O elfech a hobitech

Elfcon, Havlíčkův Brod 2003

Úvod

Myslíte, že je možné prospat téměř celý Elfcon? Podařilo se mi experimentálně dokázat, že to možné je. Řekněme, že za to může to sluníčko, pohoda a tak. A to, že nesněžilo.
Tedy má reportáž bude taktéž spavá, ale abych tuto skutečnost zakryla, nazvu ji raději „snovou“. To se bude elfům více líbit.

Den prvý

Havlíčkův Brod ozařují první jarní paprsky slunce, jakoby sama Arien nemohla odolat a přiblížila se nám na dosah. Základní školu, která se za chvíli přemění ve Středozemi, opouští poslední žáci, chňapajíc a štěkajíc po sobě jako smečka vrrků. Pak už ale nastává klid, slunce zapadá a v Imladris začíná první přednáška. Moje.
Mladé a pozorné publikum se nechává strhnout romantikou přednášených témat (za všechny zmíním jednu z nejromantičtějších – Skogenovo Zrůdis pictus, o nemrtvých) a naslouchá, jak to jen špičatýma ušima jde. A dál mohu jen pokračovat slovy klasika: „Těžko se tu dá ubránit spánku, než si človek zvykne.“

Den druhý

Přednášky a filmy běží od brzké ranní hodiny. Ale já vím, co se chystá. Připravuje se Vymetení Kraje – a vězí za tím Poly. Má na svědomí letošní LARP, ve kterém dostala šanci na svou životní roli:

