Průvod

Šedivý kopec, za kterým by mělo zapadat slunce. Dnes není vidět - dnes honí se po nebi těžké mraky, poháněny větrem, jenž cuchá vlasy a hladí tvář.
Na to návrší jdeme.
Já - mlčící - kráčím v čele, za mnou dav - temný, jednotný, krutý.
Procesí, co ví, jak skončí dnešní den. Lidé, co budou dnes v noci klidně spát.
Žádní ptáci nebrázdí oblohu. Žádný paprsek nepronikne skrz oblaka.
Kopretiny zdobí louku. Křik dětí by jim slušel víc.
Poslední v průvodu, starci opření o hole, stoupají po kamenité cestě, po cestě nahoru.
Bílou barvu měl můj šat, na krku zářila hvězda. Teď v bílé šedá převládá a na krku... na krku mi obojek zbyl.
Už není kam spěchat, už není kam jít. Jsme na místě.
Někdo mluví o Bohu a stádo pokleká.
Někdo jiný poutá mé ruce a nohy.
Dnes už nepromluvím, už nemám co říct.
Stojím tam a vím, co vidí. Vidí vzdor, vidí posměch. A přitom nezůstalo už vůbec nic.
Z pochodně teplo a síla září. Oheň nelže o pravdě. Oheň bez duše, oheň bez chladu.
Oheň, který roste.
Oheň, ve kterém nacházím domov.
Dnes už nepromluvím.