Odešly slzy

Byla noc a trvala snad až příliš dlouho.
Tehdy, před úsvitem, se setkali. On sejmul jí z tváře první masku a tak učinila i ona jemu. Stáli proti sobě, sundávali si masky. Pak pohlédli si do očí a nastal den. Už neskrývali tvář.
Den, který přišel, byl krásný. Stáli proti sobě, drželi se za ruce, dívali se do očí.

Slunce překonalo výšiny nebes a uchýlilo se k západu. Tu on najednou pustil její ruce a otočil se k ní zády. Ona zůstala sama a nahá, rosa padla na její tvář, rozlila chlad po jejím těle. Zvedla dlaně, aby si zakryla oči, protože tma dráždila její zrak k slzám. Ale přišel on, znovu před ní odložil své masky, uchopil ji za ruce. Tak stáli nazí v temnotě noci, dívali se do očí.
Což nemůže vše trvat navždy? Proč zrádná nejistota přilétá jak pták, proč usedá na rameni? Stalo se, že jeho oči ztmavly a on si nasadil první masku. Přesto jeho pohled hřál, jeho dlaně přinášely štěstí.
Když pustil její ruce a odstoupil o krok vzad, nebyla připravená. Chlad noci ji našel, zaryl drápy do jejích paží, do bosých chodidel. Dívali se do očí, ale co měl ten pohled přinést?
Pak otočil se k ní zády, odbila půlnoc. Již nebylo nač čekat. Poprvé po dlouhé době se obrátila a na tvář si nasadila první masku.
Noc bude ještě dlouhá, ještě se jí nechce jít spát.

Meziměsto

Ticho, dálka a čekání
Píseň tesknotou zavání
Smutně zaznívá flétny hlas
Pár tónů a umlkne zas
Smích, náhlý záchvat veselí
Jizvu napětí nezcelí
Zářivka bzučí, hmyz lítá
A slunce zapadá, svítá

Opět a Znova

Opět a znova klečím v prachu
Opět a znova užívám strachu
Opět a znova je v sázce štěstí
Odchází ten, který mou lásku pěstí

Boj se mě, miluj mě, dělej, co říkám
Tvá slova i přání jsou podobna dýkám
Věř mi, že zvyk je železná košile
I když bojuji, podléhám přesile

Polib mě, obejmi, dokud jsme spolu
Nejsem tonoucí, co chytá se stvolu
Ať zůstanou vzpomínky, které hřejí
Ať v osamělosti provázejí

Městské Jaro

Nedorostlý Měsíc, k tomu černé nebe
Placka rumu v kapse má něco do sebe
Rozházené hvězdy, větve nahých stromů
E. T. vedle v budce stále volá domů

Nekonečné světlo, nekonečná dálka
V jednom blízkém baru zuří malá válka
Hnusný černý pudl plete se mi pod nohy
Jeho pán se diví, že nosí parohy...

Nevím, proč se diví, ze tmy na mě civí
Sám si za to může, sám ji doma živí
Aťsi venčí pudla a parohy k tomu
Jen básnící vidí jaro v pustém lomu

Cit?

Ty miluješ ji a ona miluje Tebe
Ty představuješ peklo a ona nebe
Jestli ona je dobrá, pak Ty žiješ v bludu
Kde lže Ti celá svět, jen aby zahnal nudu
Prohlásil's, ze mrtvá láska se už nezkazí
Láska mrtvá či živá, Tě vždycky dorazí

Pojď, napijem se spolu - tak na Tvoje štěstí
Jsi opravdu připraven znovu dostat pěstí?
Ne, to není nabídka, ale varování
Strohý odhad dívky, co v lásce nemá stání
Klidně nech plavat řeku, do které vstupuješ
Z chladného železa nic kloudného nezkujes

Milovat jen to, co nemám na dosah ruky
To je jako hledat topoly mezi buky
Můžu hledat a navždy bloudit hustým lesem
Vím, ale stejně lituju, že s Tebou nejsem.

