Modlitba bohorodičce
Stillet Serpens, Gutštejn, 18.-20.4.2008
Panenko Mario Sedmibolestná, proč se jen bojím, že je můj život pořád stejný? Každý den stejný, jen stárnutí přichází a mládí zůstává daleko za námi. Dlouho sloužíme panu Koldovi a dobrým je pánem.
Když v roce čtrnáctset čtyřicátém nechal vztyčit pod pobořeným Gutštejnem stany a připravil nás všechny na příchod plzeňských, modlili jsme se s Bezednem, aby měšťané uvěřili panu Koldovi a netrestali jej za loupežnictví. V ten večer, kdy společnost přijela, jsme tam byli všichni Bezedno, můj muž, pijan, dřevorubec a loupežník, i Janek, který jako by byl naším synem.
Ve světle pochodní vypadal tábor živě a přívětivě, večer byl vlažný a příjemný.
"Jen aby dobře hořela," brblal si pro sebe Bezedno.
- Hlavně, jestli sis vzal suchý troud, pomyslela jsem.
V lese nad stezkou leželi při zemi loupežníci a vyhlíželi, co se bude dít.
Konečně přišli plzenští, mnozí měli drahé šaty a bohatě zdobená sedla. Cožpak není vystavování bohatství hříchem před zrakem božím?
Pan Kolda se přivítal s návštěvníky, jeho Švýcaři stáli za ním nablýskaní a upravení ještě víc než obvykle. Pak uvedl všechny do pohostinství, kde piva bylo pro hosty dosti a pečené prase provonělo vzduch. Společnost kejklířů přišla již před pár dny, teď nastala jejich chvíle, aby vystoupili s tanci i zpěvem, ale chudé to bylo vystoupení. S Jankem seděli jsme na lavici a vzpomínali na ty kejklíře, co tu byli před rokem, na číslo s jezevcem. Bezedno zmizel, však my už věděli, co se bude dít.
A taky že dělo! Zanedlouho rozlehl se křik, že oheň řádí, kaple hoří a my vyběhli z hostinství, abychom se podívali na tu pohromu. Návštěvníci ale sotva věděli, kde máme kapli, a domácí byli úplně u vytržení, že nakonec povyk nebyl zdaleka tak velký, jaký mohl být. Tak loupežníci, připravení na to, jak všichni půjdou kapli hasit, nedočkali se a vyšlo to vše tuze špatně a do prázdna.
Přišel pak Bezedno a mumlal zle, že kaple lehla popelem a že za to může určitě ten černý jelen, a piva si objednal a pak další a pak už bylo jasné, že v pohostinství zůstane. Marně jsem ho prosila, přemlouvala, spílala mu, Bezedno dostal žízeň.
V nočním klidu šuměla Hadovka, oheň popraskával a oči se mi nad šitím klížily, prázdná chata nepřinášela rozptýlení.
- Je čas jít spát - pomyslela jsem si.
Ulehla jsem na lavici, zachumlala se do dek a mihotání pohasínajících plamenů mě brzo uspalo.
"Prodano, spíš už," volání mě probudilo a já poznala hlas, který mi zněl tak krásně.
"Vencle!"
"Chtěl jsem ti popřát krásné sny."
"Ach Vencle, vstupuješ snad do mých snů?"
"Rád. Už půjdu, než se vrátí Bezedno."
Tiché kroky obcházely chalupu. Lehko našlapuje lovčí Vencl.
"Miluji tě, Prodano!"
Neklidný spánek znovu zasřel mé smysly.
- Vencle, tolik mi dáváš, kéž bych mohla chtít víc.
Panenko Mario, děkuji ti za štěstí, které jsi mi dala, vždyť muže mám dobrého a čas, který spolu prožíváme, je nám milý. Jen po těch letech, mám již pocit, že vše krásné jsme si už řekli. Já vím, bylo toho mnoho, nemohu si stěžovat, jen - chybí mi. Bezedno už není plný sil, ten jeho kašel! A hůlku potřebuje čím dál častěji. Už dlouho si mě nevšiml jako ženy, přitom mi čas ještě neodnesl všechny půvaby. Nemáme dětí, máme jen sami sebe, tak proč si chybíme? Já vím, máme ještě Janka.
Janek je hodný hoch - pomáhá okolo domu, občas si říkám, co bych si bez něj počala. V dlouhých dnech, kdy Bezedno je na pochůzkách a jeho muži zalezlí v lesích, je Janek jediný, s kým sdílím svou samotu, to on ví, kdy zase nateklo do ohniště dírou ve střeše, kdy se rozvodnila řeka a místo průzračné vody jsme nosili domů bahno. To on seká dříví a skládá jej kolem ohniště, zatímco já škubu kuře, on krájí zeleninu. Je to hodný hoch. A drží se při domě.
