Pobyt v Guelphu 2006

středa 20.12., odpoledne

V pondělí dopoledne začal ten smutný den plný pláče, dojetí a loučení. Přišla jsem do školy se rozloučit a dodat pár drobných dárků pro své spolupracovníky, kteří se se mnou loučili a dávali mi drobné dárky. Asi nejhezčí jsem dostala od Melerininých dcer (keramická prasátka s jejich vlastní malbou). Před polednem mě Lilana odvezla domů, kde jsem se dobalila, rozloučila s Monicou a Bilbem a pak už přijelo auto na letiště.
Ach proč jen jsou letiště a všechno kolem nich dělané jen na čekání, čekání a čekání. Čekala jsem tedy tři hodiny na odlet, pak jsem se krásně nevyspala v letadle do Milána (osm hodin a stejně jsem neusnula...), dvě hodiny čekání v Miláně, let do Prahy byl velmi pěkný - Slunce svítilo, oblačnost sice byla, ale zasněžené vrcholky Alp vylézaly nad ni. A kromě toho bylo letadlo skoro prázdné, takže jsem seděla pěkně u okýnka a ani ne nad křídlem.
Čechy mě přivítaly hnusným počasím, naštvanými obličeji lidí, kuřáky na každém rohu, ignorantským chováním v oblasti služeb a předvánočním shonem umocňujícím všechny předchozí nepěkné vlastnosti. Dojela jsem do Liberce, ubytovala se u Křečka a šla do školy zahrát roli v dramatu "Návrat ztracené dcery".

Možná je ten správný čas rekapitulovat: Odvedla jsem kus práce, který doufejme brzo dopracuju do publikovatelné formy. Získala jsem spoustu přátel, některé z nich i na celý život. Naučila jsem se komunikovat za použití malé slovní zásoby. Přibrala jsem. Zabila jsem jednu pokojovou kytku nejprve vydatným zaléváním a poté nedostatečným zaléváním. Dostala jsem pozvání na další pobyt v Guelphu, který ke konci příštího roku hodlám s radostí a nadšením zrealizovat.

neděle 17.12., odpoledne

Poslední týden uběhl jako voda, potforák byl nějak moc přeplněný prací - respektive balením souborů, kopírováním, dohledáváním, presentováním výsledků atd. atp. No a samozřejmě jako všude ve světě vánočními večírky.
Minulou neděli byl večírek u Petera, na který jsme dorazili ve složení Liliana s Eduardem, Melerin s Mirandou a Mathildou, Ephraim, Genna a já. Přivítala nás Peterova manželka a štěkavý pes, který vyděsil Melerininy děti. Naštěstí byl (vlastně byla - fenka velkého pudla) štěkavý jenom ze začátku, po očuchání se změnil v normálního drbavého přítuláka. Melerin pak čelila nadšeným pohledům obou svých dcer s nevyřčeným: "Mamí, my chceme psa," což úspěšně zahrála do auto tím, jim slíbila pořídit andulku.
Jídla i pití bylo dosti, v debatách jsme se opět věnovali závažným tématům historie lidstva, naštěstí ale jen v odlehčené formě. K večeři se podávalo hovězí a nějaká ryba, obojí výborné, přestože jejich přípravu několikrát přerušil požární poplach, jehož funkci (kromě funkce prudící) jsem nepochopila.
V úterý jsem na obědě potkala Eduarda, který mě pozval na vánoční party pořádanou oddělením Animal Science ten samý den. I vyrazili jsme tam ve složení Uta, Sven, Eduardo a já, začali nejprve drahým pitím (pití se platilo u baru, jídlo bylo zdarma) a lehkou přesnídávkou ve formě zeleninového salátu a krevetami. (Tyhle byly vyloženě nijaké, s těmi Arielovými z minulého týdne se nemohly ani trochu srovnávat.) Pak jsme vsadili na kuřecí prsty dodávané číšnicemi kroužícími po sále, Sven se odhodlal k trojté porci pizzy a tak nějak jsme se pomalu začali cítit plní. Pak přišel hovězí steak, jehož kvalitu si pochvalovali všichni přítomní (a to dokonce i Brazilci, kteří jen tak nějaké hovězí nepochválí!), takže pozdě přichozí Ariel se jen divil, proč si dáváme jen jeden přídavek.
Tolik masa je až příliš, proto jsem se v dalším průběhu večera omezila na ovocné saláty, přesto jsem skončila strašlivě přežraná.
Bavili jsme se dobře, přišel i Santa Claus (ovšem byli jsme srabi a nešli jsme si pro dárky) a pobavil místní děti, neboť večírek byl určen členům oddělení s rodinami. Abychom tedy zapadli, stal se Ariel Svenovou ženou a já Utiným mužem.
Ve středu jsem strávila večer s Lilianou - nejprve jsem zašly do Grad Lounge zkontrolovat Ephraimovo rande (no dobře, nejsme tak zákeřné, on nám sám nabídl, že tam můžem zajít všichni společně), pak jsme šly vyvenčit Panchu a nakonec jsem shlédla dva argentinské filmy - Cleopatra (ne, není historický) a Valentín. Oba filmy byly takové ty povídavé příběhy o životě s pomalu plynoucím dějem a občasnými šílenými hláškami.
Čtvrtek jsem zasvětila práci a práci a práci, takže v pátek o půl šesté jsem s klidným svědomím, dokončenou prací, zálohovanými daty mohla jít do Grad Lounge. U příležitosti posledního pátku v oblíbeném složení, rozhodli jsme se, že je to potřeba nějak oslavit - například v sobotu večeří u Ariela. (Obvzlášť spokojený byl Sven, který slíbil Utě, že ji vezme v sobotu do restarace.) Proto jsme se nijak neopíjeli a v poklidu se rozešli do svých domovů v překvapivě brzkou hodinu. Možná jsme byli také ovlivnění tím, že obvykle přeplněný Grad Lounge byl nyní prázdný - kdo tady má rodinu, ten spěchá domů, kdo má rodinu daleko, asi už odletěl domů.
V sobotu jsem opět zašla do půjčovny aut a vyrazili jsme s Arielem, Eduardem a Gennou na Farmer's Market v St. Jacobs zakoupit nějaké vánoční dary (já a Genna) a maso (Eduardo a Ariel). Ohó, tento Farmer's Market je véééliký. Proplétali jsme se spoustami lidí, ochutnávali ukázky v jídel všeho druhu, prohlíželi zboží pochybné kvality a tak podobně. Hladoví z neustále prohlížení jídla, rozhodli jsme se nakonec, že musíme někde upokojit hlad, přesunuli jsme se tedy do města Cambridge, kde je na první pohled docela obyčejný supermarket, po bližším prozkoumání ovšem obsahuje spoustu kvalitního masa, které rozmazlení Brazilci (a Ariel) tak milují. Chodily jsme tedy s Gennou okolo, přemýšlely jestli to vedle oliv jsou naložené chobotničky (byly) nebo jestli ta vepřová noha, co máme ve vozíku, je levá nebo pravá, zatímco Eduardo s Arielem byli ve svém soukromém ráji vybaveného řeznictví. Po necelé hodině jsme přesunuli množství masa, které by liberecké menze vystačilo na 1000 porcí "vepřového po tatarsku", do auta a vyrobili si obložené chleby, neboť hlad nás trápil o to více a slunce hřálo natolik, aby se z parkoviště stala kuchyně.
Když už jsme byli v Cambridge, museli jsme pochopitelně zajet do Downtownu, zajeli jsme tedy, město je na americké poměry velmi staré, tedy spousta kamene, uprostřed teče řeka, po budovách šplhají veverky a holubi. V jedné příjemné kavárně jsme se stavili na kafe a společně vyjádřili spokojenost s tímto místem.
Navrátili jsme se tedy do Guelphu dobře naladěni, rozloučila jsem se s Gennou, která jela domů na vánoce, a odvezla kuchaře a jejich nákup k Arielovi, aby mohli začít pracovat na společné večeři. Sama jsem se odebrala nakoupit nějaké další drobnosti.
Večer přišel - opět jsem usedla do židle DJe (publikum bylo tentokrát náročnější, takže jsem musela dobře vybírat), popíjela víno a debatovala s dalšími účastníky party. Těmi byli pochopitelně Ariel a Eduardo, Sven a Uta, Eduardino a Richardo. Nálada byla výborná, vepřové také (nyní v úpravě typické pro kubánskou kuchyni), večer se vydařil. V pozdních nočních hodinách, přesunuli jsme se pak do protějšího domu, kde nějací Richardovi známí pořádali Latin Night. Ach jak jen je mi cizí ta latina. Základní kroky s dobrým partnerem by mi ještě šly, otáčky už však vůbec. A nejhůř jsem dopadla, když mě Pedro vyzval k tanci a pak vůbec nevedl, což jsem se mu snažila sdělit, ovšem marně, neboť Pedro nemluví anglicky...
Noc skončila pozdě, takže ráno: Ó hrůzostrašná kocovino! Vrátila jsem auto, začala se balit, uklízet, no prostě svět je šedivý a odpudivý.
Odjíždím z Guelphu zítra těsně po poledni.

10.12. neděle, odpoledne

Po čtvrtku, jak už to tak chodí, přišel pátek. A tedy sraz v Grad Lounge. Srazili jsme se podezřele brzo, neboť Brazilci (přijímajíc největšího Brazilce široko daleko Ariela) měli jakousi party a museli odejít dřive. Opuštěni a ponecháni svému osudu, zůstali jsme tam Uta (Uschi), Sven a já, přesunuli jsme se proto ke mně a vypili spoustu vína, které zbylo z minulého týdne, debatujíc o vývoji Evropské unie, Kanadě jako zemi k (ne)bydlení a jiných světoborných věcech.
V sobotu jsem opět osedlala automatického oře a tentokrát vyrazila ve společnosti Eduarda shlédnout jezero Erie na místo zvané Long Point. Vlastně původně jsem se rozhodovala, jestli se pojedu podívat na jezero Huron, které je údajně hezčí (Jak může být hezčí? Jezero jako jezero.), nicméně vhodné místo mířilo přímo na sever, proto jsem se radši vykašlala na Huron a zvolila cestu na jih.
Myslím, že jsem udělala dobře, protože jestli na severních silnicích bylo více sněhových jazyků, mohla ta cesta být až příliš veselá. Takhle jižně byly jen občas, převážně na silnici 59 v nížinách poblíž jezera.
Vesnice Long Point se vyznačovala chatkami, tím, že každý měl před barákem auto (či dvě tři jako všichni v Kanadě) a člun. Taky spoustou rákosu, nedostatkem parkovišť a jezerem. Protože foukal vítr, jezero lehce bouřilo a daleko více vypadalo jako moře. Navíc je nějak moc písčité, takže na některých místech je na břehu pláž, nicméně většinou převládá rákos. Po nalezení parkoviště (jistě, Conservation Area opět zavřená, parkoviště u zavřeného Bird Conservatory však bylo otevřené) jsme vyrazili do okolí najít něco zajímavého. To přišlo jen o chvíli později v podobě černého labradora pubertálního věku, který k nám přiběhl a jevil zájem o naši společnost, o to více, budem-li mu házet klacek na aportování. A protože nás očividně přijal jako jeho pány, pojmenovali jsme ho Pancho, klacek mu neházeli, ale bavili jsme se s ním. Pancho se nám odvděčil tím, že nás provázel po celou naši prohlídku Long Pointu. Nejprve jsme zašli do přístaviště pro čluny (žádné čluny jsme nepotkali, přístaviště bylo zamrzlé), potom jsme objevili jakési "bytovky" pro čluny a pak už akorát to, že jsme na slepé cestě a Long Point je kousek vedle. Nabrali jsme tedy správný směr a došli do místa, kde končily domy, začínal camp (jasně že prázdný), taky lesík se spoustou varovných cedulí jako "Pozor na klíšťata", "Zákaz volného pohybů psů." nebo "Psi se musí registrovat v informačním centru." První varování jsme ignorovali, druhé ignoroval Pancho a klidně běhal, kam se mu zachtělo, a třetí jsme porušili asi my jako nynější majitelé Pancha. Kromě toho v informačním centru nikdo nebyl.
Za lesíkem jsme narazili na místo se závějemi špinavého sněhu a písku a tajemnou šipkou, která ukazovala na rozbahněnou cestu mezi rákosem a měla na sobě něco jako věž či maják. Zkonzultovali jsme stav obuvi (dobrý) a zkusili jít onou tajemnou stezkou. Nyní jsme byli už na skutečném Long Pointu, 100 metrů vlevo jezero, 100 metrů vpravo jezero, všude kolem nás rákos, bahno, kusy sněhu. A Pancho s ohromnou kládou v tlamě, protože "přece nebude nosit nějaký malý klacík". Té tajemné stezky jsme se drželi asi kilometr, ráz krajiny se nijak nezměnil, jen cesta začala být více podmáčená až se ztratila úplně. Dospěli jsme k názoru, že nám takto těch pár zbývajících kilometrů až na konec Long Pointu za to nestojí a vyrazili zpět. Těsně před tím, než jsme došli k parkovišti, zastavilo pro Panchu jakési auto, Pancho projevoval radost (kvalitativně asi takovou jako když viděl nás) a nasedl. Paní v autě nám pak řekla, že ho hledá už dvě hodiny...
Cestou zpátky jsme se zastavili na kafe v městě Tillsonburg a pak už nás čekal Guelph. Celkově byl výlet pěkný, počasí se vydařilo, možná jen škoda, že je teď už všechno zavřené.
Večer jsem se stavila za Arielem, který mě nalákal na dobrou večeři a pak byl asi ze mě smutný, protože jeho krevety mi moc nejely. Abych vykompenzovala své ignorantské chování k mořské havěti, rozšířila jsem si aspoň svou španělskou slovní zásobu o tři originální kubánské nadávky. (Jak jsem pochopila, na Kubě se s nimi můžu potkat zcela normálně, ve Španělsku by byly trochu moc silné.) Také jsme shlédli film The Fisher King od Terryho Gilliama, který tímto doporučuji.
Dnes jsem spala a spala, pak jsem se šla projít do toho krásného počasí - je sice slunečné ale docela zimné. A za chvíli mě čeká party pro naše oddělení, kterou pořádá Peter. Nechme se tedy překvapit...