Deníček paní Lobélie Pytlíkové ze Sáčkova

Lotto je moc hodný chlapec. To je v dnešní době tak vzácné! Krajem se najednou potuluje tolik podivných živlů - radši nemluvit. Snažila jsem se je ignorovat, ale nejde to... Všude jsou, takhle se rozlezli, někteří se snaží navštěvovat i Dno Pytle (pochopitelně naše – Pytlíků ze Sáčkova). Pevně doufám, že slušní hobiti ještě žijí – posledně tady byla jedna hobitka, zdála se moc milá, i Lottíkovi se líbila, už jsme začali doufat, že brzo vystrojíme zásnuby. Mohli by je uspořádat rodiče té dívky... Pak jsou ovšem hobiti, kteří nemají kouska cti v těle – a zde cítím povinost zmínit se o Galdorovi, veliteli krajníků, jenž měl tu drzost měnit zákony, odjakživa platné po celém Kraji, a vyhlašovat takové bláboly jako třeba, že je protizákonné nosit pokrývku hlavy. Jaký nesmysl! Jsem starší dáma a musím dbát na to, aby mi netáhlo na lebku. A k tomu všemu ještě Krajníky se stali oškliví skřeti. Chtěli mě odvést do Zamčených děr, ovšem Lotto jim vysvětlil, zač je toho loket. Donutil velitele, aby vyhlášku pověsil na vedlejší strom!
Nabyla jsem pocitu, že celý Hobitín zbláznil a postavil na hlavu. Copak už nezbyl nikdo, kdo by uctíval staré pořádky? Chodí za mnou spousta lidí (a hobitů), protože pochopitelně vědí, že jsem velmi moudrá. Chtějí se ode mě učit. Učím je tedy respektu a úctě ke starším, ale mí žáci jsou nepozorní. Asi jim v jejich studijním programu budu muset vyhradit více prostoru pro praktika. Zatím místo toho, aby naslouchali tomu, jak je důležité poslouchat starší a moudřejší, hledají jakési stavitele, čaroděje (jeden nám sídlí za Kopcem), léčitelky a podobné živly. Zavání to dobrodružstvím a uvolněním mravů. Což mi připomnělo, ještě jsem se nezmínila o Samu Křepelkovi a Růže dříve-Chaloupkové. No hrůza! Prý je ve třetím měsíci.!
Já samozřejmě nikde nikdy nešířila řeči. To jistě ne. Kromě toho na to ani nemohla mít čas. Už zase přišli krajníci. Tentokrát byly mimo zákon postaveny modré pláště – třeba takový, jaký má Lotto. Už jsem se neudržela, když na Lottíka – posledního slušného hobita v Kraji – vytáhli zbraně, spustila jsem takový jekot, že nemohli nic dělat. Jen kdyby mi ty plíce sloužily jako za mlada. Ve chvíli, kdy dosloužily, cítila jsem jakousi podivnou sílu, která mě zvedla ze země. Zjistila jsem, že to jsou moje křídla, co mě nese do vzduchu. Taky jsem zjistila, že jsem datel, a odletěla klepat na blízký strom.
V mém věku není dobré oklepávat kůru. Za chvíli jsem toho měla plný zobák, ale to naštěstí už kouzlo pominulo, já mohla slézt ze stromu a usídlila se raději ve Dně pytle. Doufala jsem, že tam bude klid.
Skoro jsem se nemýlila. V noře bylo sice poklidně, ale co se to dělo venku? Viděla jsem dokonce i tu Lottovu milou, jak se tahala s nějakým fuj-tajbl-skřetem! A pak ji posadili do Zamčených děr. Měla modrý plášť. A když jim utekla, posadili ji tam znova. Musíme Lottovi najít jinou dívku, tahle nebude ta pravá. Hned by se dostala do řečí.
Vyhlížení Lottovy nové nevěsty mi zabralo spoustu času. Pravda, nemohla jsem se mu věnovat pořád, kvůli mé vyhlášené moudrosti a laskavosti za mnou pořád někdo chodil, ale co se dalo dělat, musela jsem to prostě přijmout jako odvrácenou stranu mince k mým výjimečným schopnostem.
Vyšla jsem si ven až pozdě odpoledne, ovšem to jsem neměla dělat. Čaroděj, co seděl za Kopcem, měl jakousi mizernou náladu, takže než jsem se nadála, byla ze mě hébička. Kvak. Stačilo mi ještě potkat uintatérium hnusné, nemocemi prolezlé a byla ze mě hébička s úplavicí. Dělali mi to snad naschvál? Kvak?
Uf, jsem ráda, že tyhle kouzla jednou pominou. Být hébičkou je náročné. I když jsem se ještě musela zbavit té úplavice... S léčitelkou jsem naštěstí vycházela dobře. Jen ta léčba by mohla být dělaná více jako pro staré lidi a ne pro hébičky. Samé skákání.
Kouzla že pominou? Ani jsem nedošla a už mě zachvátilo další. Ach jak miluji celý svět! Nejradši bych všechny obejmula, Vás taky! (A pak ještě jednou, protože Gudrun našetřila piškoty ...) Nevím, jestli se kvůli tomu nedostanu do řečí, možná si sousedé všimli, že se chovám trochu divně. Každopádně jsem opět postavena mimo zákon, protože podle dalšího výmyslu (nerespektujícího starší a moudřejší) nesmí nikdo nosit žlutou. Já se těm zamčeným děrám snad nevyhnu.
Snad to k tomu směřovalo celou dobu. Bitva. To slovo zní skoro jako „dobrodružství“. Šla jsem jim tam vynadat s deštníkem a místo toho jsem zjistila, že mlátím jakéhosi nepřátelského skřeta. A pak už jsem byla mrtvá, spočinula v klidu na zemi, která tolik vytrpěla. Dokonce nám nikdo ani nezastřihl trávník.

Den druhý, pokračování

Mám ráda to, co přichází po LARPu. Hospodu. Vyrážíme tam, kde dávají hranolky bez chuti, za námi skupina sličných elfů (a elfek) a tak trávíme večer jako správní elfové mluvením: „o krásných věcech, jež jsme spolu viděli ve světě, o elfech, o hvězdách, o stromech a o tom, jak se něžně sklání jasný rok v lesích.“ (Teda na to poslední si až tolik nevzpomínám, ale když to říká klasik, musí to být pravda.)
Když se vrátíme zpět do Imladris, Františka Vrbenská vypráví pohádku a pohádky, milé děti, se vypráví před spaním. Jsem hodné dítě, které s usínáním nedělá problémy.

Den třetí

Otevírám oči plné smutku ve chvíli, kdy slunce políbí modrou oblohu a mé srdce naplňuje nezměrný smutek. Má loď již brzy vypluje z Hlavního Šedého Přístavu. V prázdných chodbách Středozemě bloudí jen přízraky včerejších snů, na zemi nacházím jediný lístek břečťanu. Přece jen tady byli! Ach proč musí pořád odplouvat, odplouvat za Moře, na Západ...

(Citace a parafráze: J.R.R.Tolkien, Pán prstenů, Společenstvo Prstenu)

Sepsáno 23.3.2003