Ráno bylo chladné a deštivé, ani stopa po kráse včerejšího večera. Janek se v noci přitulil blíž ke mně, jako mládě vábené teplem matky. Ach Mario, i ty svatá Alžběto, nebohý Milan, nešťastná Johanka! Kolikrát už mech a tráva vzali ztečí jejich hroby, vždy jsem je odehnala. V mém srdci zůstávají živí.
Brzy nás přišli navštívit Bezednovi muži, všichni navyklí žít již po dlouhý čas po lesích a živit se, jak se dá. Na ten den se chystala velká výprava! Pan Kolda měl být znovu pokřtěn i se svými syny - a při té veliké slávě, aby důvěru a nevinnost si u svých hostí obhájil, měli jej přepadnout loupežníci z lesů a poranit jej lehce šípem dobře mířeným. Odvážný a smělý to byl plán, nikdo z mužů nemohl dospat - nebo se probudili dešťem, teď nevím. Všichni se dívali na Vaška, nejlepšího ze střelců, který ukazoval, jak pána zasáhne, do stehna chtěl se mu trefit. Moc jsem mu přála dobrou mušku. Pak zmizeli v lesích a kdo nevěděl, že zde byli, ten by jejich přítomnost nikdy nezjistil.
Zchátralý Gutštejn se neútěšně tyčil nad táborem, rozbahněné cesty se plnily lidem a my šli na mši strmou stezkou k řece, nad kterou ještě do včerejška stála kaple. Její ohořelé zbytky obhlížel otec Jakub i vysoký, dobře rostlý muž v sutaně. Samotný převor z Teplé, řekli mi.
Započli jsme modlitbu pod širým nebem, ale Matko svatá, kdyby mě polili, nepamatuji se ani slovo z kázání, protože to, co se dělo s lovčím Venclem, to bylo děsivé. Pojednou válel se jako raněné zvíře, pak skučel a kvílel, pak jej vyhnali Švýcaři, aby řeč nerušil. To jsem již nevydržela, vstala a ku němu na pomoc šla.
"Vencle, co provádíš?"
Zvedl ke mně oči, které jakoby neviděly, nepoznávaly. Pak rozjasnil se mu zrak a Vencl se vztyčil. Uchopila jsem jeho ruku a vedla jej dál od shromáždění.
"Vencle, pomátl ses?"
"Já si tě pamatuju. Ty jsi Prodana."
"Co se s tebou dějě?"
"Pamatuju se! Jsi Prodana a já tě miluju."
"Utiš se, utiš, jsou tu lidé."
"Prodano, to je pro tebe," vtiskl mi do dlaně složený papír.
"Ach Vencle, proč máš obličej od bláta? Co se s tebou děje? Na té mši, cos to tam prováděl?"
Vencl se naklonil nad potok, udiveně si omýval tvář, pak se mi znovu zahleděl do očí: "Na hřbitově, za největším hrobem, je tam dar pro tebe."
Nenacházela jsem slov, vypadal plně při smyslech, přesto jsem měla před očima jeho šílení při mši.
"Vencle, musíme se vrátit, kázání ještě neskončilo."
"Za Vilémovým hrobem, nezapomeň!"
"Nezapomenu. Teď se ale musíme vrátit, Bezedno na mne čeká."
"Vím."
Odcházela jsem zpět ke klečícím, Vencl jen pár kroků za mnou, nejistý a zmatený. Jaké šílenství ho to postihlo?
Poklekla jsem vedle Janka a Bezedna, Vencl na dohled, však znovu posedl jej ďábel a jeho šílenství propuklo. Janek měl v očích strach a Švýcaři lovčího opět vyhnali. Odběhl po stezce a my šli na přijímání.
Nemohla jsem pustit Vencla z hlavy, ani jsem neposlouchala, co nám říká pan Kolda. Opuštění učení Husova. Přijetí křestu. Jako znamení posledního soudu zjevil se na útesu nad našimi hlavami Vencl, halekajíc na lesy a bijíc se do prsou.
"Za tohle jsem nebojoval," zlobil se Bezedno a hůlkou do země klepal. Pak naklonil se ke mně a k Jankovi:
"Křest bude odložený. Safraportská práce, všechno je připravené!"
Přidali jsme se k panu Koldovi, pod dechem láteřil, že kvůli převorovi se křest přesouvá na kdovíkdy.