čtvrtek 7.12., večer

Můj milý zápisníček k vám nyní přichází s lehkým zpožděním, obsahově však nijak neklesá! (Není kam.)
V neděli jsem opět vyrazila do okolí, mé oblíbené Huindai na mě čekalo v půjčovně a tentokrát jsem naplánovala menší výlety do přilehlých lokací. Vyzvedla jsem Ariela a vyrazili jsme nejprve do městečka Rockwood, ve kterém se nachází Conservation Area, no prostě nějaký pěkný lesík. Městečko je sice malé, přesto jsme zbloudili, našli nejprve park na břehu řeky (zřejmě centrum), ten jsme prolezli a nic zas tak zajímavého jsme v něm při tom sněžení a zimě nenašli. Tak jsme se tedy pustlili znovu do hledání našeho cíle, který jsme nalezli zakonzervovaný na zimu a tedy nepřístupný pro návštěvníky. Co se dá dělat, nasedli jsme tedy na oře a vyrazili do alternativního cíle naší cesty.
Tím bylo další mrňavé městečko St. Jacobs. Tentokrát nešlo zabloudit či minout, víceméně je zajímavá jenom jedna hlavní ulice s obchody. Prošli jsme se, ocenili jsme hlavně pekárnu. Spousta farmářů v okolí jsou... teď nevím, jak se to jmenuje. No řekněme, že jiní. Snaží se žít jako před stopadesáti lety, nepoužívají auta a podobné výdobytky civilizace. Jednu takovouhle dvojici jsme viděli při cestě do města, jak si to jede na voze táhnutém koněm a pěkně mrznou. Do St. Jacobs se obvykle jezdí na místní Farmer's Market, který jsme samozřejmě minuli, protože v neděli dopoledne jsou všichni farmáři v kostele a ne na kšeftu. To nám ale nevadilo, náš čas se naplnil a jeli jsme zpět do Guelphu vyzvednout Eduarda a Svena, kteří také věnovali dopoledne svému náboženství. Hráli fotbal.
Návrat jsme stihli přesně na čas, všechno vycházelo až příliš dobře, takže se něco muselo pokazit, že ano. Sven a Eduardo se trapně vymluvili na jazykové bariéry a neporozumění, takže s námi nikam nechtěli jet (ne, neviděli mě řídit, fakt to bylo jenom neporozumění). Zanechali jsme je tedy jejich osudu, pasovali je na bývalé kamarády a jeli do Elory.
Elora je pro změnu malé město, na kterém je nejzajímavější jeho řeka - Grand River - a na ní ležící vodopád the Tooth of Time. A taky nějaká zavřená Conservation Area, na kterou jsme tentokrát ani nezamířili. Nicméně vodopád je skutečně krásný, snad budou v budoucnu i fotky, kterými se pochlubím. Spíš než vodopád bych to nazvala křivým údolím, kterým se valí ohromné množství vody a to ještě uprostřed odolává ostrůvek (ze všech stran dole podhlodaný). Pohled je to úchvatný, o to lepší, že je možné si jej užívat z pohodlí přilehlé restaurace (bývalý mlýn). Venku střídavě sněžilo a střídavě svítilo slunko, řeka bouřila a stromy v okolí pokrývala vrstva ledu jako by je navštívil Mrazík. Ach jaká romantika! (Jednou to budu muset navšívit s nějakým romantikem a ne s Arielem.)
Tolik k nedělnímu výletu, lokálnímu, však pěknému.
Tento týden trávím ve škole podezřele mnoho času, snažím se to kompenzovat návštěvami bazénu a venku sněží a sněží. V pondělí jsem ještě zašla na narozeninovou party Eduardina, pokecala s ním, Eduardem a Arielem a opět byla přesvědčena, že Brazílie je krásná a stojí za shlédnutí. Teda tomu jsem věřila i předtím, jen mě utvrdili v mé víře popisem počasí.

sobota 2.12., odpoledne

Jak již nastínila, v týdnu jsem provedla poslední měření, omyla většinu lahví, poklidila pokusné místo (s krásnými žlutými skvrnami od mých indikátorů) a pak už začala zpracovávat data. Ach má nebohá záda, jak jen trpí, když teď zase furt sedím.
Když jsem dokončovala měření, Liliana mi na obveselení pouštěla svou oblíbenou píseň La Argentinidad al Palo. Když jsem si ji o pár dní později zpívala (píseň je velmi vlezlá) před Arielem, opravoval mě, že tam má být Argentinidad al pairo. Vysvětlení pro ty, kdo nemají po ruce španělský výkladový slovník (Liliana a Ariel): Argentinidas al palo je sebekritická píseň o krásách Argentiny a název znamená něco ve smyslu Argentina (jako národ) střílí břevno, což má být metaforou pro chamtivost či nenasytnost. Al pairo je stav, kdy jste na moři, pevnina není na dohled a urve se vám kormidlo.
Ve čtvrtek jsme se s Lilianou rozhodly, že je třeba začít dělat něco pro zdraví, a místo oběda jsme šly na bazén. Nápad byl dobrý, leč po plavání jsem vždy hladová jako vlk, takže oběd přišel, jen o něco později.
Včerejší den byl zasvěcený bramborákové party. Připravovaly jsme ji s Jarmilou, já nakoupila jídlo a kus pití, Jarmila zbytek pití. Udělala však základní chybu, šla nakupovat se Svenem, přičemž bych zde udělala zásadní poznámku: Nikdy neposílejte Němce pro pivo. Zásobení jsme tedy byli dobře, sešli jsme se v Grad Lounge, pak se přesunuli ke mně (Monica s holkama byly pryč) a začali škrábat, strouhat, smažit, no znáte to. Myslím, že se docela povedly, všichni si pochvalovali. Zapomněla jsem říct, kdo všichni. Jarmila a já, Ariel, Eduardo (ten z fotek z Halloweenu), Gustavo a Rachel (další Brazilci), Sven, Liliana a Eduardo (její Eduardo). S Jarmilou jsme usoudily, že jsme mohly předpokládat, co se stane, když k sobě posadíte Němce, Brazilce a Argentince. Budou se samozřejmě bavit o fotbale. Krátce po zahájení party se k nám přidal Bilbo a jako správné Party Animal zůstal až do konce obdivován všemi jako obvzlášť roztomilý pes. Během večera začalo sněžit (jen lehce) a mrznout, takže Jarmile zamrzly zámky u auta. (Dovezla si ho z Georgie, tak chudák auto nikdy nepotkalo mráz. Teď si musí zvykat.) Horká voda to ale vyřešila rychle.
Dnešek jsem strávila uklízením, nakupováním a pomáháním Monice s balením dárků. Musela vystihnout okno, kdy tu nejsou holky, a hlavně říkala, že díky svému povolání nemá před vánocemi ani kousek volného času nakupovat. No a taky pekla cukroví.

pondělí 27.11., ráno

Slíbila jsem pokračování Niagarské cesty, nedá se nic dělat, musím dostát slibu.
Cesta kolem řeky Niagary vypadala pěkně. Semtam domky, semtam vyhlídka na řeku. Vyhlídek začalo přibývat v okolí Whirlpool - místa, kde řeka zatáčí, v zatáčce se tvoří jakési jezírko a protože to vše se odehrává v nevelikém údolí (nebo velkém, ale v poměru s tím, jak jsou velké vodopády...), při velikém průtoku vody, dochází k turbulentnímu proudění, no prostě se to tam nádherně mele. Pro turisty odolné vůči mořské nemoci se tam provádějí projížďky, ovšem jen v sezóně, kterou jsem již prošvihla. Na Whirlpool jsme se podívali jenom z výšky, zajímavostí je, že na břehu toho jezírka jsem viděla rybáře. Asi chytá ryby plné adrenalinu.
Cestu k Niagárským vodopádům jsme našli snadno, prostě tam, kam jedou všichni. Liliana mě varovala, ať jsem opatrná při průjezdu okolo, všichni koukají na vodopády a nedávají pozor na cestu. Naštěstí to nebylo tak strašné, našli jsme tedy parkoviště (12 dolarů! Vydřiduši!) a vyrazili k atrakci dne. Byl krásný den, slunce svítilo, vítr moc nefoukal, nebe bez mráčku, ano, bylo tam nechutné množství lidí. Ale údajně si člověk nevybere, procesí tam chodí pořád bez ohledu na počasí. Vodopády jsou přesně takové, jak na fotografiích. Nechutně velké, velká vlhkost ve vzduchu okolo, jak to dole cáká a bouří, díky tomu celoroční duha, prostě nádhera. Zkusila jsem Ariela přemluvit na sestup k vodopádům dolů, ale vymluvil mi to - prý dole není nic vidět, je tam jenom mokro a člověk si to vůbec neužije. Když jsem pak viděla, kde se koná prohlídka, uvěřila jsem mu. Tísnilo se tam několik lidí v pláštěnkách.
Kolem Niagarských vodopádů vyrostlo v poslední době městečko, vesměs pro zábavu a odpočinek. Nějaké hotely, nějaká kasína, všechno se to v kovu a skle tyčí na skalách nad vodopády. Vzhledem k celkově futuristickému vzhledu všech budov mi to nejvíce připomnělo Sluneční město z Neználka. (O takový zážitek je dost těžké se podělit. Copak já vím, jak se řekne Neználek španělsky?) Prošli jsme se tedy kolem vodopádů, smáli se nebohým Amíkům, kteří z nich moc nevidí (vodopády jsou krásně natočené na kanadskou stranu), a dostali hrozný hlad (jako já včera). Dospěli jsme k názoru, že jídlo tady bude buď drahé nebo nechutné, ale s největší pravděpodobností obojí, a vyrazili zpět do Guelphu, s tím, že cestou se někde zastavíme.
Ještě bych zmínila zákeřnost místního dálničního provozu. Přípojky jsou zprava (jak je zvykem v civilizovaných zemích) a zleva - připojujete se tudíž zákeřně do nejrychlejšího pruhu. Ono by to ani tak nevadilo, ale vždy se mi poštěstilo se zařadit za nějakého mamlase, který se v tříproudové dálnici probojoval k prostřednímu pruhu a tam zaparkoval (chci říci jel stálou rychlostí blízkou té předepsané, takže pomalu). A v tu chvíli ho začali předjíždět lidi zleva i zprava, což není příliš příjemné. Vždy jsem si oddychla, když se mi podařilo takového mamlase předjet a zařadit se pěkně vpravo.
Abych tak zrekapitulovala výlet - proč jsem vlastně jela autem? Studentské jízdné na vodopády by mě stálo asi 60 dolarů. Zabere to celkem 4+4 hodiny cesty, člověk pak vidí jenom vodopády. Zapůjčení auta mě stálo 80 dolarů, k tomu 15 dolarů za benzín - myslím, že zde není třeba přemýšlet. Když navíc jsme jeli ve dvou. Jen parkování u Niagara Falls mohlo být levnější!
V neděli jsme vrátila auto a rozhodla se, že musím vykompenzovat to zřejmé mastňáctví a jít si zasportovat. Nejprve jsem vyrazila na brusle. Bylo hrozné teplo (aspoň na to, že je konec listopadu), bolely mě nohy (to asi ze sobotního výletu) a já děkovala sama sobě, že jsem nevyrazila prohlídku Guelph Lake, na které se chystám už několik víkendů. Je pár kilometrů za městem, doufejme, že v dohledné době z něj bude pěkná projížďka na bruslích.
Pak jsem zašla do školy, na bazén (Bolely mě ruce, ale to už vážně nevím z čeho. Asi to zřejmé mastňáctví.), zbytek dne jsem víceméně proflákala, ať jsem na začátek týdne pěkně čerstvá. čekají mě poslední dvě krátké měření. A pak už jen to zatracené data trickment.

