla uvařit čaj. Mám akorát takovou skleněnou varnou konvici, tak jsem dala vařit vodu, zapomněla na ni a když jsem se po půlhodině vrátila, z konvice šel vysoký plamen a kuchyní voněla spálená umělá hmota. Nu což, zlikvidovala jsem požár i jeho následky (vlastně žádné, jenom odešla konvice) a rozhodla se, že takhle to nejde, a odešla do blízkých obchodních center prohlídnout nabídku elektrických konvic s automatickým vypínáním.
Našla jsem a radostně se navracela domů. Tam jsem zjistila, že jsem cestou ztratila klíče. Marně jsem prohledávala cestu a poptávala se v obchodech, na město se snesl soumrak, Amy se ještě nenastěhovala, tak jsem se radši sebrala a šla s kolegy na "Noc filmů osmdesátých let". Party byla povedená (Beetlejuice!), získala jsem na ní číslo na Amy, takže jsem se v noci i dostala domů. I s konvicí.
Když už jsem u těch nákupů, pořídila jsem si i kytaru. Všechny tyhle položky si pořizuju z druhé (a další) ruky po internetu, za cenu zlomku té původní. Jde to. V případě kytary šlo o koupi od nějakého středoškoláka, nějakou chvíli jsme se handrkovali o ceně a místě předání, až jsme se domluvili a kytaru mi vlastně předávalo jeho maminka. Přišla jsem k jejich domu a koukám, vedle dveří visí schránka s nápisem "Pošta", "Noviny". Nedalo mi to, po pozdravu jsem se zeptala, jestli ty nápisy náhodou nejsou česky. Paní prohlásila, že ne, že jsou slovensky, protože ona je Slovenka. Tak jsem přešla na češtinu a docela dobře jsme si pokecaly. Kytara je taky pěkná, vlastně prakticky nová, protože mladý hráč na ni asi ani nešáhl.
Z dalších silných zážitků bylo, kdy jsem si byla zařídit účet. Otevření účtu šlo snadno, pořád jsem ještě student, tak to jsou samé výhody, žádné poplatky. Pak jsem zkusila si zařídit kreditní kartu. To už nešlo, dostala jsem telefonní číslo, na kterém o ni mohu zažádat. Telefon? To nejde online? Bylo mi řečeno, že ne, že jen telefon. Nu což, jiný kraj, jiný mrav, zavolala jsem na dané číslo, prošla ušima dvou operátorů ("prosím, můžete mluvit pomaleji, nerozumím tak dobře" "jistě," odpoví operátor velmi pomalu, načež pokračuje ve výčtu podmínek stejnou rychlostí jako předtím), až jsme se dostali k tomu, co opravdu chci, přišla zásadní otázka, jestli jsem občanem Kanady, a po negativní odpovědi sdělení, že pak mi mohou vydat kartu jen na pobočce. To už jsem ten příběh poznala, to je přece známá pohádka o kohoutkovi a slepičce. Na pobočku jsem zatím nešla, zkusila jsem si jen online bankovnictví (kde mimochodem je i možnost zažádat o kreditní kartu) a dospěla k názoru, že své kontakty s bankou omezím na nutné minimum.
Jak vidíš, milý čtenáři, zabydlování má svá úskalí, ale zatím vypadá dobře. Jdu podrbat kočku na dobrou noc a pak už si dát osvěžující spánek na osvěžující víkend.

Měsíc doma, rodná krajina, jaká krása! Uběhl nechutně rychle, jak už to tak u měsíců nacpaných dovolenou i prací bývá. V pondělí jsem za doprovodu Soni a dvou skřítků putovala na letiště, sledování letadel se žel moc nepovedlo, protože pršelo, ale nějaká tam byla. Pak už jsem sedla do letadla - mimochodem jelo zrovna z gateu, který je hned vedle vyhlídkové terasy. Přestup ve Frankfurtu na mě nezanechal následky, následovná cesta, kdy na mě z jedné strany přetékal otylý spolucestující, byla dlouhá a nechutná. Pevně doufám, že diskuse ohledně toho, co je diskriminace a není, se brzo rozhodne, jestli náhodou nemají pravdu ti, kdo si platí jedno celé sedadlo a nechtějí být diskriminováni jinými, co se na sedadlo nevejdou. Hlavně právo by mělo být na straně těch, kterých je víc (princip demokracie, že), a takový přetékající tlouštík otravuje jednoho, ale v některých případech i dva normální spolucestující. Tedy, je nás víc.
V Torontu mě vyzvedl Ariel, přiletěla jsem až večer a do Guelphu jsme dojeli dost pozdě. Natolik, aby se mi nechtělo hledat mé nové bydliště, takže jsem se do hledání pustila až v úterý. A to vlastně nebylo moc těžké, protože jsem šla do školy a tam si mě našla Amy, má nová domácí a spolubydlící. Námi obývaný dům je řadovka, tři ložnice, obyvák, kuchyň, sklep. Zabrala jsem jednu ložnici a vyrazila na nákupy. Kromě nezbytností na jídlo/hygienu jsem si musela také obstarat něco na spaní - nové bydlení není zařízené, tak je potřeba začít z gruntu. Vyrazila jsem tedy shánět matraci.
Nejprve jsem zamířila do obchodu, kde podle informací na netu měli mít spoustu věcí jako levné matrace, zdarma odvoz... Jaká náhoda, matrace v uvedených cenách najednou nebyly, odvoz byl zdarma jen v úterý a v dubnu. Nicméně něco jsem našla a pak jsem nezištně navštívila Lilianu, která se vrhla na obvolávání okolních matracových firem, v jedné nám řekli nižší cenu, tak jsme tam jely. Na místě, a to jako na potvoru, zas žádná taková matrace nebyla, jen nějaká o fous dražší a pan prodavač tak dlouho argumentoval daňovými úlevami a odvozy zdarma, až jsem si řekla, že ji beru. Zaplatila jsem a poté se pán podíval ven, zeptal se Liliany, jestli to auto je její, spráskl ruce a řekl nám, že máme štěstí, že se tam matrace vejde. Inu, s trochou násilí vešla. Odvoz zdarma! To by mě zajímalo, co by dělal, kdybych tam přijela na kole jako do předchozí prodejny.
Tedy, s matrací na zemi a věcma hlavně po krabicích, už bydlím. Zatím skoro sama, Amy se taky ještě nastěhovává, ale už tu je se mnou Amy kočka.
Kočka si zaslouží svůj odstavec. Je to pubertální mourovaté kotě, už trochu odrostlejší; chlupatější než normální no-name kočka. Jmenuje se Sophie, ale přejmenovala jsem ji na Bláznivku. Je strašně aktivní, útočí na různé nebezpečně se tvářící provázky, plete se člověku pod nohy a hlasitě přede, když se kouká z okna. Ke mně do pokoje pochopitelně nesmí, o to raději se mnou vaří čaj a pomáhá s prohlížením nákupů. Teď ji zrovna slyším, jak dole pobíhá jako torpédo, ale jinak je docela hodná, jenom dneska ožrala Amy kytky.
Včera jsem se vyrazila udělat něco pro svůj sociální život na univerzitě a šla na zkoušku sboru. Je to smíšený sbor, převážně studentský, i když mezi basy a alty se najde hodně bývalých studentů. Rozezpívávání mě překvapilo, bylo to spíš takové hraní si než skutečná práce, ale vzhledem atmosféra ve sboru je pohodová a zatím mi přijde, že mi vyhovuje. V repertoáru mají hlavně chorály.
Nějak mě zmáhá spánek, ale ještě poslední poznámka. Dneska jsem se vrátila k měření, k měření, které tady na mě měsíc spokojeně čekalo, přičemž se objevily problémy, které jsem se rozhodla popsat následující básní. Jo a ta je věnovaná Soně:
Kapaly kapky kapaly
rozežraly back pressure regulator.