"A oni jsou přitom tady, čekají jen na nás," mudroval Bezedno.
"Nemůžem nic dělat," uzavřel debatu pán Kolda. "Běž najít lovčího Vencla, Bezedno."
Lid odcházel k táboru, já se ještě zdržela na hřbitově. Až na konci ve stínu stromů je Vilémův hrob, za vznosným kamenem ležel před zraky skrytý pytlík se žlutou výšivkou. Schovala jsem jej do brašny a kvapně se vydala k podhradí.
Chmurná nálada panovala i tam. Pan Kolda si mě předvolal, naoko projednávali jsme spolu zřízení kuchyně ve starém hradě, ale jen co jsme došli z doslechu, už jsem se ptala na křest. Pán Kolda krčil rameny, zjevně popuzen.
"Vše záleží na převoru a jeho rozmarech. Dám vědět. Ty, Prodano, najdeš jednu kejklířku, tmavovlasou, menší."
Přikývla jsem, ta večer tančila s tamburínou.
"Odveď ji z tábora, schovej ji v lese, u vás."
Tuze divné se mi to zdálo, ale pán nevysvětloval, pán přikazoval. Je to dobrý pán.
Došli jsme ke Koldovu stanu, kolem stráže ze Švýcar a jejich řeč byla hrdelní a strohá. K převelikému překvapení pana Koldy se v jeho stanu skrýval jeden z loupežníků, zchytralý Vašek pronikl do tábora po mši a nyní se hřál u pánova lože. Zanechala jsem je spolu a vydala se najít kejklířku.
Byla u ohně, hřála si zkřehlé prsty. Dalo práci ji přemluvit, že musí odejít se mnou, ale byla jsem přesvědčivá. Ještě rozloučit se chtěla s Hynkem Koldou, mladším z Koldů, dopřála jsem jí to a vyzvedla v hostinci Janka. S ním seděl Bezedno a Vencl. Lovčí upíjel ze džbánu a nejevil známky šilenství. Pohled na něj mě těšil a zneklidňoval, stále jsem v brašně měla jeho psaní - otec Jakub nebyl k zastižení o samotě, aby mi jej přečetl - a jeho dar jsem také ještě neshlédla.
Den se přehoupl v odpoledne. Pršelo, ale oheň dával teplo a lavice byly suché. Bezedno s Jankem odešli tahat dříví z lesa a já zůstala sama s kejklířkou. Aby práce lépe ubíhala, povzbudila jsem ji, ať mi poví svůj příběh a ona vyprávěla a nešťastné to bylo dítě - vzdělané a bezradné. Mohla mít jiný život, ale přesto si vybrala putování od vesnice k vesnici. Neřekla mi vše, ani jsem na ni nenaléhala, zmínila však převora z Teplé, neboť se s ním již setkala a ukázalo se, že to ona má zřejmě něco do činění s odloženým křestem a naším zhaceným plánem. Inu, jen dobře, že mohla pobýt u nás, kam velcí pánové nezavítají co je rok dlouhý.
"To bylo včera co?" Bezedno s Janek táhli z lesa dřevo, po mokrém mechu jim ujížděly podrážky.
"A učil jsem tě šahat holkám na zadky."
Hlasy a smích utichaly, jak se blížili k domu.
- Jen počkej, Bezedno. Doma sotva zameteš práh a jinde bys vygruntoval celou chalupu? Jen počkej...
"Kejklířko, jsi vzdělaná, uvládáš také umění písma?"
"Umím, jistě, že umím. Kdybys tu tak měla nějakou knihu, aby čas lépe ubíhal."
"Knihu? Inu, myslím, že s knihou tě můžeme překvapit, ale poslyš, mohla bys mi něco napsat?"
"Ráda bych, jen víš, měla jsem brka i inkoust, ale už je nemám."
"V takové bílé skříňce?"
"Ano, ano, tys je viděla?"
"I viděla," odvětila jsem a vytáhla skříňku z truhlice. "Tumáš, našly se pro tebe, teď napiš mi toto."
Nechala jsem Janka s polévkou a vydala se ke hradu. Za panem Koldou pro nové zprávy. K panu Hynkovi s listem od naší mladé schovanky. I se vzkazem, který mi napsala kejklířka pro Vencla, že spatřím jej ráda u pomníku na srázu v podvečer. A jeho dar? Panenko Mario! Ve váčku se skrývaly vybrané cizokrajné pochoutky, sladší než med a jemnější nez hrozny. Ochutnala jsem je s Jankem i kejklířkou, byl by veliký hřích nepodělit se. Janek seděl jako zařezaný - nikdy nic takového nepoznal.