Slzy

Slzy v očích a smutek v duši
Černá barva teď žalu sluší
Šedým mrakem rozum zatemněný
Tok myšlenek náhle uzeměnný
Voda, do které se dá ponořit
Led, který můžu lehce probořit
Na co k otázkám záminku dávat
Když chci jen plakat a nadávat
Nepovím ti proč, neznám ta slova
kterými řeknu "Polib mě znova"...

Až Tě Opustím

Jednou, až tě opustím, měl by jsi mě zatratit.
Mám pocit, že bych měla, za chyby zaplatit.
Nevěřím v osud - můj život není předem daný,
žádný omyl, žádný odchod nebyl plánovaný.

Jednou, až tě opustím, budu toho litovat.
I když to nepřiznám, budu svědomí zpytovat.
To, co teď cítíme, se jen tak nedá překročit,
říkali jsme si, že nás nic nemůže zaskočit.

Jednou, až tě opustím, budem oba dospělí
a snad pochopíme to, že nás něco rozdělí.
Nic mi ale neodpouštěj, nech mě spatřit skutečnost,
aby má touha zraňovat odešla na věčnost.

Jednou, až tě opustím, a já se toho dne bojím,
i když si za tou větou o opuštění tak stojím,
prosím dej, abych se z toho aspoň poučila,
s nezodpovědností se konečně rozloučila...

Jednou, až tě opustím.

Ty a Ona

Sadistka v celé její prázdné nádheře
Rozčesává si před zrcadlem kadeře
Myslí jen na sebe - na vlastní pocity
Nevadí, ze cizí sny byly zabity
Potichu brouká si jakousi písničku
Vzpomene na Tebe, ale jen na chviličku
Otevře knihu, prohlíží si její řádky
Neumí se zastavit neumí jít zpátky
Sedí tam tak sama, uzavřená v sobě
Čeká na tebe, ale nesní o Tobě
Občas si uvědomí, jaká vlastně je
Chvíli lituje, pak se zas zasměje
Ačkoli se o ní říká, že je tvoje
Víš, že s ní nikdy nedojdeš pokoje
Můžeš ji milovat, i když to nechápe
Můžeš ji pomoct s city, ve kterých tape
Díky Tobě pak svět vypadá jasněji
Ale vzpomeň, ona ztratila naději...

Obava

Šedivé slunce v zimním lese,
křičící vrána novinu nese.
Prý navždy umírá něco ve mně,
obavy zbarvují mou duši temně.
Konec je písním loňského léta,
konec je kvítku, jenž na jaře vzkvétá.
Přede mnou temnota roste a silí,
už vidím démony, jak dnes v noci šílí.
Ty za to nemůžeš, můj milý příteli,
že moje sny do nebytí zmizely.
Buď se mnou, příteli, jsem tady sama.
Za mnou se otvírá pekelná jáma...

Ukřižovaný

Co asi teď cítí?
Říká, že je raněný mým rozhodnutím
Možná si myslí, že se do smutku nutím
Co asi teď cítí?
Když samotný vstává a samotný jde spát
Domnívá se, že jsem mu radši měla lhát
Co asi teď cítí?
Proč míjí mě bez jediného pozdravu
Přehlížíme se v imaginárním davu
Co asi teď cítí?
Nejspíš se lituje - svůj osud a sebe
Střípek ledu z mého spřežení jej zebe
Co asi teď cítí
K sobě...

Verše

Odešly slzy, odešly verše
Odešla lítost, odešel i žal
Přišel oheň a spálil mosty
Přišel oheň a očistil duši

Nelituju slzí ani veršů
Měly svůj prostor i čas
Teď patří prostor i čas Tobě
A věřím, že jej využijem
Kdyz vím jak.

Will Come To Me

Tomorow my life will come to me
Never will be same as it should be
Yesterday I longed - moon was my king
Longing & dreaming is not the same thing...

The card of future - future that shows
What is the true? Nobody knows
Faces of friends, symbols of power
In all those years you lived for one hour.