neděle 26.11., odpoledne

Ach ach, za uplynulých několik měření jsem nasbírala tolik dat, že je zřejmě budu zpracovávat spoustu let. Aspoň tak mi to připadalo, když jsem se v uplynulém týdnu snažila setřídit všechno do jednotného formátu.
Mí noví známí zřejmě brzo začnou odlétávat na dovolenou a domů do teplých krajů - zatím to začalo jen Diegem odletivším do Argentiny.
No a protože práce je už relativně méně a cítím, že je taky čas začít cestovat, začala jsem tento týden a to v sobotu, kdy jsem si zapůjčila auto a vyrazila na Niagaru. Předcházela tomu velká zvací akce, už to vypadalo, že budu mít přeplněné auto, takže jsem byla docela překvapená, když jsem nakonec zjistila, že pojedu jen s Arielem na místě navigátora. Nervozita stále stoupala, přece jenom jsem si nebyla jistá dopravními předpisy, vlastní schopností ovládat auto a jinými zásadními faktory, nicméně přesto jsem byla plně odhodlána vyrazit. Liliana zasvětila jeden oběd tomu, že mi vysvětlila všechny základní rozdíly v dopravě a na co jsou místní policajti hákliví, pak jen zbývalo naklusat v sobotu ráno do půjčovny, vyspelovat celou adresu, podepsat pár papírů a už jsem jen seděla v Huindai Accent a mířila směr Niagara.
Milí vyděšení čtenáři, neobávejte se prosím toho, že by se mi něco mohlo stát, silnice jsou tady široké a většinou dobře udržované, řidiči obvykle vychovaní a rychlostní limity zbytečně nízké. K tomu automatická převodovka nenechává moc prostoru pro vlastní fantasii a pojištění jsem si sjednala dostatečně vysoké.
Cestou moc nebylo na co koukat, no jo, rovina. Zajímavé to začala být až v okolí města Hamilton (poměrně velké, průmyslové), kde se nám údajně měl otevřít rozhled do daleko, neboť je tam jakýsi rovinný zlom (tuším, že ten samý, co zapříčinil Niagarské vodopády), jediné místo široko daleko, kde se dá sjezdovat. Žel, pohled se nám neotevřel, protože Hamilton obklopovala neproniknutelná inverze. Takže ani nemohu říct, že bych z něj něco viděla... Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, začala země vinařů, tedy oblast Niagary. Ovšem není třeba trpět nějakou přehnanou úctou ke kanadskému vínu, řekněme, že se může zdát lahodným jen člověku dostatečně vytrénovanému Hodonínským sluncem. Co se dá dělat, zima je krutá.
Nejprve jsem zamířili k městečku Niagara on the Lake, které leží v místech, kde se řeka Niagara vlévá do jezera Ontario. Pochopitelně na kanadské straně. Městečko je prastaré (asi 100 let), původně sloužilo jako letní středisko pro bohaté obyvatele Toronta, taky je tam letní dům královny, dnes však jsou domy využívány jako turistická atrakce a jsou v nich obchody. Krásné ovšem je samotné jezero Ontario, které bych popsala jako... velké. Ano, to bude asi nejpřesnější. Šplouchá o něco mín než moře, není slané, je studené (obojí jsem překontrolovala), není vidět druhý břeh, jezdí po něm lodě a kolem lítají racci.
Hned po opuštění Niagara on the Lake jsme u cesty uviděli tvrz s vlající anglickou vlajkou, nuž nezbylo než najít přístup k této tvrzi a zajít na prohlídku. Byla to Fort George, respektive její rekonstrukce, neboť původní Fort George nepřežila válku roku 1812, v prohlídce jsem prošli kasárny vojáku i důstojníků, shlédli střelbu z dlouhé pušky a byli přesvědčeni, že britská armáda je nejlepší armádou. Během prohlídky jsem dostala chuť znovu shlédnout Posledního z Mohykánů.
Někdy okolo druhé hodiny jsme opustili Fort George a vyrazili podél řeky Niagary vzhůru k vodopádům. Protože však momentálně (při psaní) trpím strašným hladem, jsem ve škole a nemám tu nic k jídlu, přerušuju vyprávění a jdu se najíst. V příštím díle vás čeká: Whirlpool, vodopády, Sluneční město, celkové zúčtování dojmů a možná i něco víc. Zůstaňte proto s naším programem! Eh, co to plácám z hladu, prostě pokračování se chystá.

neděle 19.11., večer

Čímpak je dnešní den zvláštní? Ano ano, za měsíc jedu domů, už tak strašně brzo... Souhlasím se všemi novými známými zde, že 3 měsíce jsou strašně krátká doba.
Týden uběhl zas velmi rychle jako týden s intenzivním měřením. Praktická práce se ale už chýlí také ke konci a teď mě čeká hlavně zpracování dat. Velké hromady dat.
Plánovala jsem na víkend něco velikého, ale nakonec jsem všechny plány zahodila s tím, že se přece nebudu nikam honit, když se mi nechce. Takže jsem tak akorát shlédla pár nudných filmů, které mi půjčil Ariel. Plány se odkládají na příští víkend a uvidíme, jestli tentokrát vyjdou!
Ale přesto se v týdnu určitě odehrálo několik okamžiků, které stojí za zapsání. Například někdy v úterý jsem přišla domů, kde zrovna holky sledovaly video. Během doby, než jsem si udělala večeři, jsem pochopila, že na obrazovce pobíhá různá kreslená zelenina a řeší strandardní problémy hrdinů dětských seriálů jako: jsme moc slabí, je nás málo, neumíme to a ono. Jaké bylo ovšem mé překvapení, když pointou nebylo obvyklé: "Ale jsme přátelé a proto to zvládnem." V tomto seriálu totiž vládlo: "Ale s pomocí boží to zvládneme!" Tak jsem objevila existenci moderních křesťanských pohádek pro děti.
Ve středu se udělalo krásně, celou dobu jsem se ve škole těšila, až si večer půjdu zabruslit. Den se ovšem jako obvykle protáhl, takže v sedm večer jsem na sebe konečně navlékla chrániče, nacvakala všechna světýlka, abych byla vidět ve tmě, obula brusle, vyjela... a zjistila, že začalo pršet. V tu chvíli mě to už ovšem neodradilo, na to jsem byla na chvíli ježdění příliš natěšená. Ve zbytku týdne bylo opět hnusně, ježdění si asi už moc neužiju.
Jeden večer v týdnu jsem byla v domě sama, sledovala televizi, kde občas probíhaly nějaké strašidelné seriály, které mě tak vyděsily, že jsem získala neodvratnou předtuchu něčeho špatného. Takže zatímco jsem zatahovala závěsy a kontrolovala, jestli je dům zamknutý, nic se samozřejmě nestalo a žádný psychopatický vampýr mě nepřepadl. Zlá předtucha se naplnila až později, kdy mi v koupelně spadl na hlavu kryt od světla a rozbil se na tisíc kousků. Teď abych věřila předtuchám...
Obědy tohoto týdne jsou ve znamení boje mezi Brazilci a Argentinci. Jakožto latinskoamerický neutrál tak střídám obědy s Diegem nebo s Arielem a Eduardem. Jsem zvědavá, jak se bitevní pole změní, až budu moct opět chodit na obědy s Lilianou (zatím musí jedna z nás vždy zůstat u zařízení, na kterém pracuju). Doufejme, že k velkému latinskoamerickému míru.
Tímto končím zmatený zápis o tom, jak se vlastně nic neděje. Jo a přišel mi dopis od Evy, tímto připisuju Evě jedno velké plus!

13.11. pondělí, večer

Dlouho jsem se neozvala, ale napravím to.
Minulou neděli jsem vyrazila konečně na bazén. Dlouho jsem vybírala, kam půjdu, jestli do města nebo do univerzitního bazénu. Nakonec vyhrál univerzitní bazén, ačkoli jej (na rozdíl od ostatních studentů) nemám zdarma a je tedy i dražší než bazény ve městě. Po delším vyhledávání jsem našla vše potřebné - budovu s bazénem, vchod do ní, bazén a za malou chvíli i šatny.
Bazény jsou zde dva - Gold a Red. Red má menší hloubku, v neděli byl plný dětí a rodičů, taky má malou hlubokou část pro skoky. Nicméně tak jsem nešla, zamířila jsem do Gold, což je pětadvacítka s 8 drahami. Malá a milá, natažené dráhy, označené podle rychlostí, aby se tam lidi moc nepomlátili. V mé medium dráze mi bylo dobře. Po zaplavání jsem se naložila do Hot Tube (vířivky) s příjemnými 40 stupni a tryskami v bočních stěnách. Jo a za celou dobu pobytu na bazéně jsem nepotkala nikoho, komu bych mohla zaplatit vstupné, či se aspoň jinak prokázat. To taky není špatné.
V průběhu úterka se začal idylický svět kazit. Nejdříve se objevily problémy se zařízením, na kterém pracuju, pak přišel seminář, který jsem prospala, a pak na mě vlezla nějaká choroba. Liliana mi tedy večer nabídla, že mě doveze domů (což krásně završila tím, že po nasednutí do auta odjela stereotypně domů a pak se pro mě vracela ke škole) a pak už jsem jen spala a spala. Taky většinu středy (zařízení stále ještě nebylo v pořádku) a kus čtvrtka. Chorobu jsem tak zdárně (ano, určitě to musela být zrádná spavá nemoc) přemohla, v pátek už jsem měřila a připravovala roztoky jako ďas.
A tak jsem samozřejmě mohla jít do Grad Lounge, pak jsme se přesunuli do Irish pub - Molly Bloom's. Milá hospoda s živou hudbou (tři postarší fousatí pánové hrající blues/rock).
V sobotu mě Ephraim (další postdoc z Tremainovy laboratoře) pozval, jestli si nechci jít zahrát bowling. Vyrazili jsme tedy do vzdáleného konce Guelphu k bowlingovým drahám. Původně jsem očekávala hospodu (nebo něco velmi podobného hospodě - jako v Krnově), zařízení bylo ovšem pojato více sportovně a také na většině dráh hráli rodiče s dětmi. Zapůjčili jsme si boty, předplatili dráhu a pak jsem trapně prohrála 2 hry ze tří - a v té jedné, kde jsem vyhrála, to bylo jen o bod a spoustu štěstí. Nebudu uveřejňovat s jakým skoré, ještě byste se mi smáli.
Bowling je hra únavná - přinejmenším, já jsem po ní byla unavená, takže jsem navrhla změnu herního území. Přesunuli jsme se do downtownu hrát billiár. Protože jsem jej od gymplu nehrála (a předtím také nijak excelentně), vůbec jsem si nevěřila, ale Ephraim byl na tom naštěstí stejně. Vyhrála jsem 3 hry ze 4.
Neděli jsem strávila s Arielem a Valerií (původem z Brazílie), část dne jsme byli nakupovat v nově otevřeném obchodě, což mě strašně znudilo. Příště se musím lépe informovat, jaký zajímavý pořad chystají.
Dnešek vypadá jako klasický den blbec, tedy pondělí. Měřím, chvílema to jde dobře, chvílema dělám chyby, polila jsem se horkou čokoládou a musím jít pořídit nějaké jídlo jinak umřu hlady. Ale jinak dobré.

