... že je zelená, trápí srdce mé.
Azeroth, Sosnová, 3.-4.5.2008
Pohled krví podlitých očí by mohl zabíjet. Nebo aspoň zastrašovat. Aspoň na chvíli. Upřený pohled... sakra, už zase z té obrazovky slzím a ostření bolí, asi bych měla jít spát. Půl čtvrté není moc, ne? To budu zítra v práci čilá. Ale co, kostým je dodělaný, bágl sbalený, teď jenom ta chvilka na kompu, možná dvě chvilky a o víkendu si to užiju. A odpočinu si.
Přitáhla z hor, sytý odstín kůže mluvil o dobrém zdraví a silné konstituci. Přišel čas války a když svolal vojska Thrall, bylo největším štěstím a poctou pro každého orka bít se po jeho boku - a pro ni, lučištnici, to byla příležitost k boji, jaký dlouho nezažila.
Daleká byla cesta do Orgrimmaru, daleká a osamělá, ale to vše jí bylo vynahrazeno. Orgrimmar stál silný a nepokořený jako střed světa, pevnost ze tří stran chráněná hradbami skal, z té čtvrté mohutnou branou.
Tábořiště na rozkvetlé louce se pomalu zaplňuje účastníky, někteří se vítají se známými, někteří se loučí s rodiči. Přijíždí Železnobroďáci a lákají mě na výstavbu Orgrimmaru.
"Až po registraci," odmítám je.
Příjemný den přechází v příjemný večer, přijíždí Tomš, náš velitel, a zařizuje registraci. Ztrácím se do lesa a podle Scarabových pokynů bezpečně bloudím už za první skalní stěnou. Les je plný kulis, na každém druhém rohu stojí pár domků či jiných uskupení.
Než se setmí, nacházím Orgrimmar a dostávám náročný úkol kultivace orčího hřbitova.
Ohně našeho polního ležení již vzplály, plameny hladově olizovaly kotel a vůně dráždila nozdry orků. Na vysokém trůně seděl Thrall, hrdina a vůdce, nejsilnější a nejmazanější z orků. Tu zaposlouchal se do hučení větru a řekl: "Duchové ke mně chtějí promluvit. Ty," ukázal na orčici, "a ty, můj dobrý rádče Drek'Thare, půjdete se mnou."
S posvátnou úctou přenesla bojovnice s šedivým Drek'Tharem Thrallův trůn do údolí, kde vichr skučel jako raněný toggar. V mlžném oparu viděli, že nejsou sami, tu se po pravici šťoural v uchu zakrslý gnóm a po levici se hrdě pnul člověk, postávali i seděli tam mnozí další - noční elf a dreanei, krvavý elf a nemrtvá, však Thrall přikázal sedět a ani nedutat, protože oni tam nebyli a stejně tak i orkové jako by jen v mlze naslouchali větru a v něm lkali duchové a jejich píseň mluvila o válce a vítězství.
Tak věděli všichni, že přijde veliký boj a vydali se do náruče spánku, který přidával sil a přinášel vidiny zítřka.
Na to, jaká je brzká hodina, panuje okolo čilý ruch, všichni spěchají do kostýmu a já závidím lidem, že se nemusí starat o make-up. Nakonec nám orkům stačila hodina a půl - zbroje, make-up, řezáky, není to snadné, ale jde to.
Když se rozhlédnu, připadám si jako v zákulisí ohromného divadla, všichni kolem mění barvy na zeleno, modro, fialovo; do toho se ozývá syčení sprejů na vlasy, kostýmy jsou rozmanité... Svět se začíná podobat počítačové hře.
Zlé jazyky tvrdí, že Azeroth, to jsou právě kostýmy a ranní nástup, kde se všichni předvedou. Nástup přichází, defilé účastníků je velkolepé, ale to vše je jen předehra, kostýmy jsou jen prostředek, ne cíl.
První střetnutí přišlo jako jaro po dlouhé zimě, tolik očekávané a vytoužené. Orčice napjala tětivu a našla cestu pro šíp, neměla žádné slitování s proradnými národy Aliance a při zásahu cítila radost a uspokojení.
"Za Hordu!" ozýval se křik a orkové bojovali jako lvi.