Minulé vyprávění jsem zakončila v Torontu, s přicházejícím večerem a sílícím hladem. S večerem se nedalo nic dělat, ale s hladem určitě. Rozhodli jsme se dát druhou šanci kultuře Jamaiky a Trinidadu a vyrazili do přístavu - festival stále pokračoval a ve stanu s občerstvením to slibně vonělo, vybrali jsme si tedy stánek s nejkratší řadou a dali si jamaiské národní jídlo Jerk Chicken. Zákeřný název skrývá kus pečeného kuřete s rýží, černými fazolemi a salátem, dobré to bylo. Sedli jsme si na břeh, pojídali kuře, koukali na lodě a za zády nám hrála poslouchatelná kapela písně jako "Kdybych se někdy chtěl oženit, tak nechodím s holkou jako ty". Pak jsme se vydali pomalu na autobus, který nás odvezl do Guelphu. Když odečtu fronty v CN Tower, byl to příjemně strávený den a Toronto stojí ke shlédnutí. Jako jiné velkoměsto. Dobře, jsem krutá, tohle je docela čisté a stojí na břehu jezera, tím získává body navíc.
Kromě sílícího pocitu, že nestíhám, si z následujícího týdne moc neodnáší, ale z minulého week-endu, který po něm následoval, je toho o poznání víc. Rozhodla jsem se, že se mermomocí někam podívám, svěřila jsem se s tímto plánem Arielovi a ten překvapivě souhlasil, že by taky někam zajel, jako cílovou destinaci jsme vybrali park na břehu jezera Huron s názvem Pinary. V sobotu ráno jsem tedy navštívila Guelph's Farmers' Market a utratila nekřesťanské peníze za s láskou pěstovanou zeleninu, tradiční evropské pečivo a čerstvě vymačkané nápoje, zatímco Ariel vyzvedl potřeby pro barbeque a vyrazili jsme na cestu. Po dvou hodinách cesty v nejistém počasí jsme dorazili k jezeru Huron, Pinary Park nás přivítal upravenými cestami a parkovišti a my vyšli na pláž. Tu okupovaly (dle očekávání) opálené rodiny s opálenými dětmi, všichni běhali okolo a koupali se, my do vody nevlezli, zas takový hic nebyl.
Kultura barbeque je něco, do čeho jenom vhlížím, ale myslím, že bych zvládla se jí přizpůsobit. Ariel sice nadával, že jsme zapomněli talíře a ubrousky a příbory a ... já nevím, co ještě, ale to všechno byly jenom drobnosti, vše podstatné jsme měli. Počasí se rozhodovalo, jestli bude nebo nebude hnusné, o kus dál dělali BBQ nějací Brazilci a od pláže se couraly rodiny s dostatečně utahanými a hladovými dětmi.
Když jsme se dostatečně nadlábli, zkusila jsem prosadit myšlenku projít některý z turistických okruhů v parku (vesměs krátké okruhy od 2 do 4 kilometrů), ale Ariel simuloval bolest kotníků dostatečně přesvědčivě, že jsme radši poodjeli dál na další pláž a zvolili formu pasivního odpočinku. Pláž byla prakticky prázdná, vypadalo to na déšť, tak všichni utekli a my si mohli vychutnat pohled na jezero s opravdovými vlnami jako příboj. Dlouho to kochání nevydrželo, v lijáku jsme nasedli do auta a driftovali zpět do Guelphu.
Cestou jsme se stavili ve Stradfordu, nikoli nad Avonou (Avon je jiné město o kus jižněji), dali si kafe a pak jsem nahradila znaveného řidiče a odřídila do Guelphu - jízda v úporném dešti byla náročnější, stále mě znervózňuje ježdění na tříproudové dálnici, kde se pomalejší vozidla nezařazujou do pravého pruhu, ale klidně zůstavají uprostřed. Ale dá se to snést, o tom žádná. Už se těším, až si příště zas půjčím auto a projedu se po nějakých pěkných lokacích, teď už se nebojím sama, tak to bude větší zábava.
Večer se konala party u Ariela. Sešla se spousta Latinos, dva Poláci, jeden Iráčan, několik Francouzů, jedna Keňanka a, a zde je potřeba to vypíchnout, dva rodilí Kanaďani. Ježdění do zahraničí mě baví. Ano, člověk může potkat spoustu zajímavých lidí a nejspíš to nakonec dopadne tak, že se bude bavit s ostatními cizinci. Party byla dobrá, dlouhá, taková ta, po které je potřeba si vzít neděli volno, odpočívat a nedělat žádnou intelektuálně náročnou činnost.
Mé zápisky se teď blíží... no ke konci ne, ale k přestávce. Právě sedím na letišti, před Gate, myslím, že už jsem mimo Kanadu, nicméně si nevybavuju, že bych prošla pasovou kontrolou, tak nevím, koho jsem kde obešla. Snažím se ještě užít si úsměvů personálu a přátelských "How you doin'?" než se zas vnořím mezi české umračené prodavačky a řidiče autobusů. Nějaký chlápek vedle si rozhodl ukrátit čekání sledováním televize, žel už hodinu obdivuje Mladé a neklidné, seriál, který jsem měla zatím to potěšení nevidět, teď je těžké ho ignorovat, když je nahlas.
V poledne jsem se rozloučila v laborce, Liliana mi odvezla zasilážovat věci ve sklepě (podrbala jsem Panchu a slíbila jí, že ji budu drbat víc, když se mi o věci postará a nebude s v nich hrabat), pak jsme se stavily v Stone Mall nakoupit dárky pro Diega - našeho bývalého spolupracovníka, co teď pracuje v Kielu, pořizuje si další děti a měla bych ho snad vidět za měsíc. Rozhodly jsme se zainvestovat do oblečení a pak se dlouho dohadovaly o kombinacích, které by byly pěkné, nositelné, ne moc drahé a barevně se nehodily jen k hippie.
V televizi právě běží reklama na Tim Horton, možná ještě přepadnu místní občerstvení s žádostí o něco dobrého. Žel, Red Car servise, který provádí odvozy z Guelphu na letiště, je sice příjemná služba, ale aby mohli garantovat spolehlivost a já nevím co, tak dovezou člověka na letiště o víc jak tři hodiny předem. Dobrá, dobrá, už končím, děti u vedlejšího stolu hrají krkací soutěž.
Zatím, čtenáři, uvidíme se za měsíc.

Kde jsem to skončila? U nějakého dávného pátku, už vím. Takový pátek, kdy jsem vyrazila do Grad Lounge a ukázalo se, že tam nikdo moc není, tak jsme se spolu s Elenou a Patriciem (Chile), Christianem (Mexico) a Arielem přesunuli do Cornerstone, café/restaurace v centru. Nebylo to zlé, nicméně společnost směřovala k španělské konverzaci, tak jsem se radši sbalila a šla jsem domů. Někdy je lepší opustit pole.
Minulý week-end byl takový zákeřný. Především byl dlouhý (i s pondělkem) a hlavně se na něj nějak porouchaly všechny plány, které mohly. Abych to nějak zahnala, rozhodla jsem se zvolit typicky ženskou zbraň (jsem četla) na všechno zlo světa. Šla jsem nakupovat. Nakonec z toho byly in-line brusle (K2, Athena ALU), nic velkého, ale byly v extrémně výhodné koupi, tak jsem je musela vzít že ano. Párkrát jsem se na nich projela, zatím spokojenost, jen při návratu od řeky se musím soustředit, protože mám jinak tendence jet k původnímu ubytování. Naštěstí to není daleko, takže stačí se pak jenom otočit a jet o tři ulice zpět.
V neděli jsme si dali spicha s Danielem (Kolumbijec, přibyl do laborky před měsícem) a vyrazili busem do Toronta. Měla jsem původně velkolepé plány jet někam do přírody, ale Daniel hlasoval pro Toronto a já si řekla, že vlastně se Torontu skoro zbytečně vyhýbám. Zvolili jsme příjemně levný autobus, co staví cestou v každé ďuře, který nás vyklopil v centru Toronta a my se vydali na průzkum. Prvním cílem (kromě bloumání) byl obchod, kde měl Daniel získat lístky na nějaký koncert. Obchod jsme našli, byl hned vedle přerostlého obchodního centra, které jsem shlédla dva roky zpátky, leč lístky neměli, tak jsem ozkoušeli toronské metro a vyrazili do jiného spřízněného obchodu.