neděle 5.11., odpoledne

V pátek se mi podařilo konečně potkat medvěda. Promenádoval se před UC v době oběda, měřil asi dva metry, byl celý plyšový a nadšeně se zdravil se všemi kolemjdoucími. Ani se mi nepodařilo postřehnout, za jakým účelem tam je.
Večer zasvěcený oblíbenému Grad Lounge se vydařil. V některých momentech sice konverzace přecházela do španělštiny a portugalštiny, nicméně v rohu evropanů (Sven, Uschi a já) se stále držela angličtina. Diskuse se točila kolem samých zajímavých témat. (Eduardo se ptá: "A jaké jsou evropské kotejly?", odpověď: "No, my žádné kotejly nemáme.", po chvíli neporozumění jádra problému: "Eduardo, my alkohol buď pijem přímo a nebo ho ohříváme. Žádné studené kotejly.")
V Grad Lounge pak propukla soukromá oslava, jakási před-svatba. Už se nám tam skoro podařilo propašovat - já tam potkala známou ze sboru a Sven se propašoval sám od sebe, ale nakonec jsme radši vyklidili prostor, přesunuli se k Arielovi do bytu, kde jsme pokračovali s vínem, daiquiri a hudbou z doby oldies. (Dělala jsem DJe, tak se musím pochlubit. Lidi jsou strašně předvídaví, stejně je vždycky dostanou Scorpioni, Opus, Europe, ... Bez ohledu na národnosti.)
Sobotu jsem zasvětila relaxaci, meditaci a jiným uklidňujícím metodám, okořeněným krátkou procházkou. (Kolem řeky jsou velmi pěkná zákoutí.) Večer jsem pak shlédla nenáročný, docela vtipný film s názvem Thank you for smoking.
Dnes přišel na řadu kostel - musím tam občas zajít, zpěvná nálada mě přechází, když necvičím. Dnešním tématem byl Remembrance Day - lidi tady už pár dní chodí s červenými kvítky na kabátech. Myšlenka připomenutí si lidí mi není cizí (ach, půlka kostela brečela, to mi zas cizi je!), na druhou stranu vůbec nechápu, proč bych si měla připomínat libovolné vojáky libovolného světa. Asi mi něco uniká, ale modlitba za mír a lásku, která je směřovaná také vojákům kdesi v Iráku a Afganistánu, mi přijde trochu popletená. Své názory si ale nechávám pro sebe.
Monica mi před chvílí říkala, že možná kočka už není mezi živými. Opět mám alibi pro daný čas, nicméně doufám, že třeba to je jen planá zpráva od sousedů (Monica také nevěděla přesně). Subrina byla sice potvora v tom, jak se dostat do mého pokoje a uvelebit se mi v posteli, ale na druhou stranu byla docela pěkné a přítulné zvíře.

čtvrtek 2.11., večer

Bude zima, bude mráz, kam se pejsku, kam schováš. Začíná pěkně přituhovat, teplo je mi jenom na bruslích (a do kopce).
V úterý přišel pravý/originální Halloween pro děti a nepracující. Monica mě požádala, jestli bych zůstala večer doma a rozdávala čokoládky a větším dětem plechovky coly. Říkala, že podle zkušeností z předchozích let přijde tak nejvýše 20 dětí z okolí. Připravila jsem se tedy na zábavný večer, pomohla vydlabat jednu dýni a sledovala, jak se na Halloween připravují holky. Bridget šla za čertíka, přičemž s rozpuštěnými vlasy vypadala, že ani nepotřebuje kostým. Hazel měla komplikovaný kostým gangstera, který spočíval v ohromném přívěšku na krku, mikině s kapucí a máminých riflích. Dohromady to ovšem vypadalo jako hodně nedbalá elegance a ne kostým... Pak všechny vyrazily s kamarády (dvě vampýrky a tygřík) po sousedství.
Prý 20 dětí! Kdeže ty loňské sněhy jsou! Přišlo jich něco přes padesát. Spousta čarodějnic, jedna beruška, tři Spidermani, jeden Dart Vader, pár vampýrů, několik princezen, nějací čertíci, jeden jednorožec (kterého jsem původně považovala za lamu), dvě dýně, příšery s gumovými obličeji a jeden klaun. A taky párek kluků (asi desetiletých), jeden jako mafián, druhý jako vesničan - otevřela jsem jim, vyčkávala na obligátní Trick or Treat, načež mafián přiložil vesničanovi na ucho zbraň a mně už zbývalo jenom vydat čokoládky. Tihle byli asi nejlepší, zbytek se omezil na již zmiňované Trick or Treat, staršími dětmi vyslovované obvzlášť znechuceně. Děti chodily asi od 6 hodin do 8, pak už začali majitelé domů pomalu zhasínat dýně, jasné to znamení, že sem už žádná strašidla chodit nemají.
Briget mi ukázala svou sbírku čokolád (pěkně si je seřadila na stole a spokojeně prohlásila: "Now, I am organized!") a protože jsem tak pěkně hlídala, dostala jsem za odměnu jednu čokoládku.

neděle 29.10., večer

Tak o víkendu zlotřile pršelo a sněžilo, k tomu vítr a zima, prostě počasí, že bys psa nevyhnal. Zdá se, že teď už to o moc lepší nebude, začínám na sebe vrstvit všechno oblečení, které zde mám.
Týden začal poměrně náročně, jak už jsem psala, pokračoval o něco nadějněji, protože jsem v měření získala docela grif, takže jsem byla schopná občas jít i před šestou ze školy s pocitem dobře odvedené práce.
V pátek jsem zašla do Grad Lounge, kde už vše bylo připraveno na budoucí Halloween party. Tedy ne všichni byli připraveni, například naši němečtí kamarádi (Sven a Uschi), taky Jarmila a Eduardo byli na místě i se slušivými čelenkami, nicméně v plném kostýmu se ještě nikdo nepromenádoval. Protože byl přítomen i Ariel a jeho foťák, dostala jsem se k některým fotkám a snad se mi podaří malý vzorek i zveřejnit.
Šla jsem se převléct do svého kostýmu s lehkou obavou, že budu příliš dokonalá a málo Halloweenská, což se naštěstí nesplnilo. Teď můžu konečně profláknout, za co jsem šla: přece za svou nejoblíbenější postavu falešnou jasnovidku. Měla jsem na sobě spoustu (40) čokoládových mincí, kostým jsme nakonec snědli a bylo to dobré. Vlastně jsem mincemi platila i na baru, kde mne za to měli rádi (ano, normální peníze jsem taky musela přidat).
Další z dobře přijatých kostýmů byl Arielův Fidel Castro, který nás pravidelně informoval, že musíme věřit v revoluci. (Ona je to tady pěkná sranda, na druhou stranu na Kubě by ho zato popravili.)
Po Grad Lounge se potulovalo spousta dalších živlů - převážně čarodějnice, podezřelá individua s barevnýma parukama, kompletní postavičky z Muppet Show, různé zombie, dvojice turistů, jedna mrtvá nevěsta, opravář, ohromná plechovka od piva atd...
Musím se ještě zmínit o hudbě - vlastně je tady jenom hiphop nebo nějaká jeho popová varianta, moc nevím, jak se to oficiálně označuje, pro mne to jsou naštvaní skandující černoši v jednotném rytmu. To zde hrají k tanci úplně všude jako by neměli žádnou invenci. Halloweenské menu je okořeněné jedinou strašidelnou písní: Thriller od Michaela Jacksona. Proto jsme byli všichni hromadně potěšeni, když na konci party DJ přepnul na 70. léta, něco málo z 80. a dokonce i jednu metalovou píseň.
Po této party a po snězení (rozdání) čokoládové části kostýmu jsem byla překvapena, když mi Ariel oznámil, že v sobotu jdeme do E-baru na další Halloween party. Venku pršelo, obecně bylo hnusně, takže se mi nikam nechtělo, ale nakonec jsem se přemluvila, přece nepropásnu příležitost znovu oslavit svůj první Halloween. Jen jsem musela dokoupit další mince...
V E-baru bylo přímo přeplněno. Hned v úvodu mi přišlo zajímavé, jak všichni nadšeně zdravili Fidela (ano, také poté, co se při vchodu prokázal svým pasem). Jinak kostýmy jsou tady obecně zvláštně nevyrovnané. Někdo má plný kostým (například velmi pěkně vypracovaný kovboj i s figurínou koně nebo matka s dítětem zavěšeným na hrudi, přičemž hlava matky byla vycpaná a hlava dítěte patřila nositeli kostýmu), jinde se objevují kostýmy, u nichž nevíte, co mají znázorňovat (typu barevná paruka-přehnaný makeup-trocha umělé krve na triku), anebo lidé s prefabrikovanými kostýmy (andělská křidýlka a svatozáře, ďábelské rohy a vidle).
Neděle patřila nicnedělání, praní, uklízení, nadávání kočce, údržbě bruslí a přemlouvání se, že si půjdu zabruslit. Nakonec jsem nešla, venku je vážně hrozná zima, vítr a vlhko, takže jsem si dneska řekla, že ne.
- aranžuju uši Eduardovi
- Ariel mlátí Jarmilu částí Ďábelského kostýmu
- Uschi se vžívá do role tygra, Sven dělá králíka
- Fidel
- falešná jasnovidka