Mnoho krve ten den přijala zem a mnoho stvůr padlo k zemi v smrtelných křečích. Kdyby jen stvůry padaly, svět by byl lepší - občas nepřátelská zbraň proklála i někoho z orků a ten pak se zřítil, krásné tělo na netečné hlíně, a po chvíli jeho obrys vybledl a on se propadl do nebytí, jeho duše našla cestu zpátky do Orgrimmaru.
I orčici postihl kolikrát ten osud, když probojoval se nepřítel za řadu pevných štítů a padaly hlavy střelců. Tu viděla svět jak za oponou z bledého světla a hluk bitev utichal až se ztratil v tichu a prázdnotě.
Zbraně? Sekery a kopí, meče a dýky? Nejen, ve světě Azerothu vládla magie, často proklál řadu smrtící blesk a vzduch zavoněl jak po dešti; či dokonce zářila ostří zbraní a ta pak dokázala prorazit štít nebo přilbici. Šálila zrak i mysl tahle kouzla, stalo se, že jednou bojoval ork po boku lidí a stvůry jiné společně poráželi - a pak najednou kouzlo povolilo a lidé se vrhli na orka a on na ně a konečně zabíjeli se, jak jim bylo souzeno a přáno.
Orkové prošli mnoha boji, vždy nabrali sil v Orgrimmaru, kde Thrall zachmuřeně seděl na svém trůně a zprávy mu chodily a on určoval, kam půjdou zabíjet, a boje i odpočinku dával jim tolik, kolik jen potřebovali. A boj, ten milovali nejvíce.
Lehký déšť ochladil vzduch, naskakuje mi husí kůže a nejradši bych vyhodila snídani někam do roští. Nadšení pro hru mě opouští, jdeme kamsi do pryč vyzvednout krvavé elfy, jo pěkné kulisy, ta brána se fakt povedla, do háje, ať mi není tak blbě.
Jdeme zpátky do Orgrimmaru, orkové zamlklí, zima je asi všem, jak tam pobíháme jen v suknicích.
Žabák v kostýmu krvavého elfa vypadá nezúčastněně a nadřazeně, asi to bude tou maskou.
"Ty jo, jsem zpařený tak, že kostým nakonec nesundám, jenom z něho vyteču."
Je mi zima.
"Budeme bojovat s dreanei," zavelel Thrall.
- Huh, dobrý boj nás čeká, vycenila tesáky orčice, šípů bylo dost, aby z několika udělala pěkný jehelníček.
Sevřený šik v čele s hrdinou vyrazil cestou nad skalami, kde by samotného bojovníka mohlo potkat neštěstí, ale celou armádu tu sotva kdo zastaví.
Thrall cestou vyslal zvědy do města na útesu, čas na daně měl přijít brzy.
"Pamatuj si to," řekl lučištnici Thrall. Pamatovala se.
A byli na konci planiny, téměř u konce světa. Rozlehlá pevnost tam stála a ta byla teď jejich. Tam, přes cestu a les, se vypínala podobná pevnost, kterou obsadili dreanei, odporná nafoukaná stvoření, kéž by byla vyhlazena.
Thrall mluvil o strategii, orkové naslouchali a souhlasně mručeli. Byl to dobrý plán. I Umar mu rozuměl, tak byl dobrý. Dreanei mu ale nerozuměli, protože vyrazili dobíjet. Na planině před orčí pevností byl plácek, tam se střetli, zelená proti modré a zelená byla silnější. Brzo dreanei ustoupili ve zmatku ke své pevnosti, ze které vyběhly posily. Žel i orkové měli ztráty a posily je decimovaly nejednotné a oslabené. Vyběhl rychlý dreanei ukořistit orčí vlajku, kéž by se mu tak haksny chtěly zpřelámat.
Bežec snadno prokličkoval mezi bojujícími na volné planině, dreanei povraždili zbylé orky, poslední stál na nohou Thrall. První boj orkové prohráli.
"Potřebuju běžce, nějaké lehkooděnce, jasné?"
Nikdo se nehlásí a Tomš marně přejíždí očima z jednoho na druhého. Ne, nejsme líní běhat, ale všichni chceme vyhrát a nikdo se necítí jako ten ultimátní běžec. Nakonec se hlásím já a vybrány jsou ještě obě další lučištnice. Odkládáme toulce a luky, sundávám si i nárameník, tady se bude šetřit na každém kilu navíc.