Po splnění úkolu jsme se zase přesunuli zpět mezi prosklené mrakodrapy, protože přiznejme si to, předměstí zas tak zajímavé na podívání není. Tak jsme tak procourali okolo Queen's Park a pak zamířili zpět k přístavu (pro neznalce: Toronto je na břehu jezera Ontario). Cestou jsme ulovili pizzu v místní neznačkové pizzerii, na první pohled příjemné a pohodlné se stoly z masivu a záclonami na oknech, leč naservírovaná pizza se placatila na papírovém talíři a k plechovkám pití jsme nedostali sklinky. Tuhle kulturu stolovaní nechápu a pochopit nechci.
Prošli jsme se kolem CN Tower, přičemž Daniel zatoužil ji shlédnout a já návrh vetovala s tím, že je drahá jak sviň a vypadá jako typická zábava pro rodiny s dětmi. Tak jsme sešli do přístavu, pocourali po pobřeží a pak se přesunuli do přístavního kulturního centra, kam mě minule vytáhl Ariel, Dave a Rusky na latin jazz. Mezinárodní představení zde probíhají po celý rok, tento week-end byl zasvěcený Jamajce a Trinidadu. Zkusili jsme se zastavit u jednoho pódia, ale nějak to nešlo poslouchat, tak jsme zkusili jiné, zvládli jsme i dvě písničky a pak jsme radši taky šli. Selhání jsme přisuzovali našemu nedostatečnému kulturnímu přizpůsobení. (No prostě je asi potřeba mít v sobě nějaké lehké drogy, aby se to dalo snést.)
Daniel prohlásil, že po tomhle je CN Tower naše jediná šance, já zavzpomínala na to, jak mi Diego kdysi radil, že to za ty prachy stojí, a souhlasila. Eh, chyba, chyba. V ceně nás čekal nejprve film o stavbě CN Tower. Jsou dvě cesty, jak zvládnout různorodé publikum se spoustou malých dětí. Buď udělat film velmi zajímavý, poučný a zábavný nebo naopak velmi nudný. CN Tower zvolila druhou variantu, aneb jak udělat drama z perfektně naplánované stavby, která se povedla bez komplikací realizovat. Film jsme tedy zvládli a vyrazili na jakési hýbací kino. Zde jsem začala cítil hnilobu, nejprve jsme půl hodiny čekali na chodbě plné dětí a lidí a obrazovky s upoutávkou na nesmyslný film. Pak nás pustili dál a tam jsme opět půl hodiny čekali a mohli obdivovat tak akorát pseudo-ekologickou výzdobu. A děti. A lidi. Než jsem je začala úplně nenávidět, přišel na řadu film. Pseudo-vědecký, pseudo-ekologický úvod v animovaném provedení, pak přesun do uzavřené lodě, kde se člověk připoutá a na obrazovce před ním se začne odehrávat cosi akčního a loď se hýbe podle toho, co se děje. My se měli vžít do klád putujících z pralesa šílenýma skluzavkama do oceánu. Tvůrci se snažili, očividně to měli zvládnuté, jen já bych preferovala drsnější variantu, při které by nakonec děti křičely hrůzou a chtěly opustit místnost.
Po tomto zážitku jsme se konečně přesunuli k výtahům na vrchol. Skoro hodinová fronta. Výhled na suvenýry s kanadskými motivy, jedná znuděná slečna fotící všechny návštěvníky, spousta nepřístupně se tvářících zaměstanců věže. Pak konečně výtah a jeli jsme do první vyhlídky. Výtah rychlý, je potřeba u něho žvýkat, aby si uši zvykly, a pak už jsme koukali z výšky 350 metrů na Toronto. Pěkné. Ale měla jsem tušení a to se vyplnilo, o 100 metrů výš je ještě jedna vyhlídka, my pro ni měli lístky a Daniel se tam chtěl podívat. Marně jsem jej přesvědčovala tím, že nemusí mít vše, co si zaplatil, přemluvil mě nezvratným argumentem, že pokud se teď půjdu podívat až nahoru, tak už tam nikdy nemusím. Podlehla jsem a tu hodinu čekání ve frontě jsem ho aspoň otravovala s lekcemi španělštiny z učebnice, co jsem si kdysi koupila, ale až teď na ni zbyl čas ji otevřít.
Vyhlídka ze SkyPod byla vskutku úchvatná, ostatní mrakodrapy jsou mrňavé, ale to se asi dá na nejvyšší budově světa čekat. Jezero Ontario se stále placatí bez konce a Toronto Islands jsou krásně přehledné. A hlavně jsem se už těšila na cestu dolů. Ta už šla o poznání svižněji, stavili jsme se jen u původní vyhlídky na skleněnou podlahu (člověk si musí zvyknout na ten divný pohled, když šlape do prázdného prostoru) a pak už přišel konečně čerstvý vzduch a volný prostor. Jak jsem se na něj těšila!
Díky prohlídce nám ujel plánovaný bus (naštěstí ne poslední) a přišel čas večeře. Vyrazili jsme tedy do přístavu něco ulovit.
Protože je dneska ale hodin jak na kostele, a práce ráno nečeká, jdu raději spát a další poznatky přijdou. -brou noc!

Odbývala jsem vás, milí čtenáři, a buďte tomu rádi, když se podívám na slohový výtvor z minulého týdne, tak si říkám, že jsem vás měla odbývat víc. Nechť kvalita zvítězí nad kvantitou! A ať vůbec nějaká přijde!
Úvodní titulek, jak si jistě všímáte, není dnes anglicky. Je to název projektu, který možná nikdy nevznikne, ale pokud ano, doufám, že se budu účastnit. Pokud tedy nastane, bude to rocková skupina hrající tzv. "cuban rock". Tento směr ještě neexistuje, je potřeba jej založit. Anglický ekvivalent názvu je "Rotten banana", což také nezní špatně, musíme ještě provést průzkum trhu, co z toho je lepší.
Minulý week-end byl vskutku záživný. Neznámá choroba mě skolila natolik, že jsem strávila v posteli tři dny a nevylezla. V pondělí jsem pak přišla s nově nabytou (sakra, to 'y' vypadá blbě, ale myslím, že tam patří) silou do školy, čekal mě dárek a přání od Liliany, na oběd havajská pizza a večer večeře ve vietnamské restauraci. Pěkný den, velmi pěkný, vypíchla bych obvzlášť tu pizzu, prohnilý důvod, proč jsem při minulém pobytu tolik přibrala. A díky všem, kdo mi popřáli, tedy hlavně mamince.
Po zbytek týdne se tak různě potuluju po laboratoři, snažím se dostat zpátky do tréninkového plánu a taky rozchodit kolo. Minule jsem vám psala, že jsem si ho koupila, teď mohu říct, že po ozkoušení, promazání a jiném ohlodání mu skřípe jeden pedál, což jsem při koupi považovala za minoritní obtíž, jen teď mě docela štve, když jsem slyšet široko daleko. Musím s ním ještě něco zlotřilého provést - pak budu mobilní jako ... honem nějaké vhodné přirovnání ... vítr!
Včera jsem zašla na volleyball, sešlo se nás jenom 7 a z toho byli 3 Češi, vzácný poměr. Společně s Ivem a Petrem jsme utvořili český dream team a hráli proti zbytku světa, nutno říct, že vyrovnaně, nicméně tentokrát bych (zřejmě díky počtu hráčů) odpískala volley jako normální plácanou.
S čím víc se podělit? Třeba, že se mi konečně podařilo strávit pár večerů bez počítače, dokonce i tak, že jsem okupovala sedačku v obyváku. Většinou je sedačka okupovaná spolubydlícími sledujícími televizi, což tak nějak nemám potřebu sdílet s kýmkoli, no vlastně hlavně sdílet. Minule jsem na televizi občas i koukla, ale bylo to výhradně při vyšívání. Ruční práce... No třeba ještě v posledních 14 dnech na ně narazím.