úterý 24.10., noc

V minulém týdnu jsem zapomněla ještě dopsat nejúžasnější zprávu: Ztratila se kočka a dokonce mám i svědky na příslušnou dobu, takže na mě nepadlo žádné podezření. No a v tomto týdnu mám opět nejnovější zprávu: Kočka se vrátila. Živá, zdravá, stále dobře živený a spokojená. Dneska jsem se dívala na televizi a vyšívala a ta potvora se pořád motala kolem mě, snažila se mi užírat večeři a tak podobně.
Ale zpět k víkendu: V sobotu dopoledne jsem se vypravila na místní atrakci Farmers Market. Je to pravidelná akce odehrávající se vždy v sobotu dopoledne v Downtownu, farmáři tam prodávají všechno možné - maso, sýry, ovoce, zeleninu, léčivé kameny, kolumbijské kafe, originál indiánské plastové šperky, fotografie krajinek, javory v květináči, mokasíny, skořicové rolky a spoustu jiných zajímavých věcí. Sehnala jsem tam dřevěný hřeben, čímž jsem z Farmers Marketu nadšená.
Odpoledne jsme se s Arielem vypravili do Value Village, vetešnictví ve formě supermarketu, abychom sehnali materiál na kostým pro Halloween party. Jako správný nadšenec jsem zamítla Arielův plán, že se tam dopravíme autobusem, protože obchod je pořád ještě v Guelphu a to dokonce ani ne na jeho nejvzdálenějším konci. Eh, Kanada je skutečně rozsáhlá země, příště musím míň machrovat, jinak se uchodím. Téma kostýmů zatím neprofláknu, abych si zbytečně nevyplýtvala materiál pro popis samotného Halloweenu. A taky, ať se máte na co těšit.
V neděli jsem vyrazila pochopitelně do kostela. Ten momentálně prodělává přestavbu interiérů, takže sbor neseděl na kůru ale pěkně uprostřed kostela všem na očích. Jo a psala jsem, že nosíme takovéty modročervené hábity?
Neděle hnusně propršela, mé plány, jak si zajdu zabruslit, vyšly vniveč. Škoda. Aspoň jsem se pokusila zkrotit troubu a upéct si něco, přičemž jsem narazila na zákeřnou věc: Nastavuju takhle troubu na 200 stupňů, po chvíli koukám, že je furt nějaká teplá, ale ne zrovna rozpálená. Začínám tušit zradu, koukám znova na ciferník a hele ho! Potfora je asi od 100 do 500 stupňů. No jasně, že je v Fahrenheitech. Kdo mohl tušit takovou zradu, když všude jinde (i tady v laboratoři) potkávám jenom Celsie.
Tenhle týden byl naplánován jako pracovně náročný a dlouhý, abych naměřila spousty vzorků, které jsem připravovala teď dva týdny. Well, náročný a dlouhý zatím je, zvláště po tom, co jsem zjistila, že většinu vzorků můžu rovnou vyhodit. Jediné pozitivum je v tom, že se neustále vylepšuju a už začínám tušit nejen, co dělám, ale taky proč. Negativum je to, že je venku krásně, ale když jsem celý den v laborce, tak už se na brusle nedostanu. Uvidíme, jestli o víkendu nebude zlotřile pršet, strávím ho celý na bruslích!

pátek 20.10., večer (noc)

Milí čtenáři (teda vlastně ve vašem případě spíš čtenářky),
neozvala jsem se celý týden, jistě předpokládáte, že jsem jej strávila nějak strašně zajímavě a plně. Samozřejmě je to pravda! Sníh slezl, neděli jsem strávila opět poklidně a pondělí šla radostně do školy.
Padl dotaz, proč pořád titruju. Odpověd je takováto: Protože připravuju roztoky pro svoji další práci (spektroskopie) a potřebuju vědět jejich přesné skutečné složení.
Ano, tento týden byl také z části o titracích, ale naštěstí se objevila i jiná témata. V University Center pronajímají prostory různým akcím či prodejcům, akce jsou povětšinou charitativního charakteru, prodejci prodávají všechno, od parfémů, přes použitá CD až po pokojové květiny. V pondělí byla na programu akce na podporu "Prvního národa", jak zde nazývají indiány, v rámci které připravovali obědové menu indiánského jídla. Takový oběd rozhodně není špatné zkusit, šla jsem na něj tentokrát s Peterem, přičemž mi vyprávěl, že lidi tady berou První národ velmi vážně, až se kvůli tomu sem tam pozabíjejí. Tím myslím v nedávné době, ne 200 let zpět. Navzdory tomu byl oběd chutný (různé druhy opečeného masa, divoká rýže, cosi s brusinkama).
Během doby ve mně roste touha (nebo spíš občanská povinnost) podívat se v Kanadě někam dál než jenom do Guelphu. Možnost naplnění se mi naskytla ve středu, kdy mi Monica nabídla, jestli nechci jet na koncert Indigo Girls do Toronta. Samozřejmě jsem neodmítla, proto jsme vyrazily na koncert ve složení Monica, její dvě kamarádky (také mají něco společného s církví) a já.
Všichni mi říkali, že Toronto je fakt velké město, ale já jim z nějakého neznámého důvodu nevěřila. Na vlastní oči jsem pak musela uznat, že je to nechutně přerostlé velkoměsto se všemi světly a reklamami a nočním životem atd. Před koncertem jsme neměly moc času, šly jsem jenom kousek najíst se do rychloobčerstvení v místním přerostlém shopping center. (A teď když myslím přerostlé, rozumějte skutečně přerostlé. Praha-Chodov je proti tomu prťavec.)
Pak už jsme šly do Massey Hall na Indigo Girls, což je taková ženská varianta Simona & Garfunkla - je možné, že i začínaly ve stejné době, neboť již nějakou dobu jistě nejsou Girls... Jako předkapela vystoupila kapela složená ze tří černých chlapců a jedné černé dívky s poslouchatelným rockem. Jejich vystoupení bylo efektně ukončeno, když se při poslední písni samovznítil jeden zesilovač na pódiu hned vedle bubeníka. Zábavné bylo, že to fakt neplánovali, takže se konal zásah včetně úprku bubeníka a použití minimaxu. Poté nastoupily Indigo Girls, hrály něco mezi rockem, country a publikum bylo nadšené.
Nikdy jsem netušila, že jsem takový fanoušek IG, nicméně asi ano, protože po koncertě jsem se ocitla u zadního vchodu do Massey Hall a vyčkávala na příchod milovaných interpretek. No dobře, já jsem vlastně ani tak nevyčkávala interpretky jako odjezd do pěkné klidné postele a přitom lehce konverzovala s chlapci z předkapely, kteří tam podepisovali své první CD (ne, nekoupila jsem ho). Indigo Girls nakonec přišly a své věrné fanoušky potěšily tím, že zahrály jednu píseň jen tak na ulici.
Zbytek týdne už je zase trapně stereotypní - čtvrtek na sbor (potvory, dostala jsem na nědeli jedno menší sólo, takže musím do kostela... a jak jsem se mu krásně vyhýbala v předchozích dvou týdnech), v pátek do Grad Lounge.
Ještě jsem zapomněla na jednu podstatnou informaci: Liliana v pondělí zapomněla na lekci rumby. Takže jsem nikam nešla a vůbec, latina je určitě pro někoho jiného než pro mne.
A pro speciálně pro Evku tu mám adresu, na které bydlím (a budu bydlet určitě do konce listopadu)
64 Talbot st.
Guelph ON N1G 2E9
A to už je pro dnešek vše. Tádytádytádytááádydááá!

sobota 14.10., poledne

Chorobu jsem zdárně ubíjela v úterý a ve středu, kdy jsem sice šla do školy, ale tam se mi vůbec nedařilo. (Opět jsem ve stádiu titrací.) Ve čtvrtek jsem chorobu konečně přemohla tak, že jsem do šesti hodin titrovala jako ďábel, a pak jsem si řekla, že když můžu být tak výkonný automatický titrátor, můžu se jít večer bavit na Salsa Night.
Ještě bych skoro zapomněla - ve čtvrtek padl první sníh, první vánice a to všechno natolik úspěšně, že zůstal až do pátku. Někteří kamarádi viděli sníh poprvé v životě a nebyli z něho úplně nadšení. Vlastně celé okolí, ve kterém se tu pohybuju, je z teplých krajů a není ze sněhu vůbec nadšené.
A teď zpět k Salsa Night. Pořádala ji Avila, jedna studentka, a pokusila se na ni pozvat co nejvíce lidí. Přišla jsem tam ve společnosti Liliany a Eduarda, zjistili jsme, že na místě je spousta jiných studentek, velmi málo studentů a vůbec samí mlaďoši. Eduardo byl z toho tak znechucený, že radši jel domů, tedy jsme na úvodní lekci salsy zůstaly s Lilanou samy. Já jsem dělala pána a Liliana dámu, naučily jsme se základní kroky, jednu otočku a byly jsme pochválené od lektorek. Lilianu to tak nadchlo, že mi oznámila, že v pondělí jdeme na lekci rumby. No nevím... Ještě si to nechám projít hlavou. V průběhu večera pak přišel Ariel a jeho kubánští kamarádi, čímž se sice v mnohém srovnal počet chlapců a dívek, zato však tančili úplně jinou salsu a navíc rozeznávali, kdy se hrají i jiné tance než salsu.
Pátek jsem se snažila dohnat vše, co jsem zameškala v úterý a ve středu, tedy jsem opět zkysla v labu, ale naštěstí ne natolik dlouho, abych pak nedošla do Grad Lounge. Jaké štěstí mě tam čekalo, když mě tam Ariel představil Jarmile a já poprvé po více než měsíci slyšela rodnou řeč.
Dnes dopoledne se spustila další sněhová bouře, tentokrát jenom z toho hnusného rozmoklého sněhu, co není dobrý ani ke koulování ani ke stavbě sněhuláků. Doufám, že brzo sleze a ještě si stihnu zabruslit.

úterý 10.10., odpoledne

Neděle byla snad nejkrásnější den za poslední dobu. Slunce svítilo, až se z toho člověk na bruslích zpotil jak ďas. Část dne jsem strávila na zahradě čtením a vyšíváním a sledováním zvířectva (jedna oprsklá vrána, dvě veverky, jedna kočka domácí na lovu). Což mi připomíná, že Monica si pořídila kočku. Jmenuje se Subrina (tuším), je to přežrané zvíře černé barvy s hnědýma flekama a je velmi přítulná. Musím se naučit vždy zavírat dveře, takhle jsem ji našla v posteli, takže jsem pak prala všechno prádlo.
Navštívila jsem arboretum, které patří univerzitě. Jako všude v okolí i zde místní patrioti vysadili maximum javorů, jinak je ovšem arboretum velmi krásné.
Večer jsem byla pozvaná k Lilianě na krocana. Přítomni byli i oba synové Martín a Mathias, věk něco okolo 20, oba dostateční blázni do fantasy (a počítačových her, Sven by si s nimi beztak rozuměl). Mimochodem: Ariel mi před návštěvou udělal přednášku o vtipech na Argentince a Argentinu, vesměs to byly narážky na povýšenost Argentinců, na jejich přesvědčení, že jsou ti nejlepší, takže je nemá rád celý zbytek Latinské Ameriky. Ptala jsem se Liliany, jak to je ve skutečnosti, a odpověď, která nebyla až tak souhlasná, mě přesto v konečném důsledku přesvědčila o pravdivosti vtipů.
Pondělní Thanksgiving je den, kdy jsou zavřené všechny obchody, na ulicích mrtvo a vůbec klid. Melerin mě pozvala, jestli se chci k nim podívat a zajezdit si na bruslích s jejími dcerami. Předem jsem raději zavolala, zda se můžu stavit, abych nebyla jak strýc baloun, co přijde rovnou na oběd, můj dobrý úmysl se však obrátil proti mně, protože Melerin prohlásila, že jim zbylo příliš mnoho krocana a že tedy na oběd musím přijít.
Melerin s rodinou bydlí nedaleko ve Collage Family Housing, což jsou takové malé řadovky (něco mezi dělnickými domky a řadovkami) uprostřed nádherného parku a bydlí tam vesměs mladé rodiny s dětmi všech národností. Melerininy dcery (Mathilda a Miranda) jsou ve věku asi 14 a asi 9, bruslení jim moc nejde, ale prý jsem jim dala motivaci. (Eva se nesměje!)
Od dnešního rána na mě leze nejaká choroba, takže ji musím jít zapít dostatečným množstvím čaje a citrónu.

