Já & Knihovna

Na akci jsem se připravil jako obvykle. Vzal jsem si neprůstřelnou vestu, pár injekcí, ...

Asi bych to měl vzít úplně od začátku. To abyste si nemysleli, že Vědci chodí na takovéhle akce běžně.
Beztak si představujete, že pořád jenom sedíme v těch svých posluchárnách a počítáme nějaké teoretické nesmysly. Kdepak, to bývávalo. Dneska už nemáme žádnou podporu zanícených mecenášů a se starým vybavením bychom neudrželi ani Laboratorium. Proto jsem se připravoval na akci.

Jmenuju se Ginger a jsem Vědec. Moje zaměření je literatura 2. poloviny 20. století. Asi se divíte, co je to za obor. Pak mi dovolte, abych vás poučil, že většina z nás jsou humanisté. Uz dávno nevyrábíme kybertronické zabijáky a nezdokonalujem lidská těla. To přece zvládne každý pouliční doktor. Dřív jsme se také pokoušeli učit lidi. Chtěli jsme jim vysvětlit, jak se žilo před tím. Ale lidé nechtěli znát svou minulost. Tak jsme zůstali sami. Vede nás Profesor. Ne, Profesor nás vlastně nevede, Profesor nám jenom předsedá. O akcích nic neví, myslí si, že zásoby dostáváme od těch z Edenu. Akce řídí Mínus. Tentokrát všechno začínalo úplně nenápadně.

Mínuse jsem potkal na chodbě.
"Pozítří v 22:10.", oznámil mi po obvyklém pozdravu.
"Jasně. Co dělá Profesor?"
Mínus se zašklebil: "Chtěl vědět, co se chystá. Řek' jsem mu, že půjdem hledat Knihy."
"Co on na to?"
"Že přinášíme poznaní celému světu a rozvoji věd zvláště."
Usmál jsem se. Jako bych Profesora viděl.
"Však co. Když nějaké CéDéčko uvidíme, seberem ho.", pokračoval. "Stejně nevěřím, že nějaké Knihy existují."
Dal jsem mu za pravdu. Sám jsem historii Knih znal velmi dobře. Těsně před tím přehrála Michiganská univerzita celou svou knihovnu na sadu CéDéček. Po tom už ji nikdo neviděl. Asi šla k čertu spolu s celým Michiganem. Kolik pátracích oddílů už hledalo Knihy. Nikdo neuspěl.
"Takže pozítří, 22:10, Varick Exit", ujistil jsem se.
"Jasně. K obraně a budovani Sklepení buď připraven!", zadeklamoval Mínus.
"Vždy připraven!", odpověděl jsem Mínusovym rychle se vzdalujícím zádům.

Možná bych měl napsat něco o akcích. Jak už jsem vám naznačil, my Vědci jsme závislí na svém okolí. Nevyrábíme žádné zbraně ani implantáty, nezabývame se produkcí poživatelných kvasinek a už vůbec nemáme nic společného s politikou. To jsou pádné důvody pro to, aby se na nás ti z Edenu dívali s despektem a všichni ostatní nás považovali za skupinku neškodných bláznů. Nicméně, nějak se uživit musíme, proto asi tak jednou za měsíc pořádáme loupeživé výpady do skladu Zabijáku nebo Snake Eateru. Tenkrát jsme šli na území Zabijáků.
Mínus rozeslal všem účastníkům akce plán. Byl napsaný na papíře. Nemůžeme si dovolit posílat tak důležité věci elektronickou poštou, co kdyby se nám někdo přes všechna bezpečnostní opatření naboural do sítě.
Prohlédl jsem si materiály k akci, jakmile jsem přišel do své kabiny. Nestihl jsem je do té doby prostudovat, myslel jsem, že v nich nenajdu nic zajímavého. Jenže překvapení mě čekalo hned na první stránce.
Zjistil jsem, že máme vyloupit skladiště zvané Knihovna. Když jsem se podíval na 'jméno správce: Nike', nic mi to neříkalo. Ovšem jeho popis mi málem vyrazil dech. Fotka byla taky přesná. Kamarády z dětství si člověk prostě pamatuje. Zvláště ty nejlepší kamarády.