Já vím, dlouho jsem nepsala. Ono se taky nic moc extra nedělo, volné chvíle po večerech jsem využívala k dodělávání restů pro pořádání bitvy a že to zabralo hnusného času. A teď, když už jsem konečně dopsala většinu potřebného materiálu, jsem se těšila, jak přijde vytoužená odměna a spousta volného času, jsem si pořídila briskně nějakého bacila a radši ho utěšuju v posteli. Teda teď zrovna ne, teď sedím u počítače. Přes stěnu ke mně doléhá, jak se spolubydlící hádá s přítelem (nic vážného, hádají se aspoň jednou do týdne, asi to potřebujou), ale jinak je klid a pohoda, teplé kakao hřeje v žaludku, co by člověk mohl chtít víc. Leda tak o bacila míň.
Žel nepodívala jsem se v mezičase na žádné úžasné další místo, které by mi rozšířilo obzory, pouze jsem si opět prodloužila běžeckou trasu a včera jsem si koupila kolo.
Prodloužení běžecké trasy proběhlo zábavně. Jeden týden jsem překročila Watson st. a proběhla se pěkným lesíkem s trochou terénu a spoustou komárů - k běhání obvzlášť pěkné místo, v jednu chvíli tam byla vyhlídka do civilizace-prostého údolí. Já vím, každý si představujeme Kanadu jinak, jenže tohle je jih Ontaria, tady žádné hory, hluboké lesy a medvědi nejsou. Každopádně nově objevená stezka byla pěkná, když jsem doběhla na konec, byla jsem tak vyfluslá, že jsem se radši otočila a driftovala zase zpátky. Až po opakování další týden mi přišlo na tom nejvzdálenějším konci stezky něco podezřelého, po bližším zkoumání jsem zjistila, že je to tím, že jsem zpátky na Watson st., odkud jsem vyběhla, dokonce i stejnou stezkou zalézám do lesa. Trapné zjištění, orientační smysl mi asi cestou sežrali komáři. Navíc ty povory ignorovaly repelent, pomohlo jim akorát utéct a nezastavovat.
Kolo jsem koupila včera v obchodě s ojetými koly, nic extra, taková nějaká těžká potvora, skoro horská. Musím tomu vyměnit pedály, jeden je zarezlý a hrozně skřípe, ale celek je v dobré stavu. Co by člověk chtěl za 100 dolarů. Už se těším, až se vyležím a pořádně se projedu.
Když tak vzpomínám, co se ještě v posledních dvou týdnech událo, vzpomenu si akorát na barbeque u Liliany tuto sobotu, kde byla spousta Kubánců a pár Argentinců a nebýt asi šestileté holky ze sousedství, nebyl by tam nikdo nešpanělsky mluvící. Naštěstí jsme se Sashou našly společnou řeč, docela mě bavilo její vlastenectví - Liliana ji totiž všem představovala, že je z Jižní Afriky, což Sasha okamžitě opravovala, že ne, že její rodiče a nejstarší sestra jsou, ale ona a prostřední sestra jsou Kanaďanky. Dítě narozené v Kanadě získává kanadské občanství.
A pak ještě před týdnem měla narozeniny Amelie, Daveova spolubydlící. Párty probíhala ve velmi příjemném duchu, dokonce jsme dostali na hraní roli papíru s vodovkami, hráli pantomimu a když se odsouval nábytek, aby se dalo tančit, tak jsem šla do postele. Žel, bylo to ve všední den.
Pomalu budu končit, zmáhá mě spánek. Vedle se už dohádali, tak se bude dobře spát.

Milý čtenáři, není to tak dávno, co jsem připomínala medvěda, oblíbenou postavičku kopírující dění okolo. Nevím, proč měl na sobě v pátek vlasatou paruku, extravagantně naaranžované kusy starých ubrusů a v ruce svíral elektrickou kytaru. Musím zjistit, kdo tady hraje.
Minulou neděli jsem se rozhodla, že mě nenechá na pokoji tajemství Guelph Lake, které spočívá v tom, že když jsem se k němu někdy rozhodla vyrazit, tak jsem to vzdala a šla jinam. Nikoli tak minulý týden! Našla jsem si, že úplně nejvýhodnější bude držet se Speed River a v nějaké chvíli tam prostě musím dojít. Jak řekli, tak udělali. Šla jsem přes hodinu Guelphem, než jsem se konečně dostala do "Riverside park", kde začínala stezka okolo řeky nerušená žádnou civilizací. Tedy až na křížení několik cest, ale to nepočítám, to je jen lokální.
Stezku jsem sdílela s větším množstvím cyklistů, menším množstvím chodcí a zanedbatelným množstvím běžců. Tak srovnatelný provoz jako na cestě mezi Sluneční pasekou a Alfrédkou o week-endu za pěkného počasí. Guelph Lake není nějak extrémně daleko, ale úplně blízko to taky není. Slunce pálilo, na opalovací krém jsem pochopitelně zapomněla, takže jsem si chvíli říkala, že to obrátím z bezpečnostních důvodů, ale přišlo mi to škoda, když už jsem ušla kus cesty... No co by, došla jsem tam nakonec, přímo po hráz, vylezla jsem si tedy kopeček až na ni, a shlížela na jezero (vlastně přehradu). Pěkná. Modrá. Pár lidí na ní plachtilo, o kus dál byla pláž s pískem, jinak okolí s loukami a remízky, přehrada je navíc velká a zakroucená, tak jsem viděla jenom část. Slunce svítilo, na hrázi obvzlášť, tak jsem si řekla, že je tu pěkně, že jsem to viděla, a šla zase zpět. Dobrá procházka.
Bojuju s obvyklým problémem - nechce se mi vařit. Což o to, doma se to snese, jednou denně mě nakrmí menza teplým jídlem, večeře se ošulí a jen o week-endu nějaké to maso nad ohněm taky jde. Jenže tady mi obědy nevyhovují, na pizzu a hamburgery mě fakt neužije, tak si nosím sandwiche a dá se. Doma v kuchyni se mi pak občas podaří se dokopat k tomu, abych si něco připálila, ale naštěstí jsem našla v obchodě lístkové těsto (vůbec není obvyklé jak u nás, tak to nebylo snadné) a spolu s ním ovládám kuchyň jedna radost. Teda pokud zrovna něco nepřipaluju.
Ve čtvrtek jsme šli hrát volleyball - taková banda lidí z univerzity, spousta Latinos, pár Kanaďanů a dva Češi, tím druhým byl Ivo, post-doc na food science. Hra se chvílemi dařila, že to nebylo jenom plácání, skončilo to tak, že jsme se domluvili, že bychom se zkusili scházet nejen ve čtvrtky ale i úterky, tak doufám, že to vyjde. Potřebujem pořádný trénink, to každopádně. Po volleyballe mi Ariel napsal, že Ellena a Patricio, kamarádi z Chille, dělají večeři a prý jsem taky zvaná. Tak jsem se přidala a pochutnala si na nějaké rybě. Musím se naučit španělsky, asi to bude pro všechny pohodlnější.
Včerejšek byl obvzlášť zajímavý den. Nejprve jsem při běhání konečně uspokojila svou zvědavost ohledně železnice. Moje běhací trasa vede podél trati, ale nikdy jsem tam nepotkala vlak. Předloni jsem se chodila projet taky do míst, kde je železniční trať, ale vlak jsem nikdy nepotkala. Včera jsem ho konečně potkala, taková potvora malá pomalá nákladní, slyšet je ho ze tří kilometrů, konečně vím, jak moc pozorně se musím rozhlížet, když chci přecházet trať.
Ale vlak, to je jenom maličkost! Po sedmé jsme ve složení Ariel, Dave, Elena (Běloruska) a Olga (Ruska) nasedli do vozu a jeli strávit večer v dopravní zácpě. No aspoň ze začátku, hned poté jsme se přesunuli do centra Toronta, kde hrála u přístavu kubánská kapela latin-jazz, příjemná hudba na poslech, nic primitivního. To vše víceméně pod širým nebem, lidé kolem procházeli, povídali si, občas se někdo dal do tance, pěkně tam bylo. Hned vedle byl výhled na mrakodrapy a psychedelicky osvětlenou CN Tower, jednu z nejvyšších budov na světě. Po skončení produkce jsme se přesunuli do vedlejšího klubu, kde nejprve vyhrával latinsko-americký DJ, pak přišla mladá brazilská kapela s nenáročnou leč pěknou hudbou k tanci i poslechu. Když odbila půlnoc, zavelel řidič, že už je čas jít domů, tak jsme poslechli a šli. Pěkný výlet, latin-jazz mi pomalu leze pod kůži, myslím, že taťkovi by se taky líbil.
