Malá společnost

Hodiny odbily devátou ranní, slunce přelezlo střechy domů, takže teď lhostejně nahlíželo na městský pranýř. Linzela nepříjemně pálilo do zad a dědek vedle smrděl víc než v posledních dvou hodinách. Linzel ani nechtěl myslet na to, jak teď mohl spát ve vlastních šatech, vlastních botách (pokud by je opět nezvládl sundat) v hostovském pokoji, místo aby se tu opékal v dopoledním slunci.
Kdysi slyšel kritiku na dlouho trvající soudní spory. Hodně se tam mluvilo o velkých časových prodlevách mezi zločinem a trestem. Pravda, soudní proces se ho teď netýkal, nicméně do debaty by se dnes rozhodně nezapojil. Hlídka jej sebrala o půlnoci a od té doby byl stále trestán. Trestem bylo zabavení jeho šatů i bot a vsazení do klády. Za trest považoval též skutečnost, že sedí vedle smradlavého dědka, že na něj praží slunko a hlavně že musí být vzhůru tak brzo ráno po tak drsné noci.
V přijemném usedlém měšťanském domě včera naprosto neusedle chlastali. Jeho přátelé dnes nejspíš vůbec nevstali a nevstanou. Nemohli tušit, co jej potkalo.

Když se včerejší oslava zvrátila v nekontrolované řádění, opustil Linzel příliš bujarou společnost a nepříliš jistým krokem se vydal za Trishou. Vášnivá milenka Trisha měla v tu hodinu ještě rozsvíceno, což Linzela povzbudilo k náročnému výkonu - vylezl na střechu kůlny ve dvoře vedlejšího domu a odtamtud se vydal na střechu. Netušil, jak se na ni vlastně dostal, ale na balancování na křivé střeše si pamatoval až velmi dobře. Tam mu poprvé svitla hlavou myšlenka, že dělá nějakou kravinu, ovšem tehdy ještě tuhle doměnku nepovažoval za opodstatněnou. Trisha byla milá dívka z vážené měšťanské rodiny. Rozpustilé chování, tmavé vlasy, modré pomněnkové oči a žádná zbytečně překážející inteligence. Linzel ji poznal při první návštěvě tohoto půvabného (a nudného) městečka a teď, když si na ni znova vzpomněl, na ni dostal chuť.
Parapet se mu v podnapilém stavu zdál sice poněkud nestálý, ale nakonec se s pomocí okapu na něj dostal a pak už mu zbývalo se jen elegantně zhoupnout do okna a překvapit Trishu. Však jaké překvapení, když ji uviděl. No, mohl tušit, že si Trisha po nocích nečte knížky. Ležela v posteli v objetí jakéhosi maníka, který sice vypadal, že už si ten večer užil vše podstatné, ale podle toho, jak rychle se soukal z Trishina objetí, mu ještě zbylo příliš mnoho sil.
Nejspíš za to mohlo větší množství alkoholu a menší množství hlavomatu, že se Linzel nevrátil na vratký parapet a nepokusil se zmizel do noci. Klidně se přesunul do středu pokoje a prohlásil: "Nazdar Trisho, jsem šel okolo a říkám si, že bych se stavil."
Maník už vstal z postele a Linzel s nechutí zjistil, že je stejně vysoký jako on. Byl mezi nimi rozdíl okolo nějakých dvaceti kil, ovšem ve prospěch naháče.
"Teda jestli jsem přišel nevhod, tak já zas půjdu o dům dál." začalo docházel Linzelovi.
"Znáš toho chlapa, Trisho?" zavrčel maník.
"Ne. Vlastně, jednou jsem ho viděla." pípla Trisha nepřesvědčivě.
Pak se děj frašky včerejší noci nějak zrychlil. Maník se ukázal být důstojníkem Městské stráže a to natolik vysokým, že mu nedělalo problémy zavolat hlídku a posadit Linzela do místní šatlavy.