sobota 7.10., večer

Nejprve se pokusím srovnat značení, ať jsem konzistentní s oficiálními názvy. 'Menza' v 5. patře University Center se jmenuje Grad Lounge (protože je vyhrazena graduovaným). Bar nad knihkupectvím Bookshelf je E-bar. Annie se ve skutečnosti jmenuje Annia (její prapředci jsou z Polska).
Ve čtvrtek jsem šla (tak trapně předvídatelně a stereotypně) na sbor. Všichni se těšili na Thanksgiving, což mě překvapilo - na hodinách angličtiny jsem asi nedávala pozor, takže jsem si myslela, že se to koná někdy v okolí vánoc. No, ve skutečnosti je v pondělí a to dokonce i jako volný den. Po sboru jsme jela s Pam pokecat do Casey's.
Tím se volně dostáváme k oblíbenému hospodskému tématu. V pátek jsem šla do Grad lounge, tentokrát jsme byli ve společnosti Gustavo (jeden z těch Brazilců z minulého týdne), Ariel a pán, jehož jméno jsem nepochytila, nicméně je poradcem pro výměnné studenty, pochází z Britské Kolumbie a vypráví úžasné historky. Tématem večera byla láska Brazilců k masu, chladnokrevnost kanaďanů, světově nejoblíbenější nejhorší nadávky (ano, jsou to ty, co se týkají matek) a nedořešená diskuse, jestli je Guelph ospalá díra nebo živoucí město.
Večer jsem šla s Arielem a Richardem (další kubánec) do E-baru. Asi budu muset změnit styl, většina děvčat v E-baru vypadá jako by trénovala na Halloween, tak abych taky zapadla...
Dnešek byl opět krásně sobotový. Počasí dokonalé na bruslení. Byla jsem nakoupit, tentokrát jsem zabrousila do obchodu LCBO, který je zaměřený na alkohol. Vlastně je to prakticky jediné místo, kde se dá alkohol koupit. Prolezla jsem část s víny, přičemž jsem se pečlivě vyhnula vínům kanadským (byla jsem varována), zajímala jsem se spíš o vína z Chille a z Austrálie. Vína z Francie a Itálie zabíraly taky dost místa v obchodě, ale ty můžu pít doma, že.

čtvrtek 5.10., odpoledne

Tenhle týden je zasvěcený zpracování výsledků, takže se snažím přenést data do všemožných formátů a tak podobně.
Liliana mě v úterý vzala na další procházku po UofG menzách, tentokrát to byla menza pro mladé a moderní studenty, vypadala jako něco mezi barem a restaurací a na výběr měli spoustu sandwichů a jiných přesnídávek. Okusila jsem specialitu dne - October Sausage - z níž se vyklubala olezlá klobása v rozměklém chlebu. Středeční volba menzy byla lepší, je tato jídelna je jen jedno patro pod laboratoří (pršelo, byla zima, nechtělo se nám z budovy) a sandwiche i horkou čokoládu dělají výborné. Jen na těch sladkostech by to chtělo zapracovat, především nepřeslazovat.
Dospěla jsem k názoru, že se musím ještě zmínit o veverkách, protože jsou prostě úžasné. Vyskytují se tu jenom černé a šedivé veverky a jestli jsem to dobře odpozorovala, tak jim na barvě záleží (nemají se vzájemně rády). Teď je možné je každou chvíli vidět s nějakým oříškem v packách a nebo také, jak z odpadkového koše vytahují papírky od muffinů. Taky je občas vidím přebíhat po drátech elektrického vedení, mám z nich pocit, že to berou jako takovou dálnici mezi stromy.
Venku je podzim ve vší kráse - tedy se spoustou barev. Ariel vyfotil snad všechny stromy v parku pro příbuzné na Kubě, kteří znají jenom odporně jednotvárnou zeleň po celý rok.
Večer jsem se objevila na kubánské párty, kde se mluvilo převážně španělsky, požíraly kešu oříšky, hrála kubánská hudba a pilo plzeňské a budweiser (ten český, ne americký). Ze vzdoru jsem pila mojito.

neděle 1.10., odpoledne

Tak jsem v pátek plánovala vééliký hospodový tah, a nic. Dopoledne jsem měřila v laborce jako drak, všechno šlo jako po drátkách. Taky se z cest vrátil můj oficiální kanadský tutor, profesor Peter Tremaine. Na oběd jsme tedy šli s ním a s Lilianou.
Protože Liliana mě představuje snad úplně všem lidem na univerzitě, měla jsem na odpoledne domluvený sraz s jedním fyzikem a měli jsme jít opět do oblíbené "menzy" v pátém patře University Center.
Jak řekli, tak i udělali, sešli jsme se tam ve složení Ariel (to je ten fyzik, původem z Kuby) a tři Brazilci. Velmi zábavní lidé, na rozdíl od Kanaďanů si libují v sarkasmu i lehké škodolibosti, prostě jsou jako já.
Kamarády z biochemie se mi tentokrát nepodařilo zastihnout (jestli nejdou na nějaký flám), takže jsem se nechala od Ariela zlákat na mexicko-kubánskou večeři. Byla dobrá a ani ne moc ostrá. (Ale třeba to bylo tím, že jsem se vyhla všem dochucovadlům, které na sobě měly obrázek feferonek.)
Sobotu pršelo a nechtělo přestat, je to mizerie, protože kolečkové brusle mi pak smutně stojí ve skříni, takže jsem na spravení nálady zašla zainvestovat do mp3 playeru. Sehnala jsem krásný a jedinečný player od Sony, který je krásně kompatibilní s windows ale ani trochu s linuxem. Ale po pročtení nějakých internetových diskusí jsem zjistila, že to je obecný problém všech mp3 playerů. Jen Sony je v té filosofii úplně nejhorší. Uvidíme, co s tím udělám.
Dnes ráno jsem opět zamířila do kostela, tentokrát jenom proto, abych se vůbec donutila vstát. Škoda, oproti pohodovému minulému kázání (či spíše setkání) tohle bylo víc formální, i s přijímáním (podobojí ];-) ). Naštěstí to nebylo tak dlouhé, jak se mi nakonec zdálo. Padly od vás, milí čtenáři, dotaz, co to je vlastně za kostel, který navštěvuju. Upřesním, je to církev The United Church od Canada, kázání tam, jak jsem nakonec pochopila, nevede kněz, ale právě minister (tedy třeba poslední dvě kázání měla Monica). A ti jsou v kostele dva.
Teď zrovna sedím ve škole (a ani nejsem v laboratoři sama - Peter se vrátil po dlouhé době, najednou se objevily nějaké urgentní zadání), ale hlad je neúprosný, takže brzo zamířím domů. A neprší a to je dobré znamení!

čtvrtek 28.9., večer

Aby to nevypadalo, že jsem zapadla do stereotypu, udělám zápis. Beztak čekáte na úterý a sobotu, tak vám v tom aspoň udělám maglajz.
Včera byl takový poklidný den. Začala jsem dělat měření při vysokých tlacích a teplotách, proto mě teď bolí zápěstí jak šlak (neustále něco tahám do injekcí a šroubuju jinam). Kromě šroubování a obědu s Gennou se nedělo nic moc převratného. Oběd mě jenom více přesvědčil, že kanaďani mluví o něco srozumitelněji než jiní anglicky mluvící pronárodové, ale pořád je lepší se bavit s cizinci.
Večer mě pozvala Liliana na večeři. Vyrazila jsem k ní před osmou hodinou, jak bylo domluveno, když jsem byla 200 metrů od domu, začalo se blýskat, po 300 metrech se spustil liják a než jsem za 10 minut doběhla na místo, přešla krásná přeháňka. Na zvonek jsem zvonila už zase v pěkném večeru bez deště, jen jsem u toho byla promočená.
Liliana bydlí v domku-řadovce, velmi pěkné bydlení a přišlo mi velmi pohodlné. Má dva syny, 1. a 2. ročník na vysoké, kteří tedy byli pryč, a tak jsme strávili večer s ní, s Eduardem (manžel) a s Panchou (černý labrador, Liliana ho ode mne furt hnala, abych si prý nedráždila alergii). Povídali jsme si tak různě o cestování, světonázoru, vývoji Argentiny, Čech, o filmech s titulkama ... Pak mě Eduardo odvezl domů (prý aby zase nezačalo pršet).
Dnes ráno jsem se těšila na šroubování, což mi v průběhu dopoledne opět překazil požární poplach. (Opět planý.) Šly jsme tedy s Melerin na kafe. Když se opravovala vedlejší budova, bylo to prý s poplachy horší, občas je spustila i hodně průbojná vrtačka, to se pak vyklízí celá pětipatrová budovy a 30 minut se zajišťuje.
Před chvílí jsem se vrátila ze sboru. Být sopránem je strašné, dnes jsem zpívala ve výškách typu g2. Můj standardní rozsah končí u d2, takže v okolí g2 vydávám jenom takový jemný křehký a ne příliš artikulovaný zvuk. Alison mě mile překvapila, protože nachystala do budoucna trio, kde si můžu zazpívat (kontraalt, ach jak se na něj těším!). Do Casey's jsem opět nešla, příště už ale nevynechám.
Už jsem zvědavá na zítřek, to se zase dočkáte nějakých popisů hospod. A nejspíš ne jedné.
Jo a nemají tu žádného svatého Václava, to není fér!

úterý 26.9., večer

Tak jsem byla (dokonce ze dvou zdrojů) křivě nařčena z toho, že se pořád poflakuju po barech. Ráda bych se v tomto očistila a upozornila příslušné zdroje, že 5 (a v tomto týdnu možná i 6) dní v týdnu chodím do školy, kde se běžně zdržuju 10 hodin. A když přijdu domů, tak další 4 hodiny programuju. To pak člověk velmi rád zajde mezi ostatní lidi. Kromě toho mi přijde daleko zábavnější popisovat, co se děje v barech a hospodách, než psát tady, jak jsem prováděla 6 titrací za sebou. A protože už jsem z toho docela unavená, reaguju na vaše trapné připomínky přehnaně, vím o tom a vůbec mi to nevadí.
Sobota se nesla ve velmi klidném duchu. Pustila jsem si nějaké filmy (Monica má videotéku s filmy pro děti a historickými filmy), zašla se podívat do obchodu, jestli seženu konopné látky (neseženu) a tak. (Jo a taky jsem programovala, šťouralové.)
Nedělní sbor byl zábavný. Nejprve jsem byla konvertována na soprán, protože sopránů přišla polovina oproti altům. V budoucnu budu také sopránem, přičemž prý nevadí, že výšky umím zpívat jenom hlavovým tónem. Tak to beru jako dobrý trénink techniky a malé zatížení hlasu. Po mši jsme přezpívali kus, ke kterému jsem hrála flétnový doprovod. Se štěstím a nadšením se mi ho podařilo stvárnit dobře, on ten kus byl hodně o spolupráci klavíru a flétny a ta se naštěstí vydařila. A protože poslední kus a sólisty si pamatujou všichni, jsem teď v místní kongregaci (nevím, jestli se to slovo tak píše, ale asi víte, co tím myslím) velmi oblíbená.
Zbytek dne jsem pak trávila opět pohodově. Odmítla jsem se s Monicou a holkama dívat na Canadian Pop Idol. Venku většinu dne pršelo, to je tak na to zalézt do postele a nevylézt. A propos s postelí mám teď drobný problém: objevila se mi na krku dost nepěkná vyrážka (jo, už jsem ji před mnoha lety měla) zřejmě alergického původu. Proto jsem včera vyměnila většinu vybavení postele, vyprala, co se dalo, a doufám, že to zabere. Jestli ne, pořídím si zřejmě za svůj pobyt v Kanadě spoustu originálních šátků a šál.
A tím se volně dostáváme k tématu včerejšího dne. Po škole jsem byla úplně grogy a dřív než jsem začala přemýšlet, co budu vyrábět, potkala jsem Monicu, která mi nabídla večeři (zelené nudle s zelenou omáčkou - vypadalo to velmi vegetariánsky) a shlédnutí DVD Libertin. Neodolala jsem, čímž varuji všechny, kdo by chtěli daný film shlédnout jako uklidňující či aspoň trochu romantický. Není. Jo a taky jsem konečně vytáhla nějaké ruční práce. A nezapla počítač. Prostě samá pozitiva.
Dneska mě Liliana vypustila ze školy dřív (za a jsem na to prý vypadala, za bé vím, že na mě chystá zítra nebo pozítří nějaké delší měření), takže jsem strávila krásnou hodinu ježděním na bruslích a krásnou hodinu procházkou.
Jo, ještě jedno nové a úžasné místo jsem dnes navštívila, šly jsme s Lilianou na oběd do další menzy, název The Ring. Interiér jako kavárna, k jídlu i poslechu tam vyhrával jeden nadšený mladík s elektrickou kytarou a na výběr měli spoustu věcí na téma Sandwich. Klidné dopití čokolády po jídle mi překazil požární poplach. Podle toho, co si říkali studenti při vyklízení prostoru, mělo požární oddělení nějaký příliš aktivní den, protože dělalo poplachy, kde jen mohlo.
A to už je opravdu všechno, možná jen dodám, že jsem zabila už tři komáry a vůbec netuším, odkud mi sem lezou, potfory.