Dnešek jsem zatím zasvětila nicnedělání a rekonvalescenci po náročném týdnu, v rámci které jsem aspoň zašla na Guelph Farmers' Market a ulovila med (hrozně tekutý, beztak je v něm nějaké zlo) a kuličky na cvrnkání. Vyhlásili jsme totiž s kamarády kuličkovou ligu, tak doufám, že něco vyhraju. Jen co najdu důlek, začnu trénovat.

Minule jsem slibovala, že se zajdu podívat na ohňostroj u příležitosti Canada Day. Nakonec jsem se na něho vykvajzla a šla se podívat jenom kolem řeky, odkud byl výhled na všechny ohňostroje v okolí, jen ne tak detailní. Kromě netopýrů tam se mnou byly skupinky pacifistů pokuřujících trávu a mezi ohňostroji poletoval vrtulník. Myslím, že to měl jako nějaké bojové cvičení.
Dneska jsem si říkala, že si trochu prodloužím běžeckou trasu a podívám se někam dál. Překročila jsem tedy silnici, u které jsem to zatím obracela, a ocitla se v neznámých oblastech s bažinami a komáry. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem potkala dva další běžce. Ubezpečili mě, že po prvních patnácti metrech bažiny je to už pohoda a dá se pokračovat dál. Následovala jsem je, sice po prvním kilometru mi zmizli, ale s bažinou měli pravdu. Stezka dál pokračovala lesem v trochu ztíženém terénu, až se vynořila na štěrkové cestě, stále lesem, jen občas vykoukl za příjezdovou cestou dům dobře ukrytý za porostem. Pěkné bydlení, takové bych jednou chtěla mít, až budu kandidovat na prezidenta.
Už jsem to pomalou chtěla obrátit, když se v protisměru objevila větší skupina běžců spokojeně konverzujíc při ne zrovna turistickém tempu, no bylo mi blbé to obracet před nima, tak jsem zaběhla o kus dál a pak teprv to obrátila. Po chvíli jsem doběhla odpadlíka z této skupiny, který se ke mně přidal, ačkoli jsem ho varovala, že jsem pomalá, nějak mu to nevadilo. Starší pán, tak jsem si říkala, že bych mu snad mohla stačil. Ojoj, takoví jsou nejhorší. Když mě prohnal prvním kopcem, koukla jsem na jeho krok a bylo mi jasné, že ten polyká maratony, ale rozhodla jsem se nevzdat. Scott (jméno toho běžce) mezitím klidně konverzoval, z řeči mimojiné vyplynulo, že ta skupina spokojených běžců jsou lidi, co budou dneska běhat do pěti, pak si dají nějaké plavání v Guelph Lake a že on není takový blázen jako oni, že už pomalu běží domů a že na toho Ironmana, na kterého trénujou, stejně nechce jít.
Po třech kilometrech se Scottem jsem byla zralá tak akorát upadnout do příkopu a dát si dvacet, zvolnila jsem tedy na méně vražedné tempo a taky se nic nestalo, Scott na mě počkal, jak jsem pochopila, měl v nohách tak dvojnásobek toho co já. Akorát, že ho to nebrzdilo.
Nevím, jestli do budoucna budu vyhledávat nějaké skupiny nadšenců, vyhovuje mi běhat sama či joggování s Evou, při kterém se stejně proberou všechny maminky, babičky, děti, sestry, synovci, neteře, kdo-ví-jaké-další-příbuzenstvo a politická situace. Běhání ve skupině je náročné, asi by mi pomohlo v sebezdokonalení, ale ne v odpočinku a útěku od civilizace. Nově nalezená cesta je nicméně dobrá, ještě je potřeba ji pořádně oběhat.
Tenhle krátký pracovní týden byl takový.. krátký. Tři dny práce a week-end jsou příjemné, leč než se člověk dostane k pořádné práci a pracovní morálce, tak je pátek a je škoda to přehánět. Tento pátek se laboratoř rozšířila o dalšího studenta, je jím Daniel z Kolumbie. Protože vypadal, že má ještě dost sil, tak jsem ho pozvala aji odpoledne do Grad Lounge. Potom jsme se bavili a on mi říká: "Jsem v Kanadě den a za celou dobu jsem potkal jenom jednoho Kanaďana!"
Ach jo, nechce se mi vůůůbec nic dělat. Kromě proběhnutí jsem akorát tak pobývala doma, snažím se ukuchtit podle nějakého receptu "pravé" müsli (ty místní jsou levé) a zabírá to hrozného času. V principu se většinu času akorát suší. Myslím, že nejdejší čas pro aklimatizaci mi zabírá to, než se donutím začít něco provádět v kuchyni. Jako něco jiného než si mazat chleba. Jestli to dneska dopadne dobře, tak můžu prohlásit aklimatizaci za hotovou a na večeři bude kuře.
Mimochodem, kdyby by nenapsala Evajs, že se mi blbě kódujou stránky, tak na to nikdy ani nepřijdu. Jestli tady něco nemůžete přečíst, napište, líná huba, holé neštěstí. A mamka má hvězdičku za poctivé informování o domácích událostech.

Milí čtenáři, dovolím si vám připomenout jednu oblíbenou Guelphskou postavu - sochu medvěda před univerzitou, která pružně reflektuje okolní dění. V průběhu fotbalového mistrovství Evropy vystřídal několik národů, když probíhaly promoce, nosil talár, pokud se opije banda kreativních studentů, dopadá medvěd všelijak. Dneska je navlečený v suknici z kanadské vlajky, na prsou má list, na zádech plášť z vlajky a na hlavě klóbrc s listy - to vše u příležitosti kanadských narozenin a národního svátku Canada day. Kromě toho, že se ve velkém slaví (v Guelphu je prý mrtvo, protože všichni jedou aspoň do Toronta), tak je volno a většina lidí si vzala volné i pondělí. Já taky.
V minulém týdnu jsem si uvědomila - a o to víc mě to zdeptalo - že jsem od svého příjezdu seděla pořád na zadku v Guelphu a že je to sice občas prima, ale nejsem na tento životní styl zvyklá a nevyhovuje mi. Ariel je zábavný kamarád, má auto, vyjádřil i touhu se někam podívat, říkala jsem si, že se tedy mohu těšit na výlet. V sobotu a neděli se vymlouval na špatnou předpověď počasí, ale pondělí, pondělí konečně vyšlo. I bez předpovědi.
Cíl jsme vybrali víceméně náhodně podle pohlehu do mapy e krátké studie na Internetu. Bylo jím městečko Port Stanley na břehu jezera Erie na jihozápad od Guelphu, nějakých 150 kilometrů cesty.
Putování po zaplněné dálnici uteklo jako voda a někdy po poledni jsme už shlíželi na přístav. Pak jsme přejeli po mostě přes kanál, který se chvíli po našem průjezdu uzavřel, rozpůlil a zvedl, aby mohla projet loď. Pro nás suchozemce zážitek, který stačí ke štěstí na celý den. Nakonec jsme ale zajeli až k pláži a šli se projít okolo. V jezeře se koupalo pár nadšenců (žádný hic, ale zima taky nebyla), pláž byla písčitá a kromě lidí obydlená ještě racky. Nestrávili jsme tam moc dlouhou dobu, ale o to konstruktivnější, když jsme počítali, jak daleko člověk vidí ze břehu. Musím říct, že čmárání v písku je poměrně zábavné, zkusila jsem Arielovi rozbít výpočty přečmáráním jeho odmocniny, ale dostalo se mi jen suchého: "Nerušte mé kruhy." Tak schválně, kolik to je? Počítali jsme oči ve výšce 2 metry nad hladinou. A bez kalkulačky, prosím, ať je to fér.