Teď když seděl v kládě, uvažoval nad tím, jestli v poslední době zažil šílenější pařbu. Vzhledem ke svému životnímu stylu měl skutečně s čím porovnávat, ale nakonec uznal, že včerejšek vyhrál. Nevešel se sice do kolonky 'Nepamatuju se, co jsem dělal a kamarádi mi to nechtějí říct, jenom se chechtají.', 'Probudil jsem se v cizí posteli vedle své nejlepší kamarádky.' a dokonce ani 'Šel jsem spát v botách.' ovšem nepodařilo se mu najít kategorii 'Skočil jsem na pranýři v hadrech nějakého žebráka a neměl jsem naději, že by se tento stav změnil během dohledné doby.'
Zaplašil cynickou myšlenku: 'Holt jsem toho ještě tolik nezažil' a pokusil se najít pohodlnější polohu k sezení. Marně.

Městečko se už plně probudilo, na rynku drkotaly vozíky zelinářů, všechny obchody otevřely dveře a výklady, ženské vyrazily ke studně pro vodu a nejnovější drby. Dost často o něho některá zavadila zrakem, málokdy seděl na pranýři mladík s hladce oholenou tváří a postavou antického poloboha, ovšem hadry a smrad sousedního dědka nijak nezvyšovaly Linzelovy šance, že by se některá z nich s ním dala do řeči. Zvláštní, pomyslel si Linzel, ženy se na něj obvykle lepily, ale zdálo se, že teď je něco skutečně odrazuje. Zkusil zapřemýšlet, jestli mu tento nový poznatek k něčemu bude. Žádné využití zatím neviděl. Jako největší problém právě považoval to, že jej tady nikdo neznal. A v těchhle šatech se blbě vysvětluje, že je tady omylem a že je ve skutečnosti mladším vikomtem z Wlenu. 'No co, tak se aspoň podívám, jak to chodí na malém městě' pomyslel si Linzel, ačkoli mu bylo hned teď jasné, že vlastně ani nechce vidět a znát všechno.
Slunko ho začínalo už vážně nebavit. Krátce zapřemýšlel o tom, jestli mu při jeho situaci pomůže nějak nadstandartně zapojovat mozek. Zdálo se mu, že ne. Měl by se odtud dostat. Z uličky kousek za jeho zády vyšla mladá dívka. Ohlédla se po něm, mohlo jí být okolo čtrnácti, patnácti. Malá žaba, ovšem Linzel nebyl v situaci, kdy by si mohl vybírat. Opětoval jí pohled, jak nejlépe uměl. V tomhle si věřil, pohledy uměl fakt dobré a ženy to oceňovaly.
Hm, chyba. Žhavé pohledy od trhana na pranýři žabu nejspíš vyděsily. Linzel si v duchu zaspílal. Holka ještě netuší, co je chlap a on tady na ni zkouší nějaký zájem. Takže tudy cesta nevede, možná to fakt bude chtít zapojit mozek.
Chytal takhle pohledy okolojdoucích ještě nějakou chvíli, ale ukázalo se, že většina raději sklopila zrak a šla dál. Na staré babky to raději nezkoušel - stačila jedna poloslepá, která sice ucítila jeho pohled, ale její zrak už jí nedovoloval si ho prohlédnout. Tak si jen odplivla a šla dál. Změna.

V tom slunku viděl už vážný problém. Nebyl sice žádný napudrovaný panák, ale spálit se nechtěl. Spral to ďas. Po rynku přecházela hlídka a její klapot v Linzelovi probouzel nepříjemné myšlenky týkající se převážně včerejších událostí. Důstojník hlídky, to hovado, kvůli kterému teď seděl, samozřejmě nemohl tušit, kdo je. Nevěděla to ani Trisha, bylo by příliš lehkomyslné vystavovat rodové jméno takové pověsti a takovým kamarádům, jaké měl Linzel.