Tak tedy do tábora jsem šla, cestou dvě povětrné kejklířky se ku mně přidaly, jistě hledaly svou společnici, ale já navedla jsem je pryč z lesa, aby okolo chýše se nepotulovaly a neviděly, co by vidět neměly. Cestou chtěly nějaké zkazky z okolí vypravovat. Co jsem jim mohla říct? Tu o černém myslivci, aby do lesa více nechodily? Či o Bezemínském vrchu? Nebo o Ďáblově zubu, kterým proklít mohou toho, kdo se jim znelíbí? Ne, pověděla jsem jim tu o zamilovaném panoši a spasené dívce. Ať se k modlitbám uchýlí a nic zlého nevidí ve zdejším kraji.
Pan Kolda neměl nových zpráv o křtu, jen poručil, aby Bezedno přišel v odpoledni k lovu a své muže o něm spravil, ať se nepletou panstvu mezi lovené. Pověděla jsem mu, že kejklířka je u nás a poslala panu Hynkovi psaní, ale panu Koldovi to nevadilo, ani dopis nepřečetl.
V hostinci seděl mnohý z plzeňských i místních, nade všechny nesl se hlas Enderlina Koldy, pan Hynek seděl v ústraní a tam jsem mu i zprávu předala. Poděkoval po svém, tiše a upřímně.
I lovčí si v hostinci na skromné krmi pochutnával, vtiskla jsem mu svůj lístek a než ruměnec zalil mi tvář, už na cestě z tábora jsem byla. Panenko Mario, je hříchem pociťovat štěstí? Když se z vánku ve větvích chce zpívat a v jemném deštíku tančit?
Na cestě mezi táborem a chajdou rozbil si přístřešek neznámý přivandrlovalec, teď povolával na mě drze a já mu odsekávala o to přísněji. Že prý by si taky zpíval, jak je tu krásně. Že zlata tu může mít, jen se pro něj sehnout.
Blouznivec, nezdržovala jsem se, ale ještě před tím, než jsem v lesích nadobro zmizela, zvolal:
"A muži svému vyřiď, ať se za mnou zastaví!"
"Proč by měl se stavět? Celé dny pracuje, nemá čas někde stát a lelkovat jako ty!"
"Tak pracuje? V lese, což? No jen ať se zastaví, jinak se zítra bude houpat na oprátce."
"Tam, odkud jsi přišel, trestají poctivou práci? Žes tam nezůstal!"
Jistě, že jsem doma vše Bezednovi vylíčila, ale sotva to s ním hnulo, i ptáci na větvích si mohou zpívat, co chtějí, ale jen zřídka jejich zpěv zachrání strom před dřevorubcovou sekerou.
Panno Mario Sedmibolestná, jak jsem již řekla, náš život je jednotvárný. Možná to tak chceme, vždyť tolik nás skličuje, když tomu tak není. Bylo to odpoledne, kdy vytrvalý déšť na chvíli ustal a dřevo okolo ohniště konečně začalo schnout. S Jankem jsme hospodařili, jak jen se dalo - málo vody, oheň skomíravý a na něm se pomalu hřála polévka a pěkné kuřátko. Bezedno byl i s muži kdesi v trapu, až se vrátí určitě budou hladoví. Tu najednou, jakýsi shon za chalupou!
Kolem dveří proběhl ozbrojenec s píkou. Janek sáhl po luku, ale než tětivu natáhl, prohnala se kolem mladá loupežnice, pohled štvaného zvířete a v patách jí byl ozbrojenec. Jediným bodnutím poslal ji k zemi a běžel dál.
Spěchala jsem ke zbojnici, těžce dýchala a v boku jí zela ohromná krvácivá rána. Obvázali jsme ji co nejlépe, snad tok krve jsme zastavili či utišili a nechali ji ležet na měkkém jehličí.
Kus za chatou v tratolišti krve ležel cizí ozbrojenec, pak ten, co loupežnici přizabil, držel se opodál za bok, v němž byla až do půlky dříku zaražena šipka z kuše. Poslední z cizáků stál při něm a pod nimi chrčel raněný zbojník. Právě k němu běžel Janek, já se vydala k raněnému ozbrojenci.
"Ukažte pane, pomohu vám," křikla jsem
Ten zdravý šel k raněnému loupežníkovi a už jsem jej viděla, jak jej dobíjí. Tu rozhodla jsem se, jak pomohu ozbrojenci: Se šipkou silně jsem zacloumala, až pak ji z těla necitlivě vytrhla. Krvetok spustil se převeliký a voják začal bědovat.