sobota 23.9., poledne

Od minulé neděle se v Guelphu udělalo nechutně podzimně (rozuměj: všechny společenské hovory začínají slovy: "Oh, it's freezing out there."). Budu si muset koupit čepici, ať mi netáhne na uši.
Práce v laboratoři začíná nabírat na obrátkách, včera už jsem měla skoro pocit, že mi to jde, nadšení mi pak trochu vzalo Lilianino kibicování, že musíme přidat na rychlosti, jinak nic nestihnem.
Ve středu jsem na odchodu ze školy potkala Daniela, přemluvil mě, že s ním půjdu nakupovat (peřinu - asi je mu tady zima, jak je z těch teplých krajů). Rozšiřuju si italskou slovní zásobu ("Affermativo!").
Ve čtvrtek jsme pak šli s oddělením posedět do jedné ze školních 'menz'. Tahle je jako restaurace, kde si člověk objednává u baru a dělají tu výborné Curries. Sešli jsme se tam ve složení Liliana, Eric, Genna a Melerin (PhD studentka, původem ze Zimbabwe). Tématem dne bylo zvýšení školného.
Po posezení jsme běžela na sbor. Zase mě dostali, potvory, na neděli je připravených 6 písní a z toho jedna má doprovod na flétnu, takže jsem se k němu přihlásila. Posedět do Casey's jsem tentokrát nešla, jedna hospoda denně myslím stačí. Tak jsem šla domů za Bilbem.
Monica totiž jela s holkama za rodiči a požádala mě, jestli bych se do neděle nepostarala o Bilba. Vyhověla jsem jí ráda, Bilbo je skutečně nenáročný pes, venčí se párkrát denně tak, že člověk otevře dveře na dvorek. Jen je velmi společenský, prostě je mu smutno, když má být sám. Když jsem tedy ve čtvrtek večer sedla k televizi a pustila si DVD Harryho Pottera, Bilbo se ke mně přidal, nejdřív mi ležel u nohou, pak vedle mě na gauči a nakonec se vsomroval na klín.
V pátek po práci jsem měla sraz s Alison, abychom v kostele udělaly zvukovou zkoušku flétny. Nezní to špatně. Pak jsem si jela nakoupit, v rámci čehož jsem objevila výprodej věcí na in-liny, tedy jsem si koupila chrániče.
Večer, když jsem si pod dohledem věrného následovníka Bilba připravovala večeři, volala Annie, jestli někam nevyrazíme. O hodinu později jsem je s Danielem vyzvedla a šli jsme do města. Nejdřív jsme navštívili bar, který Annie původně vytipovala jako rockový, ovšem ve skutečnosti tam hrála dvoučlenná kapela takové 'country verze' všech možných písní (starých i nových). Neznělo to špatně. Annie mi vysvětlila, že se jedná o typický kanadský bar navštěvovaný převážně rodilými kanaďany, což se pozná tak, že víc než polovina návštěvníků má na hlavě naraženou baseballku. Pak jsme se přesunuli do Anniného oblíbeného tanečního klubu - na hudbu ve smyslu 'naštvaní a nepochopení rapeři vyřvávají svá hesla do jednotného rytmu' tam trsala asi stovka mládeže. Mimochodem u vstupu do všech barů byl člověk, který kontroloval občanky/řidičáky/pasy a nepouštěl lidi pod 19. V tomto pouštěl i mladší, ovšem ti nedostali speciální nálepku, že mají nárok na alkoholické nápoje. Zde jsme naštěstí moc dlouho nepobyli a přešli jsme do dalšího baru, opět s živou kapelou, tentokrát tříčlenná, někde mezi rockem a country a docela dobrá (jen zpěváka bych vyměnila za nějaký výraznější hlas). Na cestu domů se rozpršelo - a to až tak, že po ulicích proudily menší řeky. S Annie jsme je přeskakovaly a blbnuly v dešti, Daniel se tvářil, že k nám nepatří a šel důstojně s deštníkem mimo kaluže. Mokří jsme ale nakonec byli stejně všichni. Doma na mě čekal Bilbo a tak dlouho ťapkal před dveřmi do mého pokoje, až jsem ho pustila dál s šla spát. Ráno mě probudil mlaskáním a škrábáním.

úterý 19.9., večer

Sobotu jsem strávila klidně a nenáročně, jak se na week-end sluší. Trocha bruslení, trocha marného přemlouvání, že si půjdu přečíst nějaké články nebo dělat něco jiného do práce.
V neděli jsem vstala a šla do kostela. V místnosti pro sbor jsme se nejprve rozezpívali a pak jsme vyrazili na mši. Kostel samotný mě dost zklamal - velký prostor nebyl akusticky nijak zajímavý, všechno mluvení musí být nazvučené, vůbec netuším, jak je znít sbor. Mše měla svůj program, ve kterém mi Pamela ukazovala, kde kterou píseň ze sborníku Voices United máme zpívat. Naše vrcholné číslo "Kyrie Eleison" přišlo brzo po začátku, takže zbytek mše mi přišel zbytečně dlouhý. Tématem dne bylo, že máš stavět dům na skále a ne na písku. Dospěla jsem k názoru, že se budu se sborem ráda scházet ve čtvrtek, nikoli však v neděli.
V poledne se udělalo letně krásně, což byl samozřejmě povel k tomu, abych vyrazila na brusle. Když mně pak v průběhu dne přišlo, že bych se měla konečně podívat na ty články, vyřešila to tak, že jsem vzala články, odjela k řece, natáhla se na břeh (parky s udržovaným trávníkem rozhodně mají co do sebe), shodila brusle a četla si.
Pondělí začalo nadějně pěkně, ale v průběhu oběda se nechutně rozpršelo. Možná bych měla přiblížit oběd: Chodím do místní "menzy", což se ovšem příliš nepodobá našim starým dobrým menzám. Zde je nejprve prostor, kde si člověk vybere jídlo. Ten mi trochu připomíná tržiště obestavěné stánky s všemožným jídlem. Čínské jídlo, pizzy, sandwiche na míru, cokoli smaženého, salátový bar a spousty dalších věcí na výběr. A samozřejmě automaty na pití. Co člověk chce, nabere, projde pokladnou, kde berou hotovost, místní stravenky (nemám, ale u studentů je vidím) i platební karty, vezme si plastikový příbor a může se jít nadlábnout, kam chce - nejčastěji do haly ke stolkům, otužilci chodí i ven. Oběd vyjde (podle výběru samozřejmě) na 6-10 dolarů. Dost mi chybí na výběr k pití něco nesladkého, plastové vidličky také nemusím, ale jinak jsem spokojený strávník.
Tak jsem krásně popsala oběd, který jsem tentokrát strávila s Lilianou a Gennou. Obě mi vyprávěly, jak je krásné Toronto, a že bez toho, abych spatřila Montreal, rozhodně nemůžu odjet. Zkusím se spaktovat s dalšími stážisty, beztak také chtějí vidět tyto divy.
Liliana mě v průběhu dne zahrnula dalšími výpočty a úkoly, takže mi večer ani nezbylo moc času litovat toho mizerného počasí.
Dnešní den se vylepšil. Při příchodu ke škole jsem zjistila, že je vyhlášený požární poplach, přičemž tato událost narušila výuku, takže před vchodem stála asi stovka studentů v bílých pláštích.
Zbytek dne už byl proti tomu méně zábavný, nepočítaje oběd, na kterém jsem byla s doktorandy z biochemie. Konverzační téma:
"Včera jsem při vynášení odpadků viděla potkana, co mám dělat."
"Nachystej na něj past."
"Na normální past na myši je moc velký."
"Přivezu ti z domu past na mývaly, do té se chytne i kočka."
Při večerním bruslení jsem zabrousila na cestu, kterou křížily koleje. Chvíli jsem se motala kolem blikajícího přejezdu, čekala, kdy přejede vlak, nicméně vlak nikde, tak jsem jela dál. Cesta byla úplně opuštěná, což byl důsledek toho, že o 500 metrů dál končila dalším, tentokrát neupraveným, přejezdem (třímetrová jáma). Ačkoli jsem po cestě jezdila příštích 20 minut, přejezd stále blikal, ale vlak se neobjevil.

