Jedné chladné noci

Pěna na mém pivu uz dávno slehla. Sleduju nápis 'Starobrno' v žlutém zastínění. Na klíně mi leží rozečtená knížka, myšlenky mi od ní ubíhají někam do dáli ... Výbuch veselí odněkud zvenčí mě navrátil do reality, beru si knihu a pokračuju ve čtení.
"Přece tu nebudeš jen tak sedět?"
- A jak ráda, myslím si.
"Pojď hrát kočku."
"Neumím hrát kočku."
"To se naučíš ..."

...

"Tak Adamov má novou závodnici. Jak se jmenuješ?"
"Jana."
"Pojď za mnou, Jano. Líbí se ti tenhle závod? Jinak já jsem předseda ligy."
- Bohové, já chci pryč!
Stisknu podávanou ruku a usměju se.
"Je tu pěkně."
"No vidíš. Zůstaň zatím tady, Jano. Já zahraju jednu partii kočky a pak se ti budu věnovat."
"Ale bacha, má doma ženu a tři děti.", upozorňuje mě jeden z lidí u stolu.
"Jo, ale samé kluky, já umím jenom kluky."
Mrkne na mě a rozehraje karty.
Vyhravá. Otočí se ke mně a říká: "Ty jsi ale moc sympatická, Jano."
Znělo by to lépe, kdyby neměl ruku na mém zadku.
"Díky.", odpovídám mu s úsměvem a odcházím.
- Ne! Proč tu sakra jsem???

...

"Jak bys teď jela?", ptá se me můj kolega ze štafety.
Před chvílí mi vysvětlil pravidla Černé kočky, teď si chladí spálenou ruku o mou sklenici s pivem a dívá se na mě už trochu rozostřenýma očima.
- Co já vím, jak bych jela ... Ani jsem nepochopila, co je vlastně cílem hry.
Držím v ruce jeho karty ... Vždyť mně se nad nimi vůbec nechce přemýšlet.
"Třeba takhle?", ptám se.
"No, to bychom asi nevyhráli."
- Co mi po tom, já chci pryč!
Hrajeme dál. Konečně to vzdal, už mě nenutí táhnout, odcházím do svých myšlenek, ignoruju jeho ruku kolem mých ramen. Nezajímá mě. Může mi být ukradený.
Prohrál cinkačku. Karbaníci odchází k baru. Za chvílí se vrací a postaví přede mě velkého ruma.
"Málo piješ."
- Bohové, já tady ve střízlivém stavu asi opravdu nevydržím.
Exuju ruma.

...

Mraky zakrývají hvězdy, bílý sníh mi osvětluje cestu. Z chaty se ozývá smích. Jdu pryč, prochazím lesem. Hlasy lidí se vzdalují, kolem se rozprostírá ticho.
Neměla bych se bát? Jsem přece sama v noci v lese plném stínů.
Nebojím se. Sníh září. Chladný vzduch uklidňuje mé rozbouřené myšlenky. Ztrácí se vztek, agresivita, sebelítost. Cítím mír. Otáčím se. Tam za hřebenem je chata, lidé. Měla bych se vrátit. Nechci se vrátit.
Jdu hlouběji do lesa.

...

Vracím se. Ani vlastně nevím proč. Není mi zima, nechci být s lidmi. Ne s těmihle lidmi.
Cesta zatáčí. Už před sebou vidím světla chaty. Civilizace mě vítá hlasitými zvuky. Venku někdo dáví.
Mysl mi neochotně opouští představa vysokých stromů pokrytých jemným sněhovým popraškem. Mír v mé duši však zůstává.
Obcházím místa kontaminovaná zdatným vrhačem, vcházím do chaty. Je tady podezřele ticho. Aha, vyhlašují vítěze závodu. Dávám si bundu na věšák, usedám na volné místo.
"Kdes byla tak dlouho?"
- Co vám po tom, nezajímáte mě.

...

Kulturní program je v plném proudu. Trenér vizovického oddílu předvádí striptýz. Teď odhodil kalhoty. Přímo na náš stůl. Pivo se rozlilo, krígl spadl na zem. Rozbil se.
Pomáhám uklízet tu spoušť.
Připadám si, jako bych to všechno sledovala odněkud z dálky, z výšky.

...

"Podej mi ruku." Přes stůl se ke mně natahuje předseda ligy. Upírá na mě zrak. Mělo by to ve mně něco vzbudit? Zájem? Odpor? Nebo aspoň vztek? Cítím ... nezájem.
"Proč mám podávat ruku?"
"Lidský dotek. Kontakt."
"Nechci kontakt."
"Tak podej ruku mně.", přidává se další člověk.
"Děkuji, ale vystačím si sama."
"Nebuď tak zlá. Jen nám podej ruku."
"Nechci. Běžte si najít jiný objekt zájmu."
"Cos říkala?"
"Ale, že je frigidní.", tlumočí předsedovi jeho soused.
"Proč mě nenecháte na pokoji?"
"Oni tě nechají být, když na ně nebudeš taková.", radí mi žena vedle mě. Sama pololeží, polosedí v náručí nějakého muže.
"Podej nám ruku."
- Jděte se bodnout.

...

Kytarista Karel umí dobře hrát a má velký repertoár. U jeho stolu se zpívá, pije, jí smradlavé ředkvičky a nakládané papriky neznámého původu.
Přesunula jsem se tady z jednoduchého důvodu. Kdo zpívá, nemusí konverzovat, hrát Černou kočku a pít.
Zpívám.