Úporný hlad nás donutil přesunout se do centra přístavu Port Stanley, ani ne kilometr od pláže, právě u zvedacího mostu. Tam jsme zapluli do příjemné restaurace se spoustou steaků, hamburgerů a příjemnou obsluhou, když se člověk snažil, tak to ani nebylo moc nezdravé. V průběhu jídla šel most ještě jednou nahoru a dolů, dvojnásobné štěstí pro jeden den.
Port Stanley není nijak rozlehlý, prohlídka centra tedy znamenala projít se po ulici tak a zpět, kousek k přístavu, kousek kolem kanálu, ale pak jsme si říkali, že pojedem pomalu zpátky a cestou se stavíme v Londýně.
Vzdělaný čtenář si může najít mapu okolí a zjistí, že je tu spousta měst pojmenovaných po nějakých evropských centrech, Londýn v Ontariu má něco přes 300.000 obyvatel a už se tváří docela metropolitně. Prošli jsme opět kus centra, cestou potkávali různé podivné vlasaté typy a kovem zdobené teenagery. Centrum samo o sobě není ošklivé - spojuje v sobě na Kanadu úzké ulice s řadami dvou-, třípatrových domků a mezi nimi občas nějaký moc patrový prosklený dům. Nezdrželi jsme se tam natolik dlouho, abych mohla psát romány o Londýně, radši jsme pokračovali do Guelphu, jak jsme se tak koukala z okna, tak jsem si říkala, že některé části by se mi i mohly líbit, jenom ty hory nebo nějaké pozadí tady chybí.
No nic, jdu nenápadným joggingem zjistit, jestli se v parku neděje něco zajímavého, večer se určitě půjdu podívat na ohňostroj. Jenom si teď vybavuju, že už měsíc si chci koupit repelent... A pořád se nějak nedaří si vzpomenout ve správný čas.

Jestli v téhle zemi (a nebo i jiné) někoho zabiju, bude to zcela jistě kvůli hluku. Laborka je hlučná, digestoř, motory, větráky - to nejde udělat potišeji. Rekonstrukce budovy asi taky ne, odhlučněnou sbíječku jsem ještě neviděla. Žel na obědy chodíme do univerzitního centra hned naproti, takže můžem mít buď sbíječky z první ruky i s vizuálním doprovodem nebo se schovat uvnitř v akusticky ne zrovna přívětivé prostoře rozlehlé jídelny. V parcích jsou na doslech silnice, v některých místech vede trasa kolem továrny (nebo spalovny?), popravdě pohled na barevné dětské prolézačky s pozadím hlučící šedivé masy ve mně vždy vyvolá smíšené pocity. Dobře, práce zvýšený hluk přináší. Civilizace dejme tomu taky. Ale proč krucinál fagot musí ten pán naproti sekat trávník každý druhý den? Proč okolo osmé večer, aby se snad přesvědčil, že už jsou všichni doma a vyslechnou si jeho píli? A proč mu to sakra trvá tak dlouho? Jisté je to, že pokud večer neseká on, pak seká někdo jiný, baráky v plném sonickém dosahu jsou čtyři, jestli jsem si dobře všimla, majitelé se v sekání střídají, aby bylo pokrytí dokonalé.
Ne, jsem k nim krutá, chtějí mít krásné předzahrádky, jistě je mají. Dokonce jeden pán má sekačku ruční - sice s ní seká méně hlučně, zato ji s oblibou brzdí o stromy na svém pozemku. Až budu hledat nové sousedství, možná bych se měla dívat i po okolí a jak budou mít krásně zarostlé zahrady, tak to bude dobré.
Pokud zrovna nejsem vytočená v hluku, tak se mám docela dobře. Včera jsem se vrhla na skutečnou alchymii (přípravu roztoků), přičemž jsem se chystala rozpouštět nějakou sůl a konverzovala s Lilianou, jestli by tak to rozpouštění mohlo být endotermní nebo exotermní. Liliana sázela spíš na endotermní, já se nevsázela na nic a ve velkém rozpouštěla. Po chvíli říkám Lilianě: "Tak už to vím, je exotermní! A... hmm, nevíš kolik stupňů tak vydrží tahle plastová flaška?"
Vydržela to, zvádly jsme chladit jako o život, ale aspoň trocha napětí v tom byla.
Jinak jsem se rozhodla akceptovat některé kanadské vychytávky, které by mě v Čechách nenapadly, například odsypávání zbytečných drobných. Hodnoty centových mincí jsou totiž 1, 5, 10, 25. Zákonitě dochází k jejich hromadění, především jednocentovky jsou na to jak udělané. Minulý pobyt jsem byla drsná a pracovala s nimi jako doma, teď jsem si založila sklenici, kam si drobné odsypávám a až se sklenice naplní, tak se ucho neutrhne, ale odnesu ji do obchodu, nasypu do "Cash machine" a z druhé strany mi vylezou nějaké použitelnější mince či drobné bankovky (ty moc neočekávám).
Dostala jsem v laboratoři k užívání počítač, ale až tenhle týden jsem potkala technika, který rozuměl slovům "operační systém" a "nechci okna". Ubezpečil mě, že pokud si budu systém spravovat sama a pokud bude bezplatný, můžu si tam dát, co chci, tedy splnil mé nejtajnější přání a dnes jsem konečně zničila ten ďábelský produkt a nainstalovala Ubuntu. Ne, že bych ho volila bez úvahy, už nějakou dobu přemýšlím o změně distribuce, ale rozhodla jsem se jít ještě jednou cestou vyšlapanou a známou. Tak může přestat nosit do školy notebook, určitě těmi přenosy trpí a nebaví ho to.

Tvůrčí krize stále pokračuje, žel odráží se nejen na psaní těchto zápisků ale i na dalších projektech, které mám rozdělané - ne, práce to není, ta se, potvora, ozývá sama a hlavně v ní nemusím vymýšlet spousty textů. Pracovní morálku mi momentálně nejvíce narušuje banda maníků se sbíječkami, kteří cosi provádějí s budovou, kde pracuju. Přemýšlím, že jim nabídnu, že si to s nimi na půl dne vyměním. Já se budu bavit se sbíječkou a oni se budou snažit soustředit, schválně kdo z nás bude produktivnější!
Minulou neděli pořádal Ariel večeři na počest Svena, našeho německého kamaráda, který přijel na Niagaru na kongerenci. Samozřejmě z takové blízky nemohl se nestavit, takže jsme ochutnali spousty vepřového (neptejte se mě v jakých úpravách, jednu z nich bych nazvala vepřové ala chobotnice, ale bylo mi řečeno, že tomu nerozumím) a pak se věnovali hudbě 80 let a pomlouvání všech možných známých. Mimochodem, jedním z drbů je i to, že někdy za měsíc si Sven bude brát Uschi, další ze stážistek, která byla minule v Guelphu.
Již získaný stereotyp pracovního týdne se mi podařilo úspěšně rozbít v pátek, kdy jsme po posezení v Grad Lounge přešli volně na party u Davea - skončila o to lépe poté, kdy jsme sledovali Krotitele duchů a při každém proneseném nebo napsaném "Ghostbusters" byla povinnost se napít. Ono se to nezdá, ale v některých fázícch filmu se nedá pít. Přesto jsem šla nakonec domů a přemýšlela, jestli bych teď neměla jít něco psát, protože jsem se cítila ve velmi sdílné náladě. Naštěstí spánek byl silnější.
Včerejšek jsem ozvláštnila návštěvou Value Village (ano, to je to místo se spoustou použitých věcí), kde jsem za výhodné ceny získala budík (konečně se nebudu moct vymlouvat) a žehličku (připravuju tady kostým a bez žehličky to nepůjde - jenže tady všichni používají sušičky a nežehlí, tak jsem si ji nemohla jenom půjčit). Procházka byla příjemná, dlouhá a cestou zpět jsem pěkně zmokla. Ještě, že už byl ten první letní den, takže déšť byl příjemně letně teplý.