Další útok začínají zase dreanei, odrážíme první vlnu a běžci vybíhají. K zadnímu vchodu do dreaneiské pevnosti, ale naděje, že prokličkujem, je marná. Modráci si nechali zálohu a my jsme jen chabě ozbrojené. Můžem jenom tak zatančit před jedním nebo druhým vchodem, ale cesta dovnitř je uzavřená. Stejně jako předtím, dreanei vyhrávají.
Tep jí pulsoval ve spáncích a prodělané prohry jí vháněly krev do tváře. Umírání není údělem orků, ona chtěla žít a vidět, jak nepřátelé chcípají ostřím sekery, hrotem šípu nebo jak jim kladivo rozdrtí lebku.
"Vylákáme je, musí přijít všichni, pobijem je a běžci musí být rychlejší než divoká prasata - dreanei se nesmí vrátit do boje a hlavně nám jde o čas. Náš úkol bude brzo u konce."
Hrdina dodal sil a naděje, orkové zvedli hlavy a byli připraveni na další boj. Dreanei vyrazili.
Úvodní srážka byla rychlá, pár dreanei padlo k zemi, ale většina otálela, nechtěli se jít nechat zabít pod branami do orčí pevnosti. Čas neúprosně ubíhal ukrojoval orkům šance. Tu Thrall vzkřikl silným hlasem: "Běžci, teď!"
Orčice běžela, z boku se k ní blížil jeden dreanei, orčice přidala, ve zběsilém tempu pokračovala k cizácké pevnosti. Neotáčela se, otáčí se jen ti, kdo chtějí zpomalit.... a chcípnout. Až v lesíku před pevností byl klid, bojovnice se rozhlédla - doběhli dva, ona a ještě jeden mladý ork. Bok po boku napadli zadní bránu, dva proti dvěma, jen orkové byli hůř vyzbrojeni. Kdo ví, jak by to dopadlo, boj mohl přinést aspoň uspokojení a radost, ale Čas už vypršel.
Orkové prohráli.
Svolal je Thrall, aby se navrátili domů, do Orgrimmaru, a orčice se ozvala": "Thralle, daně, v tom městě nahoře na útesů!"
Hrdina rozjasnil zachmuřenou tvář, orkové se nevrátili s prázdnou.
Děj začíná nabírat na obrátkách, už to není jen o boji a kouzlech, přichází k řeči politika a velitelé Hordy se při každé příležitostí schází v Orgrimmaru. Většinou naslouchám a snažím se zapamatovat všechny potřebné údaje, ale skutečné intrikaření jde mimo mě. Naštěstí.
Při další pochůzce ukáže Tomš na několik bojovníků z Tepelgurthu a mě, ať jdeme do vesnice pro lektvar, který tam má kořenářka. Jdeme vyjednávat, vesničané kličkují a nechtějí nic vydat, ale my jsme neoblomní.
Orčice se zamračila a vesničan podvědomě couvl: "Ona tu není, my vám nic nemůžeme dát!"
V jeho očích se zračil strach a přitom se pořád otáčel, ostatní pořád lezli do domků a zase ven jak nějaký otravný hmyz. Orkové ztráceli trpělivost.
"Tak nám jen dej, co chcem, nepotřebujem tu tvoji bábu," zavrčela orčice, ruce ji svrběly, jak se snažila jednat po dobrém.
"Nedáme," zapištěl vesničan a v ruce se mu objevila zbraň. Orkové se nerozpakovali a vrazili do vesnice a za nimi další, kteří blízko stáli, brzo tu nezůstal jediný živý a orkové stáli vprostřed díla zkázy a bezmocně se rozhlíželi.
"Hledejte lektvar, hlavy duté," zaburácela orčice a všichni najednou nahlíželi do chatrčí a kůlen, i kameny převraceli, jestli pod nimi není něco ukrytého. Umar, zkušený bojovník, nahlédl do studně a volal: "Hele, co mám!"
Zanechali za zády zpustošená obydlí a šli za pořádnou zábavou. Boj.
