Sen o svobodě

Démant

Když slunce o trochu méně hřeje
Když nevíš, jestli Ti osud přeje
Neboj se, jednou všechno se změní
Prozatím můžeš se oddat snění...
Snění Ti dodává křídla ptačí
Chvilka v nebesích ke štěstí stačí
Snový zámek, v něm snové postavy
Nikdo nevidí Tvoje představy
Ve vlastním světě jsi vlastním pánem
Navíc tenhle sen nekončí s ránem
Největší démant skrývá Tvá mysl
Nenech se zmást - i snění má smysl

Poušť

Krajina vyprahlá jako Sahara
Zabírá duši mou už dlouhý čas
Občasný poutník táhne tu soumara
Však sucho a prázdnota vždy vrátí se zas

Slunce tu zemi zalévá světlem
Světlem, které září v dětských očích
Díky slunci, jenž vládne mým světem
nevykvete láska, radost či smích

Krajina vyprahlá bez vody citu
zabírá duši mou každým dnem víc
možná, že jaro je někde ve skrytu
v písku ukrývá svou nalíčenou líc

Kruh

Zaklínám Tě vodo pohledem svých očí
Očisti mé tělo, ať svět dál se točí

Zaklínám Tě větře nataženou paží
Ukaž mi ty, kteří po mé přízni baží

Zaklínám Tě země myšlenkou a slovem
Nezraní mě nikdo kouzlem ani kovem

Zaklínám Tě ohni svým srcem a krví
Do kruhu se spojí poslední a prvý

Vrána

Vrána se vznáší nad zimní krajinou
Spoutaná se zemí myšlenkou jedinou
Nechce být symbolem, touží po svobodě
Létat nad zemí a být prostě v pohodě
Černá - ta barva, co znamená smutek
Ale vrána ji nosí z jiných pohnutek
Je to totiž barva, která k jiné ladí
A tak vrána nechápe, proč lidem vadí
Nač se zdržovat lidskými představami
Když svobodně létám nad jejich hlavami

Oko

Oko v setmnělé bezmračné tváři
Promluvilo - proč říká mi 'lháři'?
Vím - umím plakat a k tomu se smát
Radši než zranit Tě budu Ti lhát
Sen, že se všichni budem mít rádi
K velkému omylu mě vždycky svádí
Svědomí ozve se ve špatný čas
Já se zamyslím a ztratím Tě zas

Otázky

Neprůhledný - možná tak by se popsat dal
pohled, který říká, aby se člověk vzdal.
Přivřene oči... nejspíš zkoumají...
Co? To nevím - ty oči hranice neznají.
Kam až dohlédnou? Co všechno můžou vidět?
Je tam něco, za co bych se měla stydět?
Vím, jsem zvědavá... Nemám se už víc ptát?
Existují odpovědi, které bych neměla znát?
Pohled hnědých, přivřených očí - odrážím se v nich.
Nevidím dovnitř, ale stačí mi slyšet jen tvůj smích.

Skřítek

Skřítek rozum mi zase jednou lhal
Když říkal, že nemůžu cítit žal
Když tvrdil, že láska je štěstí jen
Co prozáří noc a pozlatí den

Skřítek rozum byl zas jednou mimo
Když se odvážil tvrdit mi přímo
Když říkal: "Láska ovládne mysl,
nemá pochyby, však ani smysl."

Tak, skřítku rozume, zas jednou mlč
Když si nevíš rady, radši se skrč
Nech se zaplavit hormony lásky
Nikdo teď nestojí o tvoje vrásky

Opozice

Myslet znamená zemřít, zemřít ve tvém náručí
Myšlení pak slzy žalu obyčejně zaručí
Srdce vprostřed roztržené na dva stejné díly
Od sebe je odtahují nadpozemské síly
Jedna chyba v minulosti odloučila milence
Přesto květ se rozvinul ze sežehlého pupence
Oheň spálil spojení, ale paměť nesmazal
Výsledkem je doktor Faust, co se ďáblu zavázal
Svobodu tak představuje jenom pouhý sen
Který mysl okupuje každý další den
Přesto lásku hýčká lidský rozum polétavý
Jaký to má smysl, jen málokdo se pozastaví
Životem dneska zahýbal moc složitý rytmus
Mrtvá láska nerezaví, což je zjevné mínus

Nejmenovanému Citu

Zmíráš.
Odcházíš. Nevím kam. Daleko ode mě.
Možná, ze narychlo odjíždíš ze země.
Míváš
chuť likéru, kterým se lehce opíjí,
tak proč tvoje síla tak rychle pomíjí?

Soužím
se představou, že už tu více nebudeš,
že odejdeš a jinou oběť dobudeš.
Toužím
po tvé blízkosti, po něžném pohlazení,
po tvém příjemném života oslazení...

Hej! Máš
pocit, že je krásné někoho zraňovat?
Proč chceš své omyly ještě zdaňovat?
Neznáš
způsob, jak si nejlíp podříznout zápěstí,
když už budoucnost nic dobrého nevěstí?!

Vločka

Vločka je slza, ale má jiný tvar
Vyjadřuje lítost, smutek a zmar
Vločka, když padá, je velmi krásná
Struktura jemná a barva jasná
Vločka letící vesele tančí
Pri poryvu vetru ihned zjančí
Vločka je milenka, co nemá tvář
Není romantik, snílek ani lhář
Vločka sněhu nepoznala lásku
Nikdy nedala své city v sázku
Vločka přesto padá na Tvoji dlaň
Netusi, že zaplatí krutou daň
Vločka na dlani pomalu zmírá
Pláče, osudu marně se vzpírá

Zaklínadlo

Doufáš, že vyslechnu Tvé úpěnlivé přání
Za jedinou prosbu mám Ti zase být k mání
Že pak vykvete kvítí, co už jednou zvadlo
Užíváš slůvko 'prosím' jako zaklínadlo

Chceš, abych se usmívala, byla příjemná
Nevěříš tomu, že bych mohla být lhostejná
Tvářila se, jako že je všechno v pořádku
Myslíš si, že jsem jen loď, co ztratila posádku

Kouzlo, které vezme ze země vše, co už padlo
Užíváš slůvko 'prosím' jako zaklínadlo
Tajemná síla, která zažene temnou noc
Ale zapomněl's, že už ztratilo svou moc

Za Řasami

Oči jsi schoval za řasami
Nemám snad vidět, co je s námi
Na tváři úsměv, mám Ti jej věřit?
Cítím, že začlo venku se šeřit...
Bojím se, lásko, osudné chyby
A bojím se slov 'vina' a 'kdyby'
Neřekneš, skrýváš slova za víčky
O životě padly jen slovní hříčky
City a sliby, ach bojím se chtít
Zbyly jen slzy a slzy jdou smýt
Kde je jistota? Ta, co nebolí?
Nejistota nám život osolí
Volila jsem já, či volil jsi ty
Přísahaly mé anebo Tvé rty?
Ach lásko, věř mi, já nechci Ti brát

Smrt

Už vím, že smrt znamená nebýt s Tebou
Čekat v naději, že vezmeš mě s sebou
Vím taky, že smrt znamená být s Tebou
Na zimní pláni, kde tváře mě zebou