...

Sníh skřípe pod podrážkami bot, ledový vzduch šlehá tváře.
Mír a klid mě opět vylákal ze společnosti. Tentokrát odcházím osvětlenou cestou využívaje stop vyjetých auty.
Někdo za mnou jde.
Běží.
Počkám na něj. Kdyby mě chtěl dohnat, udělá to nezávisle na tom, jestli chci nebo ne.
Pár kroku ode mě přešel do chůze, dívá se na mě. Trochu se motá.
"Ahoj, kdo jsi?"
"Jana. A ty?"
"Ja jsem Bob."
Chvíle ticha. Pokračujeme v cestě. Bob nezvládá sledovat vyjetou rýhu.
"Co tu deláš?"
"Procházím se. Uvnitř bylo moc plno."
- Proč mu vlastně chci odpovídat? Stejně to pro něho nic neznamená, ráno si nebude pamatovat ani to, že šel ven.
"A co ty tu děláš?"
"Taky se procházím."
Před námi se blíží konec světel. Bob se mi připletl do cesty, mumlavě se omluvil a vrátil se na svou původní dráhu.
"Jak se dostanu zpátky do tábora?", zeptal se mě.
"Tady touhle brankou.", ukazuju mu směr.
"Díky."
Bob odbočuje zpět do kruhu světel.
"Není zač."
Pokračuju dál.

...

Atmosféra lesa už na mě nepůsobí tak silně. Příliš mnoho myšlenek se mi honí hlavou. Ticho z okolí navštívilo jen periferie mé mysli. Asi jsem moc pila.

...

Chladný vzduch uklidnil rozbouřenou krev, oči si přivykly šeru lesa. Zvedl se jemný vítr, zamrazil na tvářích, odvál neklid. Koruny stromů se pohnuly, na zem spadl lehký poprašek. Nastavuju obličej drobným vločkám.

...

Vracím se. Chata svítí, zevnitř se ozývá zpěv. Sleduju to zvenčí, nechci se vrátit. Ještě se kousek projdu. Les otevíra svou tichou, studenou náruč.

...

- Co tu dělám a proč to tu dělám? A s kým?
Tančím.
Ten kluk je už hodně pod vlivem alkoholu. Dívá se mi do očí, rukama jezdí po mých zadech.
Celá chata zpívá: 'Dělám pohyby ...'
"Lásko, miluju tě.", šeptá mi do ucha můj tanečník. Je cítít rumem, ředkvičkami a potem.
Jeho ruce cestují po mém těle.
- Ale já si tu nechci nic s nikým začínat. Tak proč se poddávám jeho vedení?

...

Vymamila jsem se z objetí roztouženého společníka, jdu k baru dát si něco na pití.
"Promiňte, slečno. Prosím.", uvolňuje mi místo jeden z lidí. Na hlavě má slaměný klobouk.
"Díky, kovboji."
"Není zač. Dáte si něco, slečno?"
Objednávám si. Kovboj, ačkoli už má dost v hlavě, je schopný konverzovat nenásilným způsobem. Nelíbí se mi. Ale dá se s ním mluvit.
Barmanka v naději, že si toho nevšimnu, mi dala čistý džus místo vodky s džusem. Vůbec mi to nevadí - spíš jsem ráda. Kovboj se omluví a odnáší si svůj guláš ke stolu.
Vracím se do pěvecké skupiny.

...

Zase pro mě přišel. Zase tady tančím. Proč jsem mu neřekla "ne"? Proč jsem ho neignorovala? Proč jsem ho neposlala jinam? Nevím. Tanec je rychlý, nedávám mu mnoho šancí, aby se mě dotkl. Nabírám na rychlosti, nechám se ovládat vytleskávaným rytmem.
Slavíci z Madridu.
Proč se směju? Proč předstírám, že mě tu baví tančit?
- Bohové, ať už tahle noc skončí!

...

Můj tanečník si odešel připít s kamarády. Nezajímá mě. Jdu si sednout. Je tam jedno volné místo. Vedle sedí kovboj.
"Zdravím, kovboji. Můžu si přisednout?"
"Jistě, slečno."
Zpíváme.

...

"Povíš mi, jak se jmenuješ, slečno?"
"Jana."
"Moc pěkné jméno."
"Díky. A jak ty, kovboji?"
"Jan. Janek. Jeník. Jenda. Honza. Jak chceš."
"Hans.", směju se.
"Třeba i Hans. Víš, to musí být osud - ty Jana a já Jan ... To musí být osud."
"Jo, asi to bude osud ..."
- Třeba ano ??? je to osud, že to je zde jeden z mála ještě použitelných lidí, tím pádem nemám chuť ho při první větě nakopat do zadku. Tahle noc musí skončit, nebo se něco stane.

...

Honza mě vyzval tanci. Proč je zrovna tak pomalá písnička? Proč se k němu musím tak tisknout?
Hladí mě po zádech. Není mi to nepříjemné. Je mi to lhostejné. Ať už jsem pryč!

...

Nebudu už pokračovat v popisu té noci. Nestalo se už nic podstatného. Nic, co by stálo zato napsat. Nic, co by mě ovlivnilo.
Možná se vám zdá, že můj popis skončil poněkud náhle, násilně. Že jsem vám něco zamlčela. Pal to ďas