Jordy se narodil ve stejné kolonii lidí jako já v Chicagu. Hodně věcí jsme spolu prožili, ale když přišla černá horečka, odjel jsem, abych se stal Vědcem. Jordyho jsem od té doby neviděl, myslel jsem si, že podlehl epidemii stejně jako polovina lidské populace. Mohl jsem tušit, že se přidá k některé skupině mutantů a zachrání si tím aspoň holý život. Jordy byl docela vzdělaný. Uměl číst, orientoval se v síti a dokázal mluvit i o jiných věcech než jsou zbraně nebo implantáty. To, že se přidal k Zabijákům bylo vcelku logické, kam jinam by takový člověk zapadl. Kdyby žil na konci 20. století, byl by možná řidič náklaďáku nebo třeba něco na ten způsob. Jordy je nejspíš jenom dítě své doby.
Pročetl jsem si zbylé pokyny k akci a vrátil se ke své práci.

Varick Exit byl jako obvykle neosvětlený. Samozřejmě, že jsme se snažili udržovat celý komplex Laboratoria, ale periferní objekty se nám jaksi vymykaly z rukou. Pohybovat se v neosvětlených prostorách je sice značně rizikové, nicméně ten den se nám to docela hodilo.
Sešli jsme se všichni: Mínus, já, vedoucí ostrahy Laboratoria Martin, profesor Higgins z jazykové fakulty a Johny, který je odborník na sítě. Ano, i takto lze nazvat hackera. Mínus byl oblečený do khaki uniformy, přes rameno měl pověšený uzi samopal. Martin seděl na místě vedle řidiče v našem Jeepu a vedle sebe měl položený AK-74. Profesor Higgins byl vyzbrojený svou obvyklou Sturmgewehr. Johny měl u sebe jenom klávesnici a batoh. Já jsem nesl jako vžycky uspávací pušku a svoji M-16.
"Jsme tu všichni." konstatoval Mínus, "Tady máš šťávu." podal mi flakón s morfiem.
"Kolik toho je?" zeptal jsem se.
"Akorát." odpověděl.
Pak už konverzace skončila. Zatímco Higgins s Johnym otevřeli venkovní bránu, přelil jsem obsah flakónu do injekcí.
"Padáme." zavelel Mínus.