Žaba se vracela z pochůzek po městě. Musela projít kousek od Linzela a on se rozhodl nepromarnit šanci. Dívka zřejmě hodlala ukázat, že není žádné ořezávátko, a pěkně zpříma a lehce opovržlivě se mu zadívala do očí. Linzel vrátil oduševnělý pohled číslo 1. Dívka odložila opovržení, ovšem udělala chybu, že pohled udržela. Ne na dlouho, jen pár kroků od Linzela raději sklopila oči. Chtěla projít dál, ovšem Linzel se nevzdával.
"Ano?" zvedla dívka zrak od země a raději se ještě ohlédla, jestli to bylo opravdu na ni.
"Promiň, ale mohla bys mi donést vodu?"
Dívka zaváhala, ale nakonec vzala misku a zašla ke studni.
Linzel si byl vědom toho, že tohle nebyl až tak dobrý tah, ale považoval to aspoň za nějaký úspěch. Koneckonců na pranýři dnes vyjednával poprvé.
Žaba se vrátila s vodou a dala mu napít.
"Omlouvám, že tě s tím otravuju, ale jsem v sezení na pranýři začátečník." Linzel měl pěkný úsměv a teď toho využíval. Žaba se usmála, výborně, smysl pro humor měla.
"Teda doufám, že se nedostanu do pokročilého kurzu jako tady kolega." kývl hlavou na smraďocha.
Žaba se opět usmála a prohlásila: "Snad ne, nevypadáš na to, že bys měl pro tuhle disciplínu předpoklady."
Výborně, skvěle, stále lépe. Žaba měla nejen smysl pro humor, ona i v té hlavě snad něco nosila. A ještě dokázala být lehce drzá. Linzel se rozhodl vsadit vše na tuto kartu.
"Omlouvám se, že tě otravuju, ale mohla bys mi v něčem pomoct?" zeptal se, ovšem když si všiml jejich rozpaků, dodal, "Je to jenom maličkost, jestli bys nemohla říct mým kamarádům, že bych potřeboval vyzvednout."
Sakra, to jsem neřekl dobře, no nic, teď už to nespravím. Dívka se netvářila nadšeně a Linzel se jí nedivil.
"A kam jako bych měla zajít?"
"Do domu U černého páva. Ať vzkážou panu Maloviczovi, že Linzel potřebuje dostat z problémů."
"Dům U černého páva? Děláš si ze mě srandu?"
"Ne, prosím, věř mi, vidíš přece, že nevypadám jako někdo, kdo sem patří, ne?"
Žaba se nad tím zamyslela a Linzel nahodil výraz, o kterém doufal, že podpoří jeho poslední výrok.
"Tak fajn, vzkázat Maloviczovi, že Linzel potřebuje pomoc."
"Díky, ani nevíš, jak moc mi tím pomůžeš."
Žaba nasála vzduch, zašklebila se a prohlásila: "Myslím, že si to dokážu představit."
Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale dědek v kládě se zrovna probral a začal blekotat cosi, co znělo jako: "Blablabla ... vodu ... blablabla ... kurvy jedny ... blablabla ... děvenko zlatá ... blablablablabla ... neukrad'."
Dívka na něj chvíli zůstala koukat, pak se otočila a odešla. Linzel si oddechl, dědek přestal brblat a zdálo se, že tenhle den by mohl pokračovat v o něco příjemnějším duchu.