Zase se rozpršelo. Na většinu hráčů dopadla únava a nepohodlí, jsem na tom stejně. Po návratu z dalšího tažení sedíme pod plachtami v Orgrimmaru, Tomš o něčem rokuje s dalšími veliteli Hordy, ale po zradě v řadách nemrtvých je paranoidní a porady jsou uzavřené. Nevadí mi to, mám zimnici a snažím se přepnout do módu: žiju, existuju, nepřemýšlím. Ještě než do něj plně přejdu, sleduju tváře spolubojovníků. Moc nemluví, jenom Umar občas zavtipkuje, ale i on vypadá, že má dost. Někteří ohýbají pysky s přilepenými řezáky, kapky deště nám padají za krk a studený vzduch bere síly.
Pak konečně zazní příkaz vstát, do boje! A my jdem.
Lučištnice počítala šípy a pod nosem si brblala. 7 šípů za celý den, to jde. Snad s nimi neutekl nějaký postřelený Alianční zmetek, to spíš je rozdupali taureni, když bojovali po jejich boku. Hlavy skopové, to jim je tak podobné. Boje bylo dnes dost, rychlý byl a prudký, tak je to dobré. Teď je potřeba se odměnit, slibovala si orčice. Pořádný kus masa opečený na ohni, k tomu džbán vína, to je ta správná odměna!
U ohně je teplo a příjemně a to i v druhé řadě. Osazenstvo je sice lidské, ale mimo herní pole rasové předsudky mizí jako pára nad hrncem - nebo je to tím, jak už máme slušně naváto. V ruce mám flašku vína a nálada graduje.
Přichází Tomš, má pobavený výraz a naklání se ke mně, už ho chci varovat, že to víno je strašný bolehlav, když slyším: "Za jak dlouho seš schopná se dostat do kostýmu?"
"Tak 15 minut, ale... není to doopravdy, že ne?"
"Máš 3 minuty, vem aspoň něco, ať to vypadá."
Orkové se plížili nocí a mokrá tráva se lámala pod těžkýma botama. Bojovnice ve světle měsíce zahlédla tváře mladých orků, před ní se lesklo zlato na Thrallově zbroji.
-Následuj velitele, říkala si orčice, aby zahnala otázky, kam vlastně jde a proč.
Pod velkým útesem zastavili a orčice poznala, že tam jsou všichni velitelé Hordy, orkové a krvaví elfové.
"Budete potichu, nikdo o vás nesmí vědět, jasné?" zavelel Thrall. "Schovejte tady pod útes!"
Nedaleko na pěšině problesklo světlo a bojovníci se ve spěchu strkali pod útes, jakoby tam nebyli.
Mocná postava přišla mezi vůdce a na starobylém oltáři se rozhořely svíce. V tichu byly slyšet jen překvapené nádechy, protože tím tajemným návštěvníkem byl samotný Kel'Thuzad. Dlouho stál bez hlesu a vůdci taktéž, až Thrall promluvil: "Proč jsi nás sem svolal?"
Ticho.
"Proč jsi nás svolal?" Zopakoval Thrall a jeho hlas zahřměl mezi skalami.
Potichu a přece tak zřetelně promluvit Kel'Thuzad, jeho slova byla hrozbou a varováním, nabídkou a přece neprozradil nic, co by jim bylo neznámé a cizí. Pak rozplynul se do nebytí, jen svíce na otáři dohořívaly.
Tma jak v pytli, říkám si, když klopýtnu o šutr. Před pádem mě zachraňují silné paže jednoho z krvavých elfů, kostýmy teď sice většina z nás nemá, ale poznáváme se a zbytek atmosféry dokreslí chabé světlo svíček a měsíce.
"To nám toho moc neřekl, co?"
"To teda ne!" shodujem se.
Jdeme zpátky do tábořiště, cestou se bavíme už bez rolí, jako normální lidé, co si vyrazili na víkend pod stan.
"Ale nebudem zpívat tu písničku, že ne?"
"Kterou, myslíš tu -"
"Generál Laudon, jede skrz ..."
Tahle zábava by nám mohla vydržet do rána. Po stém opakování jdu spát.
Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když se lesem prodírala skupina orků. Předchozí války je utužily a oni stáli silní a nezdolní a toužili po boji více než po čemkoli jiném. Veliký ork s tuňáčí ploutví otloukal stromy a jeho skřeky se mísily s dutým mlácením Géblse o stěny skal. V bezmračném dni bylo vidět, že válka probrala jejich řady, ale posílila jejich mysl.