Nasedli jsme do Jeepu a vyrazili na ulici. Ačkoli bylo už docela pozdě, nebyla tam tma. Z nedalekého kostela na nás svítil velmi silný reflektor, který tam namontovala tamnější sekta Snake Eateru. Nikdy jsem jejich víru nepochopil, proto nemůžu vysvětlit, proč na svůj svatostánek namontovali reflektor. Myslím, že jejich náboženství spočívá v požírání kdejakých plazů, což nazývají 'očišťování světa'. Koneckonců, proč ne. Já osobně však jejich snahu považuju za zbytečnou. Jestli existuje něco, co by tomuhle světu pomohlo, je to spiše atomový výbuch než požívání nebohých zvířat.
Laboratorium se nachází mezi Hudson Street a West Broadway. My jsme vyjeli na Varick Street, ačkoli náš cíl ležel na opačné straně. Kdybychom se však pokoušeli jet přímo k našemu cíli na Chambers Street, celá mise by nejspíš skončila fatálně. Chambers Street je nejen téměř neprůjezdná, ale také velmi ostře sledovaná jak ze strany Zabijáků tak ze strany Neutrálního území. Neutrální území je zavádějící název několika polorozpadlých trosek mrakodrapů, kde se slézají pochybné živly z celého New Yorku. Tito potulní vrazi, zloději a podobná verbež nemají (pokud vím) žadný jasný cíl svého života. Jediné, čím se zabývají, je otravování posledního zbytku slušných lidí.
Tedy, kolem Neutrálního území se nám rozhodne jet nechtělo. Místo toho jsme nabrali směr na Lafayette St., kterou jsme bez větších potíží projeli. Ocitli jsme se u City Hall a pokračovali na Barclay St. Tam jsme zaparkovali Jeep a pověřili Martina jeho hlídáním. Martin měl také nakonec vytáhnout zásoby do auta. My ostatní jsme se nejbližší větrací šachtou vydali do útrob Sklepení Zabijáků. Johny lezl první. Jak jsme předpokládali, na konci šachty byla mříž. Samozřejmě, že byla pod proudem. Johnymu se ji však podařilo zkratovat bez vyhození pojistek. Abychom mohli jít dál, zbývalo ještě odstranit zámek. Johny vytáhl z ledvinky pár paklíčů, po jejichž použití se zámek stal značně přístupnější. Jeden za druhým jsme se spustili do tmavé, páchnoucí chodby. Jak vidno, Zabijáci se o své okolí příliš nestarají.
Mínus se ujal vedení a směřoval nás do sektoru, kde se nacházel náš cíl. Chodby byly prázdné. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že všechno probíhá moc jednoduše, než aby to mohla být pravda.
Prvního strážce jsme potkali až těsně před Knihovnou. Dřív než stačil cokoli udělat, jsem mu vpravil do žíly takovou dávku morfia, že by to zabilo i vzrostlého sloního samce. Zabijáka to samozřejmě jenom uspalo. Pro lidi, kteří jednou požili (a přežili) mutagenní jedy, jsou ostatní halocinogeny neúčinné. Složit je může jen přibližně desetinásobná dávka.
Postupovali jsme dál ke Knihovně a zbavovali se překážek v podobě Zabijáků a silových polí dráždících nervová zakončení.
Vchod do skladu zbraní měl možná kdysi dveře, zbývaly z nich už však jenom panty. Rychlými přískoky jsme se dostali za řadu prazdných ropných barelu. Odtamtud byl dost dobrý výhled do místnosti a krajně nevyhovující úkryt před případnými útočníky z venku. Jenže s tím jsme nemohli nic dělat. Museli jsme jen doufat, že právě teď nikoho nenapadne jít do skladu.

Jordyho jsem poznal hned. Seděl k nám částečně otočený zády a sledoval televizi. Měl stažený zvuk, ale podle obrazu jsem uhodl, že se kouká na poslední (tzn. páté) zpracování Robocopa. Mínus mi dal pokyn k útoku. Přesunul jsem se do výhodnější pozice ke střílení, zamířil na Jordyho biceps a zmáčkl spoušť.
Osobně zastávám názor, že kamarádi se nemají střílet, jenže účel světí prostředky a vědecké cíle jsou určitě vyšší než cíle nájemných vrahů. Jordy se složil na zem ve stejné chvíli jako holohlavý gangster na televizní obrazovce. Mínus, Johny a profesor Higgins vyšli zpoza ropných barelů a začali na dvoukolák nakládat objemné bedny. Já jsem dobil uspávací pušku a skryl se za nejbližší regál, abych mohl při případném odhalení rychle zakročit. Tady, v uzavřených prostorách, jsem plnil funkci ostřelovače, protože použití hlučných zbraní by znamenalo sebevraždu. Po prvním výstřelu bychom měli na krku dobrých dvacet Zabijáků, což by byl pravděpodobně konec.
Kromě obrany bylo mým úkolem zjistit, jestli z Knihovny nevede ještě nějaký východ, kterým bychom se mohli nepozorovaně dostat ze Sklepení k Jeepu. Opřel jsem se o stěnu. Byla studená a vlhká, u země ležela hromada spadané omítky. Prohrábl jsem ji a objevil asi 15×15×30 centimetrů velkou skřínku. Zkusil jsem ji otevřít, ale mé úsilí se minulo účinkem. Strčil jsem ji do batohu pro případ, že by obsahovala něco důležitého.
"Rychle, pohněte!" slyšel jsem Mínusův hlas. Byli už jsme tam příliš dlouho a nemohli jsme riskovat prozrazení. Vyběhl jsem na chodbu, abych ostatním pročistil cestu k Jeepu. Profesor Higgins a Johny chytli vozík a vyjeli za mnou. Mínus jim kryl záda.