Za dvě hodiny se na pranýři nic nezměnilo. Nebo aspoň ne k lepšímu. Linzel měl pocit, že už vyzkoušel snad všechny polohy pro sezení a ani jednu nedokázal klasifikovat jako pohodlnou. Dívka se už neobjevila, Linzel nehledal důvody proč.
Dokázal teď myslet jenom na vedro, slunko, smrad, hluk tržiště. Vypnul mozek, kašlal na kolemjdoucí a někde v hloubi mysli mu na chvíli blikla myšlenka, že už se dostal na vyšší úroveň sezení v kládě. Možná ho to tam v hloubi mysli pobavilo, ale popravdě byl už skutečně dost zničený, aby si mohl dovolit takový luxus jako sarkasmus.
To, že si ho zvědavě prohlíží malý špinavý kluk, si uvědomil se značným zpožděním.
"Ten šroub u pravé ruky má stržený závit." oznámil prcek.
"Hm, prima.", Linzelovi to nepřišlo jako moc zajímavé.
"Ten u levé je lehce vyšroubovaný, to sis nevšiml?", pokračoval prcek neodbytně.
Linzel zaostřil na okov u levé ruky. Prcek měl očividně pravdu. A co víc, ten šroub byl ještě před hodinou určitě daleko nepřístupnější. Linzel si znova prohlédl kluka, přisoudil mu nějakých deset let věku a příliš málo síly než aby si mohl hrát s lehce rezavými šrouby. Prcek ale vytáhl z kapsy klíč, šroub povolil úplně a strčil si jej do kapsy.
"Za tebou je ulice a dvířka do sklepa.", řekl prcek přiškrceným hlasem tajných spiklenců a utekl.
Tenhle zvrat v ději Linzel skutečně neočekával, ale rozhodl se, že je už pravý čas, aby odložil kocovinu, únavu, přesezení a generální stávku mozku. Uvolnil si levou ruku a zkusil vytáhnout šroub u pravého okovu. Nešlo to vůbec jednoduše. Dědek-smraďoch se probral, až příliš hbitě se zorientoval v problému a spustil poplach.
"Koukněte ten mladý zdrhá! On vám zdrhá!"
Linzel konečně vytrhl šroub ze závitu, postavil se na nejisté nohy a obrátil se na ústup. Cestou zauvažoval o tom, jestli má dědka umlčet dobře mířenou ranou, ale nakonec se tím rozhodl nezdržovat. Vpadl do uličky, kde skutečně nějaký dobrák nechal otevřené dvířka do sklepa. Linzel se do nich vsoukal, seběhl po schodech a zjistil, že se ocitl někde, kde nevidí ani na krok.
"Sakra", pomyslel si "klučina se dobře pobavil a já jsem v ..."
Ten zbytek už nedomyslel, protože ho kdosi vzal za ruku a táhl pryč.
"Dělej, musíš odsaď zmizet." řekl dívčí hlas a Linzel v něm poznal žabu. Chtěl si dopřát aspoň trochu překvapení, ale raději si ho nechal na jindy, protože z ulice zaslechl koordinovaný dupot Městské hlídky doprovázený nekoordinovaným pokřikováním: 'Zapadl sem, já ho viděl!'
Žaba ho táhla chodbami, které spojovaly sklepy jednotlivých měšťanských domů. Očividně se tu vyznala, protože ho vedla bez tápání. V jedné obzlášť úzké a hrbolaté chodbičce se zastavila a zaposlouchala.
"Jaký je další plán?", zeptal se jí.
"Teď se chceme dostat ven poblíž dvorů za Malým náměstím. Pak proběhnout dvory, dostat se do domu u Černého páva a tam už si musíš nějak poradit sám." chvíli se odmlčela a dodala, "Mě odtamtud vyhodili."
"Aha, omlouvám se a děkuji za alternativní plán. Jak daleko to je?"
"Přes tři sklepy, pak přes řeznictví a venkem asi dvě ulice vlastně tři. A dva ploty. Vem si tady ten plášť, ať nejseš tak podezřelý."
"Dík. Jak se vlastně jmenuješ, zachránkyně?"
"Dalea."
Pak oba ztichli, protože v jednom konci chodby zatančil odlesk světla a ozvaly se kroky. Linzel se přesunul k ústí chodby a vyčkal. Za rohem se blížil podle všeho jen jeden pronásledovatel, takže ve chvíli, kdy se vynořila jeho ruka s dýkou, chytil ho Linzel za zápěstí a zatáhl za roh. Strážný ztratil rovnováhu, svalil se na zem, ale naštěstí nevykřikl. Pak už křičet nemohl, protože dostal ránu do hlavy, po které ztratil vědomí. Linzel uhasil jeho pochodeň a zabavil mu dýku.
"Můžeme jít?"
"Jo, jasně." žaba (vlastně Dalea, opravil se Linzel v duchu) zněla trochu nejistě, asi nepočítala s tím, že v téhle hře někoho potkají.
"Přežije to?"
"Jo, přežije, jenom ho bude den dva bolet hlava."