Večer přijel do Guelphu Ephraim, dříve postdoc z Peterovy laboratoře a protože se těsně před mým příjezdem přestěhoval někam k Ottawě za prací v jaderné elektrárně, Peter mu teď uspořádal farewell-party. Velmi pěkná, velmi příjemná, jídlo chutné, kolegové jsou zábavní lidé, Peterův pes (Josie, standardní pudl) je temperamentní drboň.
No nic, Ariel mě zve na jídlo (hrozně nerad vaří sám, já se mu nedivím, ale naštěstí to neřeší jako většina lidí tím, že by nevařili, ale tím, že zve všechny známe okolo a krmí je), takže budu muset končit. Dneska jsem toho moc neudělala - v principu jsem jenom vstala, zašla se proběhnout (Našla jsem novou trasu a ta je výborně opuštěná, jenom si musím koupit pepřák, v Guelphu v posledních dvou týdnech se objevily nějaké sexuální útoky a toho maníka ještě nechytli. Ale žádné obavy, úchylák zatím projevil více uchyláctví a méně inteligence, napadal v ranních hodinách na frekventovaných cestách a jak se někdo blížil, tak utekl. A všechny útoky byly dost daleko od běžecké trasy.) a od té doby jenom tak vegetuju. Od toho je neděle, ne?

Nechce se mi psát, nechce. Ne, že bych nebyla sdílná, ale když to má znít aji nějak poutavě, tak mě nic nenapadá. Na druhou stranu musím psát, protože si sem poznamenávám jména lidí, co potkávám, a kde jinde než tady si pak vzpomenu.
Tak například mé spolubydlící: Bydlím v domku, který se celý pronajímá studentům (tuším, že jen studentkám), bydlení, jak už jsem zmínila, je poblíž toho, kde jsem byla minule, tedy na výhodné spojnici mezi univerzitou a downtown. K běhání je kousek park kolem řeky, jediné, co mi nevyhovuje je, že všude jsou auta. Okno mi sice nekouká na velkou cestu, ale stejně je pořád slyšet. Z parku jde cesta občas vidět a pořád slyšet. Teď je bydlení levné - jsou prázdniny, studenti jsou v prachu, tak se každý snačí ulovit nájemníky na snížené nájemné - ale na září, až si budu hledat nový nájem, se asi zaměřím na něco dál od civilizace. Ale to jsem odbočila. Minule jsem už představila jednu spolubydlící, (nejspíš) Jamie. Pak jsem potkala ještě jednu, její jméno jsem okamžitě zapomněla, spíš se míjíme než potkáváme. Minulý týden jsem si říkala, že je to nefér, že bych je zrovna potřebovala potkat, protože mi nefungoval internet. V pondělí jsem se v kuchyni střetla s další spolubydlící, ve které jsem poznala Avilu, úspěšnou studentku a tanečnici salsy, kterou znám z minulého pobytu. Chvíli jsme poklábosily a pak jsem nenápadně vytáhla otázku připojení. Marně jsem z ní loudila, pod jakým kódováním tam to heslo zadává, Avila se tvářila, že počítačum nerozumí a že neví, prostě jí to funguje. Až pak pronesla větu, za kterou bych ji vynesla do nebes: Že si vlastně nevzpomíná, že by heslo někdy zadávala. Usedla jsem k počítadlu, vymazala zadání hesla a připojila se. Na svou obhajobu bych uvedla, že k připojení jsem dostala od ubytovatele dva údaje - jméno sítě a heslo, přičemž jméno nesedí a heslo se nezadává. No není to nefér?
Tento i zbytek minulého týdne jsem trávila neuvěřitelně nudně. Do školu jsem chodila a snažila se předstírat, že jsem publikující vědec. Trochu nepřesvědčivě, ale snad to zabralo. V poledne je Christine hladová jak vlk (já taky, ale nenápadně ukusuju ze svačinky, takže to není poznat), míříme tedy houfně do UC na oběd. Rozhodla jsem se nenechat se tentokrát vykrmit pizzami a čínským jídlem v amerických porcích a připravuju si doma sandwich, čímž šetřím peníze i kalorie.
To mi připomnělo, poučena z předchozích nezdarů, zainvestovala jsem do osobní váhy, podruhé mě nedostanou!
Jak jsem již naznačila, můj život je (momentálně) nudný. Ráno si jdu zaběhat - kolem řeky se běhá dobře, jen člověk potkává nezvyklé množství lidí, běžců (od joggerů až po normální běžce), chodců (většinou dost tlustých, což mě inspiruje k rychlejšímu běhu), kolem se dají potkat skupinky co nacvičujou nějaké .. já nevím co. Občas nějací jogíni, občas nějaký aerobic pro těhotné nebo co. Trochu mi to připomíná, že v Liberci u přehrady po ránu potkávám jen asi dva stabilní běžce, semtam někoho, kdo si zkracuje cestu do práce, a jednou skupinu lidí, která přišla před sedmou k přehradě, svlíkli se do naha, vykoupali a než jsem uběhla druhé kolečko, tak se zase oblíkli a šli.
Tady žádné takové pošuky pochopitelně vidět není, například dneska bylo kolem řeky přeplněno, hlavně na jedné straně, kde jsou baseballová hřiště. Hrály se tam paralelně asi čtyři zápasy předškolní mládeže, halekání rodičů se neslo do daleka, výkony soutěžících byly o poznání přízemnější.
Po škole jsem si byla párkrát dokoupit zásoby nebo šla domů připravovat nějaké další bitvy. Musím se zase brzo vrhnout na nějaké ruční práce, jinak skončím nalepená u počítače navždycky.
Ještě nějaké zábavné historky jsem chtěla, třeba jak jsem si kupovala čočky. Na kontaktní čočky jsem si v posledním roce zvykla a brýle už mi nepřijdou pohodlné. Z Liberce jsem lehce nastudovala ceny čoček v Kanadě, zjistila, že jsou levnější a tím to dále neřešila. Objednávala jsem na internetu a předtím jsem nenápadně ověřovala u Ariela, jak to chodí s doručováním. Podle Ariela mi při příchozím balíčku nechají buď lístek, kdy mám být doma nebo nějakou alternativu, kdy si je vyzvednout. Tak jsem tady znova našla stránky s obchodem a zkomentovala to, co je pro tuto zemi obvyklé: Ano, levnější, ale v trojnásobném balení než v Evropě. Každopádně mi to teď vyhovovalo, tak jsem učinila objednávku a pak jen sledovala, jak mi chodí maily. Ano, vaše čočky vám odešleme, jak to jen půjde. Ano, vaše čočky jsem vám odeslali, můžete sledovat balíček na stránkách Canadapost. Sledovala jsem, jak mi jdou z Vancouveru, druhý den jsou ve vedlejším městě, třetí den se dívám: ráno přišel balík do Guelphu. 10:19 successfully delivered. Ha, pomyslela jsem si, to asi byl někdo doma a vzal to za mě! Nebylo tomu tak, přišla jsem po šesté domů a balíček stál spokojeně před dveřmi. Někdy mám tuhle zemi ráda, neřeší kraviny.
Nevím, jestli mám ještě více zábavných historek. Asi už jenom tu, jak jsem šla domů a na ulici zkoušel nějaký kluk (už trochu větší kluk, asi tak velký jako já) trénovat na monocyklu. Vůbec mu to nešlo, dycky ujel tak dvě šlápnutí a už padal. Zvědavě jsem se po něm koukala, až jsem si vysloužila pozdrav (ale tady zdraví kdekdo, ráno při běhání si asi dám na triko velké "'Morning!") a velmi nekanadské, jestli si to chci zkusit. No jasně, že jsem chtěla, o tom žádná. Nejzákeřnější věc mi přišla, že člověk může padat dopředu i dozadu a přitom vlastně se tam nenaklání, ono ho tam vede jenom to kolo. A že se nemůžu při nastupování opřít do pedálu, protože bych si tím podtočila kolo... No vůbec to není snadné, Chris (ten sdílný kanaďan) mi dával dobré rady, ale nakonec jsem si řekla, že mu radší vrátím monocykl, abych ho neomlátila. Domluvili jsme se, že by se mohl stavit v pátek do Grad Lounge, ale nepřišel, tak nevím... Třeba se styděl.