sobota 16.9., poledne

Středa se nesla ve znamení deště, slévání vodiček v laboratoři s celkem pěknými výsledky a taky toho, že jsem si konečně zašla zaběhat. Nechápu, jak tady můžou všichni běhat po chodnících kolem cest, takže jsem (po chodnících kolem cest) vyrazila k řece, kde jsem nakonec vykonala velmi pěknou procházku, protože běhání je strašně náročné.
Čtvrtek sliboval daleko více zábavy - dopoledne jsem navštívila WHMIS course (školení o bezpečnosti práce), na jehož konci nás dokonce čekal i test, ale byl naštěstí postavený tak, aby ho udělali všichni (nejlépe i ti, co kurs prospali, což samozřejmě nebyl můj případ). Po absolvování kurzu jsem si odskočila do banky vyměnit US dolary za kanadské. Výběr banky byl ovšem chybný, vybrala jsem si Canada Trust, kde se mě paní u přepážky zeptala, jestli mám u nich účet, a po mé záporné odpovědi mi sdělila, že v tom případě mohu vyměnit jen 200 dolatů. Naštěstí má další volba banky (Bank of Montreal) byla už lepší, tam se na žádné takové nesmysly neptali.
Pak mě Liliana zahrnula články k přečtení, čemuž jsem utekla až k večeru. Opět jsem si zajezdila na bruslích, tentokrát (Eva se nebude smát) jsem na internetu nastudovala, jak brzdit, a zkoušela tedy (prý pro začátečníky vhodné) T-Spin. Vůbec to nefungovalo.
Večer jsem šla do sboru. Monika totiž pracuje v kostele jako ministrant (docela mě překvapilo, že je to opravdu zaměstnání), kostel má u sebe sbor a tak jsem se tam nechala propašovat. Zpívají sice výhradně písně s náboženskou tématikou (se dalo očekávat, že), ale aspoň jsem si jistá, že v textech bude často "Alelůja" a "Ámen". Pro mne bylo náročné zpívat hned z listu, většinou i bez toho, že by někdo udal tón, ale beru to jako cvičení na vytrénování sluchu. V neděli půjdem zpívat na mši Kyrie Eleison. (Doufám, že mši samotné se vyhnu, ale asi se krmím jen marnou nadějí.)
Pam, vedle které jsem na sboru seděla, mě pozvala, jestli chci s nima zajít do Casey's (bar poblíž, ale stejně se tam všichni dopravili autama). Sešlo se tam nějakých 7 lidí ze sboru, kecali nad pivem, kolou, sandvičema a směsí čehosi pálivého zapečeného s chipsama.
V pátek se mi strašně nechtělo nic dělat. Přemluvila jsem se k tomu, že půjdu do školy a přečtu si nějaké papíry, ale nakonec jsem si papíry vzala domů a šla se projít. Tentokrát jsem (konečně) vyrazila do Downtown. Cesta k němu byla docela dlouhá, Downtown samotný je malý, ale uspokojivý. Sehnala jsem tu čaj (dobře, v Čajovně 82 vůní mají větší výběr, přesto jsem spokojená).
Při povinném podvečerním bruslení jsem tentokrát pronikla do tajů T-Spin, takže jsem to pak musela zkoušet na každém rohu. Sice to umím jenom při malých rychlostech, ale už to jde! Ze samé radosti jsem spolkla mouchu.
K večeru mě Monika pozvala, že mají v domě party, jestli se nechci přidat. Přidala jsem se k nim na chvíli, přičemž jsem si docela pěkně pokecala s Alison (sbormistryně). Vyprávěla mi, že byli v létě na dovolené v České republice a že se jí velmi líbila Opava.
Ve chvíli, kdy se party blížila ke konci (byly tam i děti, takže poměrně brzo), mi zavolala jedna holka z univerzity, že vyrážejí do města, jestli nechci jít s nimi. Šli jsme do Downtown, do baru Bookshelf (je to takové největší místní kulturní středisko obsahují knihkupectví, kavárnu, kino s nezávislými filmy, bar). Z baru nás nejprve vyhodili, protože jsme museli všichni předložit nějaký doklad (občanku, řidičák, pas) a nestačil jim jen studentský průkaz. Po sehnání příslušných dokladů jsme se vrátili na místo činu a v našem případě to vypadalo jako pasová kontrola: Janet (Venezuela), Jack (Čína), Anna (New York), Daniel (Itálie). Pak se k nám přidal ještě Paul, tuším rodilý Kanaďan. V baru jsem si připadala jako doma. Všichni popíjeli pivo (čepujou ho tady do velkého džbánu, ze kterého si pak lidi rozlévají do sklenic) a povídali si o fotbale (tom evropském, tedy o socceru).
V průběhu večera přišel DJ, vybalil repráky, začal hrát (nejprve s docela příjemnou hlasitostí, že se dalo konverzovat, ale pak přidával...), takže jsme šli ve dvě hodiny Guelphem vcelku spokojeně domů jen s lehkým zvoněním v uších.

úterý 12.9., večer

Milí nedočkaví čtenáři, byl to sysel! Dnes jsem ho viděla a takhle velká veverka by musela běhat jenom po hoodně tlustých větvích.
Jinak čaj značky dobrý jsem zatím nesehnala, nejlepší co se tady dalo potkat je pytlíkový zelený čaj Lipton, na kterém se teď snažím přežít. Ale zato jsem v neděli narazila na jakého přerostlé shopping center, které je asi 15 min od ubytování. Po jeho shléhnutí jsem zjistila, že nakupování není mým koníčkem ani ve vysněné zemi za velkou louží.
Večer mě Monika pozvala, jestli s nimi nechci povečeřet. V rámci dobrých domáckých vztahů jsem samozřejmě nemohla odmítnout, takže jsem se seznámila s krocanem a Moničinými dcerami. Jedna ve věku pubertálním se zajímá hlavně o hlasitou hudbu a časopisy s náboženskou tématikou (rodina je celá věřící, což obsahuje modlení před jídlem apod.), druhá je ve věku okolo 7 a je to taková opička. Po večeři jsme zajely na zmrzlinu do restaurace u řeky. Dala jsem si Kids porci, tedy jeden kopeček zvící velikosti tak tří českých kopečků. Porce Small má takové kopečky 2, porce Large 3 - ale u té nevěřím, že by si ji někdo chtěl dávat dobrovolně.
V pondělí jsem vyrazila do školy, kde jsem lehce zakufrovala, ale nakonec jsem našla správnou budovu. Díky rekonstrukcím jsem se k ní musela sice dostat přes jinou budovu, nicméně cíle jsem dosáhla navzdory nechuti místního projektanta k rovným chodbám, pravým úhlům a schodištím propojujícím všechna patra najednou. Liliana mě představila všem přítomným v laboratoři, z nichž bych nejvíce měla spolupracovat s Diegem (postdoc) a Ericem (undergraduate student, dělá na podobném problému jako já). Pak se k nám přidala další undergraduate studentka Genna (též první den na pracovišti) a šly jsme všechny tři s Lilianou oběhávat místní byrokracii. Měly jsme zajímavé představování: "This is Jana and this is Genna," Genna se totiž vyslovuje jako Džana.
Zbytek dne jsme strávila mytím nádobí, k večeru už zbyl jen čas na lehkou projížďku na bruslích. Podařilo se mi najít cestu s malým spádem k řece, takže jsem si pak užila projížďku po cestě bez aut s minimem chodců a víceméně po rovině.
Dnešek jsem ve škole strávila sledováním Ericových experimentů, mícháním prvních roztoků a marným přepočítáváním kolik gramů na kolik rozpouštědla dát do x molárního roztoku a zpět. Nakonec se ale aspoň trochu zdařilo, tak jsem si za odměnu šla koupit nějakou knížku, kalhoty na běhání a čaj - poslední položku opět marně, v jediném nadějném obchodě s názvem Healthys měli sice zelený čaj v krabici (nikoli v pytlíkách), nicméně na něm chybělo označení druhu čaje (zato přebývaly nápisy, jak je zelený čaj strašně zdravý). Brusle jsem dnes vynechala, venku prší.

neděle 10.9., poledne

Navzdory tomu, jak středeční zprávy slibovaly pátek jako poslední krásný den, je stále pěkně, svítí slunce a fouká vítr tak akorát, aby to bylo něco mezi tričkem a svetrem.
Ale vezmu to od začátku, ať mi není vyčítáno, že jsem něco vynechala.
V pátek brzo ráno mě Dobra odvezla na letiště a doprovodila až k pasové kontrole. Všemi kontrolami jsem pak prošla bez problémů, nasedla do letadla a odletěla do Milána. Cesta proběhla v pořádku, bohužel ani žádný vysoký uhrančivý Ital se nekonal.
V Miláně jsem opět prošla pípací kontrolou (kontrolorovi jsem asi padla do oka, protože mi nabídl jako odměnu za čekání zabavený teroristický džus) a přidala se k multinárodnostnímu davu do Toronta. Další cesta opět proběhla v pořádku. Přeletěli jsme Alpy, pak velký kus země, kus moře, nějaký ostrov a další ještě větší kus ostrova. Trochu mě to překvapilo, ale podle toho, co vysílali, jsme letěli nad kouskem Anglie a napříč přes Irsko. Oceán se mi podařilo z většiny prospat. Pouštěli nám k tomu nějaký film, ve kterém byly furt záběry na útrpně se tvářícího Cruise, na zraněného a vyděšeného Cruise a na běžícího Cruise. Zvuk jsem k tomu neměla, neboť na mém místě šel naladit jen kanál s Figarovou svatbou. Po čtvrtém poslechu jsem to ale vypla.
Pak jsem se v jednu chvíli koukla z okna a viděla jsem, že je před námi nějaká pevnina. Nejdřív jsem se chtěla o takový objev podělit s Ukrajinkou, co seděla vedle mě, ale pak jsem ji kvůli tomu radši nebudila. Tou zemí už byla Kanada, sever východního pobřeží, úplně prázdné, jenom malé kopečky, spousta řek a jezer, žádná vegetace, žádní lidi.
Do Toronta jsem přiletěli včas, přeřídila jsem si hodinky o šest hodin zpět a podrobila se pasové kontrole. Pak jsem šla na imigrační oddělení vyřídit si pracovní povolení, což proběhlo naprosto v pořádku. ("What exactly will be your job?" "Measurement of thermodynamic properties of nitrophenols." "Ok, I can't even spell it, here is your work permit.")
Vzala jsem si kufr a zašla do přízemí se nechat vyzvednout od taxi do Guelphu. Na dálnici z Toronta do Guelphu byla zácpa, což mě u pětiproudové dálnice pobavilo. Někdy v pět hodin jsem byla na místě, 64 Talbot st., Guelph.
Má domácí, Monica, mě přivítala, provedla domem, udělala mi čaj a zavolaly jsme Lilianě (z laboratoře), že jsem přijela a že s ní klidně zajdu na kafe. Bydlení je velmi pohodové - Monica má docela velký dům, dvě dcery (v pátek byly ještě na návštěvě u otce) a sklep je předělaný na byt, ve kterém ubytovává lidi z univerzity. Pátek a sobotu jsem měla tenhle byt ještě sdílet s jedním PhD studentem (fine guy, jak mi všichni říkali), ale podařilo se mi mu vyhnout.
Pak přijela Liliana a jely jsme se podívat do okolí. Liliana je temperamentní Argentinka, něco přes 40. Ukázala mi univerzitu (dost blízko), pak jsme jely do Downtown (centrum), zašly na kafe a pak jsme se projely městem a Liliana mi ukázala, v kterém obchodě koupím levné jídlo, kde koupím drahé jídlo, ale zato mají výběr i evropských pochutin a tak podobně. Nakonec jsme se domluvily, že se v sobotu opět sejdem, protože se chce s manželem projet někam na výlet.
V sobotu před polednem jsem vstala, zašla si nakoupit to levné jídlo (levné ovoce a to dokonce i po přepočtu, drahé mléčné výrobky, maso) a kolečkové brusle. Ty jsem musela samozřejmě hned vyzkoušet a přišla jsem na nepříjemnou věc, že Guelph není rovný, ale lehce zvlněný. Spadla jsem jenom jednou, ale o to tvrději, asi si budu muset koupit přilbu.
V okolí je hodně stromů, samé udržované trávníky a na nich řádí spousty černých veverek. Taky jsem viděla jakéhosi tvora, kterého má domácí nazvala "rabbit", ale vypadalo to jako křeček křížený s veverkou a něčím pruhovaným. Jinde jsem mezi domy viděla sysla, ale třeba to byla jenom přežraná veverka.
Ve tři hodiny přijela Liliana a jeli jsme na obhlídku. Stavili jsme se v Downtown na festival. (Liliana mi říkala, že tam je 'šes festival' a já furt nevěděla, co tím chce říct, jestli je jako šachový a všude na ulicích hrajou šachy nebo co. Pak se ukázalo, že je to Jazz festival.) Koukli jsme na jednu kapelu (pěkná hudba k tanci i poslechu) a pak jsme se opět jeli podívat po Guelphu. Asi mě chtěli zmást, protože jsme jezdili v kruzích, ale naštěstí jsem nastudovala mapu, takže jsem se docela orientovala. Pak jsme se projeli po okolí, navštívili Edinburgh, Cambridge a Paris. Nejhezčí byla Paříž.
Večeři jsme si dali v Guelphu v Shakespeare's Inn, která je prý na univerzitě velmi oblíbená.
Dnes ráno jsem vstala a zašla si dokoupit další levné potraviny, paní domácí jsem od svého přijezdu nepotkala, i když teď je asi doma i s dcerami, protože se mi nad hlavou prohání stádo slonů. Vděčným, vždy přítomným a obecně velmi přátelským členem rodiny je ještě takový mrňavý, ale strašně starý podvraťák jménem Bilbo Baggins, který buď spí nebo se drbe. Několikrát mě přišel navštívit, asi se mu líbím, protože ho drbu.
Je těsně po obědě, nejspíš půjdu si koupit nějaké drahé jídlo (dobře, vlastně chci jenom pořádný čaj) a pak bych měla ještě dnes jít pracovat na překonání fóbie z pádu při jízdě na kolečkových bruslích...