Vydali se na další cestu. Dávali si už větší pozor, takže Linzel měl pocit, že neprošli tři sklepy ale nejméně deset. Nakonec je Dalea zavedla ke schodům, které vedly nahoru do jakési chladné, tmavé místnosti. Žaba našla dveře, otevřela je a pak teprv Linzel zjistil, že to, do čeho vrazil byl stažený býk visící na háku ze stropu. Vedle něj visel párek slepic. Rychle je minul a vyšel za Daleou. V další místnosti porcovali dva kuchtíci kuřata, ale když je spatřili, poklesla jim čelist. Linzel se jim nedivil, protože si právě všiml, že dívčin světle modrý plášť je mu asi tak do půlky stehen. Dalea měla přes hlavu hozenou plachetku, takže jí nebylo vidět do tváře. Dřív než kuchtíci stačili zaregovat, vyšli ven na ulici.
Ostré slunce jim vypalovalo zrak, když spěchali dál. Jednu ulici prošli, druhou též, do třetí už nevešli. Ne nadarmo poslouchal Linzel celé dopoledne kroky hlídky. Teď je bezpečně poznal a zatáhl Daleu do otevřených dveří. Přivřel je právě včas, kolem propochodovala Městská stráž.
"Jak se teď dostanu do domu U černého páva?" zeptal se Linzel.
"Zabočíš, půjdeš po ulici až ke kaštanu, vedle něj přelezeš plot, projdeš dvůr, přelezeš zídku a jsi ve dvoře domu U černého páva. Chceš jít už sám?" Na dívčině tváři se mísila nespokojenost z toho, že dobrodružství už končí, s oddechnutím vycházejícím překvapivě ze stejných pohnutek.
"Bude lepší, když z toho nebudeš mít problémy, ne?"
"Máš recht." uznala žaba.
Linzel jí vrátil plášť. Zdálo se mu, že by mu v maskování moc nepomohl. Uznal, že to byl od Dalei sice dobrý nápad, ale plášť by musel být asi dvakrát větší, aby Linzelovi pomohl.
"Díky za vše, na tohle rozhodně nezapomenu." věnoval jí ještě úsměv na rozloučenou a vyšel ze dveří.

Snažil se pohybovat co nejméně nápadně. Moc se mu to nedařilo, ale na ulici nebylo moc lidí. Nejdříve to považoval za štěstí, ale změnil názor, když za sebou uslyšel výkřik: "Támhle je! Za ním!"
Na nic nečekal a rozběhl se. Ke kaštanu už to nebylo daleko. V rychlosti se přehoupl přes plot a přeběhl dvůr. Na druhé straně nebyla zídka, jak říkala Dalea. Byla to zeď jak kráva, ale naštěstí k ní někdo dostavěl kůlnu. Linzel se vyškrábal na její křivou střechu a pevně doufal, že se tento architektonický skvost pod ním nezřítí. Dva strážní mezitím dorazili na dvůr a drápali se za ním. Dlouho se nerozmýšlel, kopl jednoho z nich do hlavy, načež druhý přehodnotil svůj názor na pronásledování a spustil se zpět na zem. Linzel se přelezl zeď a dopadl do dvora. Poměrně sprostě zanadával, protože si u toho namohl kotník, ale zvládl odkulhat se do dveří domu. Tuto jeho část pro služebnictvo neznal, ale než si ho někdo všiml, podařilo se mu dostat do patra, kde měl svůj pokoj. Ležely tam též pokoje jeho kamarádů.
"Hej ty tam!" ozvalo se z chodby. Otočil se, načež hlas překvapeně dodal: "Linzi?! Ty vole, kde si byl?"
"Moment, někdy ti to snad vysvětlím." odpověděl Linzel a zapadl do svého pokoje.

Večer ve společnosti už zdaleka nedosahoval bujarosti předchozího večírku. Linzel se držel stranou a popíjel jemné perlivé víno. Před chvíli vymluvil Karlu (baronetovi Malovicz), aby z jeho zjevení v žebráckých hadrech udělal zábavnou historku. Uvažoval nad tím, že jim to jednou podá sám, koneckonců by je to mohlo pobavit.
"Sám a opuštěn v koutě? Změnil jsi image nebo co?" připojila se k němu Helena.
"Jen tady stojím v lehkém zamyšlení, Hel." odpověděl. Příliš dobře a příliš dlouho ho znala, než aby mu uvěřila nějakou výmluvu.
"Nepovídej?" podivila se naoko.
Otevřel dlaň a ukázal jí šperk, který v ní skrýval. Byl to jemný řetízek, na kterém visel stříbrný přívěšek ve tvaru letící sojky.
Helena jej vzala do ruky a pozorně prohlídla.
"Nádhera. Elfská práce. Talisman? Pro koho to máš?" zeptala se.
"Myslíš, že to bude vhodný dárek pro neobyčejnou, asi tak čtrnáctiletou žábu?"