Posezení v Grad Lounge v pátečním podvečeru je jasná a zavedená zvyklost. Teď je pro mě nové jen to, že tam chodí více lidí (do Grad Lounge ne, ale do té společnosti) a téměř všichni jsou z latinské ameriky. Tím, že jsem zanedbávala psaní těchhle zápisků, si jménem nepamatuju nikoho z nich - tedy kromě Ariela a Juana, které znám už z dřívějška, a Dave, tuším kanaďan s velmi peprným smyslem pro humor. Mám ještě co dohánět. A možná bych konečně se mohla naučit španělsky, pomohlo by to.

Po roce v Čechách jsem včera opět stanula na Ruzyni a kalným zrakem vyhledávala informace o odletech. Kalným ne proto, že bych byla nějak nalitá, daleko horší bylo nevyspání z předchozích týdnů gradujících obvzlášť povedeným week-endem, zkrátka jsem se cítila v dobré kondici na den nicnedělání a posedávání.
Check-in, pasová kontrola i procházka pod pípajícím rámem proběhli v pořádku, takže mi zbyla hodinka koukání na letadýlka, kterou jsem se marně přemlouvala využít k něčemu konstruktivnějšímu, nechtělo se. Pak už přišel jen let na Heathrow, žel sedadlo u okénka nezbylo, ale naštěstí bylo natolik pod mrakem, aby mě to nijak nemrzelo a mohla jsem spokojeně klimbat.
Heathrow mě pobavilo. Přiletěla jsem na terminál 5, seslezla do suterénu, nechala se odvézt místním metrem do vedlejší budovy, odkud jel nějakých 20 minut autobus na terminál 4. Tam následovala další kontrola pod pípacím rámem, tentokrát nestačilo jen sundat opasek a zkontrolovat, jestli nemám v kapse klíče, dolů musely i boty. Ale i zde jsem se svým zlatým srdcem a ocelovými nervy prošla a mohla dvě hodiny bloumat kolem předražených nezdaněných obchodů.
Soňa mi kdysi (ještě před první cestou do Guelphu) věnovala několik liber, rozhodla jsem se je konečně utratit a začala jsem mlsáním mně neznámých bonbónů. Byly až k otrávení sladké a tedy velmi nechutné, takže jsem zkusila jít po pochutinách jiného druhu a to v přilehlém knihkupectví. Nejdříve jsem pravda musela vyměnit zastaralé a již neplatné bankovky za současnou měnu, ale hned poté jsem disponovala částkou, která mi přinesla knihu na ukrácení dlouhé chvíle. Jenom se mi ji nechtělo číst, tak jsem se opět jenom tak poflakovala okolo a let na Toronto na sebe nenechal naštěstí dlouho čekat.
Nevím, jak to dělám, ale s pocitem deja-vu jsem sedala na nahmlich stejné místo jako dva roky zpět, opět poslední okýnko vpravo. Mraky sice občas nechaly někde díru na průzor, ale většinu času nebylo na co koukat, tak jsem si radši pustila nějaký pěkný film z British Airways výběru (ano, uhodli jste, Terminátor 2), lehce poklimbala, pochvalovala si britské letadlové jídlo, protože narozdíl od toho italského letadlového se dalo klasifikovat i jako jídlo. Spánek se v dostatečném množství nedostavil, tak jsem zkoukla další dva filmy, stále marně se přemlouvajíc k nějaké konstruktivní činnosti.
Po pár hodinách jsem poodhrnula zástěrku okna, kanadské pobřeží občas vykouklo mezi oblačností a vypadalo nepřístupně a občas byly kopce pokryté sněhem nebo spíš ledem. Sledovat je permanentně nešlo, radši jsem se poučila o historii servírovaných sandwichů a přesvědčila se, že anglický čaj bez mlíka je pěkně hnusný.
Toronto se schovávalo pod skupinkou různorodých mraků, prolítávali jsme jimi nějakou dobu, občas to pěkně skákalo, ale všechny byly krásné, to jim musím nechat. Z mé strany jsem neviděla jezero Ontario, jen baráčky a silnice se spoustou mravenčích aut.
Potřebné formality tentokrát vzaly jen velmi málo času, o to víc si je vynahradilo čekání na zavazadlo, nejvíc jsem se obávala, že mi z něho zabaví všechny lahváče.
Ariel na mě čekal u příletové tabule, vyrazili jsme bez zdržování do Guelphu a oblíbená zacpaná mocproudová dálnice nám sežrala přes hodinu času. Po příjezdu jsme nejdřív vykoumali, že se stavíme na univerzitě a vyzvíme z Liliany, jestli chce dělat tu welcome-party s opékáním a kdeže to vlastně bydlí. Stavili jsme se tedy, jenom v laboratoři už nikdo nebyl (to proto, že od Toronta se nebe vyčistilo do modra a kdo by v takovém počasí zůstával ve škole), tak jsme se zas sebrali a pokračovali dál. Cestou jsme potkali Juana, dalšího Kubánce, kterého si pamatuju z minulého pobytu. Začala jsem se cítit jako doma, jak už od prvního dne člověk začne náhodně potkávat známé lidi, tak je to dobré.
Ariel se sice snažil vyhnout následujícímu Lilianiném opékání, se svým současným spolubydlícím Eduardinem (Brazilec, je tu na PhD a znám ho taky už od minule) dlouze komentovali různé argentinské návyky, ale nakonec se nechal přesvědčit a návštěva u Liliany byla příjemná. Znovu jsem tak potkala Lilianu, Eduarda (jejího muže), Mathiase (mladšího syna) i Panchu (černý labrador, moc velký drboň). Pojedli jsme, pokecali, jen ke konci jsem si spočítala, že jsem na nohou už 26 hodin a v tu chvíli mi ochrnul mozek a já začala plánovat, jak co nejrychleji zmizet. Naštěstí už to bylo tak akorát.
Dneska ráno jsem se rozhodla, že ve škole na devátou rozhodně nebudu (a nebyla jsem) a že bych si měla sehnat nějaké peníze. Z minulých zkušeností jsem došla do Bank of Montreal, kde klientovi nevnucují konta a udělají, co chce. Výměna amerických dolarů za kanadské proběhla snadno (ojoj, kanadský už je silnější než ten zatracený slábnoucí americký), pak jsem ale zjistila, že mám asi tisícovku korun, kterou jsem nestihla vyměnit na Ruzyni (jsem tam byla nějaka rozespalá a prostě jsem tu směnárnu nepotkala), tak jsem ji zkusila udat tady. Slečna bankovnice ze mě byla trochu překvapená, ale šlo to. Pravda, nebylo to v nejvýhodnějším kurzu, ale na druhou stranu, co tady s korunama.
Polední hodina mi připomněla, že jsem chtěla do školy, tak jsem zamířila správným směrem a opět zjistila, že se nic nezměnilo a orientační smysl funguje v pořádku. Ve škole mě viděli rádi, z původních spolupracovníků je tu samozřejmě Liliana, Peter (vedoucí laboratoře) a pak Melerin, PhD studentka. Navíc jsem byla představena Christine a Francisovi, obsadila místo po Ephraimovi (ten odjel minulý týden) a vrhla se na oběhávání formalit.
Úspěšný den bez laboratorní práce jsem zakončila zásobovacím výletem do No Frills. Nechutně těžký náklad jsem přesunula domů a tím se oslím můstkem dostávám k tomu, co je domů. Ariel mi zabookoval bydlení v domě kousek od toho, kde jsem byla minule. Velmi pěkné, je to dům plný studentů, jen jsem z nich zatím potkala jen jednu holčinu, Jamie (tuším, mluví hrozně rychle a musím ji furt žádat, aby mi zopakovala, co říká), studentku psychologie. Teď je tady lidí určitě víc, jenom mně se podařilo po příchodu z nákupu usnout a probudit se až večer. Představování tedy nechám na nějaký další den. Však oni neutečou.
Vzkazuju Pepínovi, že jsem potkala červený náklaďák s nápisem Mack. Sice byl menší, nevozí závoďáky a neměl ani kšiltovku, ale jinak byl úúúplně stejný!