Zobcová flétna

Zobcovou flétnu (anglicky recorder, latinsky flauto dolce) asi potkal každý, je to nástroj rozšířený, pravděpodobně proto, že je obecně nejlevnější hudebním nástrojem; je poměrně skladný a hra na něj není tak obtížná jako u jiných nástrojů.
Mimo jiné je to také nástroj, na kterém se lidstvo dopustilo dvou strašných a neodpustitelných křivd - nejprve na ni po baroku zanevřelo a opustilo ji a o mnoho let později ji nalezlo, aby ji vtisklo do ruky každému (tedy i nemuzikálnímu) žáčkovi hudební školy a nejlépe mu k tomu dalo učitele, jehož nativním nástrojem je jiný dechový nástroj. Flauto dolce tedy dnes můžete slyšet často, ale mnohdy nezní ani trochu sladce.

Trocha technických parametrů: Zobcová flétna je nástroj hranový s mechanickým tvořením tónu. Hráč netvoří tón přímo, ale jeho dech je veden úzkým kanálkem na hranu zvukového výřezu v hlavici nástroje.
Oproti flétně příčné, kde je tón tvořen přímo, se tón tvoří velice snadno, avšek není možné jej ovlivňovat nátiskem, měnit jeho sílu a barvu.
V renesanci a baroku byla zobcová flétna velmi oblíbeným nástrojem, pro své omezené výrazové schopnosti musela na konci baroka ustoupit flétně příčné.
V 16. století byla známa celá řada zobcových fléten, a to malá diskantová s rozsahem od c'' - d'''' a notací o oktávu nižší, flétna altová s rozsahem od c'- d''', znějící však o čistou kvartu výše, tenorová flétna s uvedeným rozsahem altové flétny v notaci odpovídající zvuku a basová flétna s psaným rozsahem také od c'-d''', který však zní o kvintu níže. Počet druhů fléten byl v následujícím století ještě zvýšen, takže v té době byla skupina zobcových fléten dokonce devítičlenná. Brzy poté nastal pokles její obliby, v 18. století se vyskytují opět jen čtyři druhy této flétny.
Barokní flétny mají oproti renesančním kuželovitý tvar, také menší dírky a jejich zvuk je obvykle měkčí, tišší.
V dnešní době jsou bez větších problémů k dostání tyto flétny: sopranino (f''-g''''), sopránová (c''-d''''), altová (f'-g'''), tenorová (c'-d''') a basová (f-g''). Při podrobnějším průzkumu trhu lze najít i grand bass (c-d'') a grand klein (c'''-f'''').

Největší oblibě se těší flétna altová - na rozdíl od sopránové flétny se dá poslouchat i několik hodin a na rozdíl od tenorové flétny na ni můžete i několik hodin hrát. Flétna sopránová je ještě občas poslouchatelná, vyšší flétny je pak vhodné používat jen výjimečně, například k přilákání pozornosti publika, k vyhnání obecenstva ze sálu či k lovu netopýrů. Nižší flétny je možné jen málokdy slyšet samostatně, slouží jako doprovodné nástroje. Altová flétna je tak i nejrozšířenější flétnou pro sólové hraní.

Dnešní moderní flétny (též zvané barokní moderní, neboť jsou tvarově a tónově nejbližší barokním flétnám) doplňují flétny lidové, které mohou být velmi různorodé, obvykle nemají více než 6 direk a nejsou tak uzpůsobeny k hraní v různých tóninách - tedy nehrají tak snadno půltóny. Lidové flétny nevytvářejí kvartety, proto je naleznete nejčastěji jako sopránové či altové i v různých mutacích jako jednoručka (cca 3 dirky, hraje se na ni jen jednoruč, druhou rukou může hráč hrát třeba na bubínek) či flétna s bordunem (je složena ze dvou fléten - jedna normální a druhá souznějící na jednom tónu).

Nejčastějším materiálem pro flétny, který potkáte ve většině obchodů s hudebními nástroji, je umělá hmota. Tyto flétny (pokud jsou skutečně flétnami a ne jen vadnými odlitky) obvykle snadno tvoří tón a to i ve velkém rozsahu. Flétny dřevěné, které (pokud opět nejsou nějakými vadnými nástroji pro hudebně zaostalé děti) jsou dražší než umělohmotné a vynikají nad nimi barvou tónu. Mohou ovšem mít svou hlavu a je potřeba, aby hráč znal svou dřevěnou flétnu a věděl, jak do ní fouknout.

Seznam použité literatury