Thrall posbíral nejnovější zprávy a a orkové vyrazili na cestu, o které budou jednou zpívat v písních. Tři boje v řadě prošli bez větších ztrát, tři vyhrané boje a putování z jednoho konce světa na druhý a nakonec jen únava na nich byla znát, když scházeli ze skal na planinu. Tu Thrall zavelel: "Pohyb, ať už jsme u stájí!"
Jeho silný hlas vyburcoval každého a ač se to zdálo nemožné, rozběhli se nízkým porostem a překvapili nepřátele a bitvu strhli převelikou, protože všechny síly, které si šetřili, byly jen pro válku.
Druhý den v kostýmu. Jde to, ale dře to. V dějové linii jsem asi nenávratně ztracená, ale o to víc si užívám prosté hraní - myslím, že jsme na tom teď všichni stejně.
Tedy všichni... všichni kromě Tomše, ten naopak jede systematicky po výhře a naše působení na poli je o poznání rychlejší a účinnější než včera. Stále častěji slyším skloňovat jméno Jainy nebo Arthase, ale jak sleduju, nikdo z nás orků netouží po moci a vědění, nikdo se necpe na porady, aby se dozvěděl víc. A tak je to dobré.
Zdá se, že se děj pomalu vrcholí, najednou všichni spěchají, tak ve shonu jsme byli skupina Tepelguth a já posláni k černým trpaslíkům - běžíme, abychom vyplnili úkol.
Okovaná vrata se tyčila nad nimi jako nedobytná pevnost, orkové marně obhlíželi cizácké řemeslo, aby našli dvířka nebo klepadlo. Nakonec bušili pěstí a kleli, že trpaslíci jsou zalezlí kdo ví jak hluboko a neslyší.
"Hej, vy tam," znělo lesem volání, ale trpaslíci neodpovídali.
Pak se orkové rozhlédli a co neviděli - po cestě pochodovali černí vousáči. Uctivě jim orkové vyklidili cestu, příliš uctivě na orky, ale což - trpaslíci byli ozbrojení a orkové potřebovali obchodovat. Trpasličí brána se před majiteli otevřela skoro sama, asi nějaká kouzla či co, a obchod započal.
"Thrall chce od vás to..." řekla orčice a podivné slovo jí nemohlo přijít na mysl.
"Pučmeloun," radil druhý ork.
"Hlavopuč," radil třetí.
"Hlavobruč," přehlušila je šťastně orčice. "Hlavobruč nám máte vyobchodovat."
"Víme," odpověděl nejmohutnější z trpaslíků. "Dej nám 16 střípků. A musí být jen jedné barvy."
-Vydřiduši, pomyslela orčice, ale už sypala odměnu. Thrall poručil. Musíme být rychlí.
Ani nemusíme do Orgrimmaru, cestou u křižovatky se srocují vojska, asi už přišel čas. Orkové se vyhřívají na slunci, někteří téměř splývají s borůvčím.
Přichází Tomš, prý se mu podařilo sesbírat všechny jeho osobní úkoly, tak teď jsme všichni silnější a mocnější. Tak jsme silnější a mocnější, jenom to sezení v paloučku už není pro nás. Vedle podupávají taureni a za nimi tančí trollové své válečné tance. Už nikdo nechybí.
"Boj," křikla orčice.
"Boj," přidali se další a brzy křičeli "Boj" všichni. Pak rozběhli se vpřed a bitka byla ostrá. Na všech stranách stáli nepřátelé, do boků se snažili vrazit, ale Horda stála pevně. Marně se bránili slabí tvorové Aliance, marně plýtvali kouzly a stahovali se do kruhu, vítězství patřilo Hordě.
Když posledního skučícího dorazili, utvořili kruh vítězů a velitelé stáli vprostřed. Tu přišel ten proradný pes Kel'Thuzad a než se orkové nadáli, zalesklo se ostří v rukou zrádce, Thrall padl bezvládně k zemi.
Podvedeni byli a dobrý vůdce odešel nakrátko ze svých sil, však brzy znovu povstane... A to bude čas pomstít se.
Díky organizátorům za kvalitní hru v úchvatných kulisách. Dík Kuřeti za odbornou korekturu.
Sepsáno 19.5.2008