Pak se to strhlo. Z postranní chodby vyšel nicnetušící Zabiják, který ovšem stačil zareagovat mnohem rychleji než všichni jeho druzi, které se nám dosud podařilo zneškodnit. Vystřelil po Mínusovi, ale naštěstí se netrefil. Mínus mu ránu oplatil, ovšem také neúspěšně. Utíkali jsme co nejrychleji pryč. Vozík nám v tom hodně překážel, ale byli jsme připraveni se ho zbavit jen v případě nejvyšší nouze. Další Zabijáci mezitím přibíhali z ostatních chodeb. Vyměnil jsem uspávací pušku za M-16 a uvolňoval jsem cestu k východu. Podařilo se nám dostat až k šachtě. Profesor Higgins se se svou Sturmgewehr vydal na pomoc Mínusovi, zatímco neozbrojený Johny přivazoval vozík k horolezeckému lanu visícímu z šachty. Pak za něj dvakrát zatáhl a dvoukolák vyjel nahoru. Johny vylezl za ním, potom jsem šel já, za mnou profesor Higgins a nakonec ustupoval Mínus. Jako poslední podstupoval největší riziko a to se mu tentokrát nevyplatilo. Jeden z pronásledovatelů vystřelil do šachty kulku, která s přesností našla svůj cíl. Mínus spadl zpátky do šachty, kde byl s okamžitou platností rozstřílen na kousky. Higgins, který byl už skoro u ústí šachty, na chvíli zaváhal, jako by mu chtěl pomoct, ale poháněn Martinovým hlasem se vyhoupl nahoru k Jeepu. Společně s Johny jsme mezitím uložili vozík do auta a nasedli. Počkali jsme na Higginse.
"Mínus to dostal!" oznamoval nám, "Musíme jet."

Vyrazili zpátky do Laboratoria. Jeli jsme stejnou cestou jako předtím. Jediným rozdílem byla Toyota plná Zabijáků, která na nás čekala na Franklin Street. Martin strhl volant na levou stranu tak prudce, že jsem skoro vypadl z auta. Zabijáci na nic nečekali a rozjeli se za náma. Zabočili jsme do Worth Street a s nadějí vyhlíželi hlavní vjezd do Laboratoria. Naši pronásledovatelé nám neustále posílali přátelské pozdravy v podobě kousků oceli. K Laboratoriu se naštěstí nepřiblížili. Zřejmě je odradil ostřelovač nad branou, který moc dobře věděl, jak má svůj čtyřhlavňový flakvierling ekonomicky využít.
Zajeli jsme do bezpečí Laboratoria a vyložili zásoby. Málokdy se nám stává, že máme vše, co potřebujem, proto jsme na místě překontrolovali celý úlovek. Zjistili jsme, ze jsme měli štěstí, protože všechny krabice byly plné kvalitního zboží.

Odešel jsem do své kabiny, abych si odpočinul. Našel jsem v batohu onu skřínku, která ležela v Knihovně. Znovu jsem se ji pokusil otevřít, tentokrát však úspěšně. Uvnitř ležela sada CéDéček. Vzal jsem první z nich. Nebylo popsané. Vzpomněl jsem si na svůj rozhovor s Mínusem. Třeba jsem našel Knihy! Zapnul jsem počítač a strčil CD do mechaniky. Na obrazovce se objevil nápis:

1 file(s) : Books1.dat

Myslel jsem si, že se z toho pominu. Vždyť já našel Knihy. Našel jsem v Knihovně Knihy. Zdálo se mi to všechno absurdní. Snažil jsem si v mozku urovnat svoje myšlenky. Moc se mi to nedařilo, ale jedno mi bylo jasné. Knihy jsou teď moje. Nikomu je neukážu - ještě by je poškodil.
Seděl jsem před tou skřínkou plnou CéDéček a byl šťastný jako nikdy v životě. Opatrně, jako bych se chtěl přesvědčit, že nezmizí, jsem se skřínky dotkl. Nezmizela. Potom jsem dal počítači příkaz k načtení CD. Trvalo to dlouho, už jsem začal být nervózní.
Obrazovka konečně zablikala a já jsem si přečetl, co mi sděluje.

Když jsem se probudil z bezvědomí, na terminálu stále ještě zářil nápis:

*DATA ERROR*