"Pomoc, ona to neumí!"
Snažil se mě od sebe odehnat, rvala jsem se s ním a jemu ubývalo sil. Druhý přiběhl k nám a já volala:
"Nechce se nechat ošetřit, vždyť krvácí, pane!"
Ozbrojenec mi nevěřil, ale nic neviděl a já vyhrála boj, raněný se přestal bránit, obvázala jsem ho špinavým hadrem. Tak vydechl naposled.
Na bojišti jsme zůstali my dva s Jankem a jen jeden živý zbrojnoš. Bezradný bez svých spolubojovníků, nechal nás vrátit se do chaty k čadícímu ohni a spálenému kuřeti.
Jak nezavítá k lesní chýši často za celý den ani živáček, tak o chvíli později přišel k ní otec Jakub a převor z Teplé, s nimi lovčí Vencl, mužně přitažlivý ztepilou postavou a ošlehanými tvářemi. Podivila jsem se, jaké procesí se k nám dostalo, otec Jakub málokdy vážil dlouhou cestu k něm, tím se tolik lišil od otce Alberta, pokoj jeho duši. Ale divit se mi nebylo dopřáno dlouho.
"Jak je to dlouho, cos byla u zpovědi, Prodano," ptal se mne otec a já seznala, že jsem povinnosti své zanedbávala a zpovědi se vyhýbala již nějaký čas.
"Zpovíš se teď, přímo převoru z Teplé," řekl otec Jakub, "mně se zatím zpoví Janek."
Panenko Mario, je možné, že jsem se mýlila v otci Jakubovi, když tak stará se o naše duše?
Odstoupili jsme s převorem a pomodlili se spolu. Pak vyznala jsem se ze svých hříchů a cítila jsem, že padá ze mne veliká tíha. Za braní slova Božího nadarmo, dostala jsem tři Očenáše a pět Zdrávasů. Za pokušení, kterému jsem tolikrát skoro již podlehla, dostalo se mi rozhřešení a rady, abych více se věnovala svému muži. Svatá Kateřino, ty víš, kolikrát jsem se snažila, kolikrát jsem hledala cestu a kolikrát marně. Převor je dobrý muž, ale Bezedna nezná.
Nakonec jsem se vyzpovídala i za umořeného ozbrojence. Naštěstí to nebyl tak velký hřích, má nesmrtelná duše není v ohrožení.
Na jednu velmi zvláštní věc se mě ale převor ptal - jestli nezranila jsem se v poslední době na ruce, dokonce zápěstí jsem musela ukázat, aby mi uvěřil. A taky, jestli jsem někoho neproklela. Pak došlo mi - jestli jsem jméno nešťastníka neprovolala do Ďáblova zubu, Venclovo jméno! Venclovo.
Mario, cožpak bych dokázala někomu ublížit a zatratit jeho - a nakonec i svou - duši? A Venclovu?! Ne, nevěděla jsem o žádné takové špatnosti.
Zatímco jsme mluvili, zahlédla jsem na stezce bažantí pírko jednoho z Bezednových mužů. A pak dalšího. Byli ale příliš daleko, než aby nás slyšeli, tak nemohla jsem je zpravit jen svou řečí, až když mě převor propustil, chtěla jsem se jim vydat s novinkami, ale bystré oči lovčího mě sledovaly při každém kroku. Tak jsem aspoň požádala Vencla, ať spolu přenesem raněnou zbojnici do chaty. Rána jí už přestala krvácet, ale bledá byla jako sama smrt. Vencl ji zvedl jako by nevážila víc než skolené srnčí, zabalili jsme ji do ovčích dek, aby jí chlad nepodlomil ještě více zdraví.
Pak rozhodla jsem se konečně spravit ostatní, tak vyšla jsem se džbánem pro vodu do řeky, ale otec Jakub, který už dlouho vyslýchal Janka, požádal, ať se mnou jde i lovčí Vencl. Chyba, vyrazili jsme tedy k zátočině, kde nečíhali zbojníci.
"Je to mladý blázen, Prodano. Blázen," řekl Vencl.
"Kdo, Vencle? Janek?" ptala jsem se.
"Proč jen to udělal? Což o to, já mu odpustím, ale jak jen to teď zlomit?"
Zasáhlo mě to jako blesk.
"Janek? Janek tě -" podjela mi noha a kdyby mě Vencl nezachytil do silných paží, jistě bych se svezla po srázu.
"Nojo. Mladý je, velký blázen, trochu ho chápu, vždyť já tě taky miluju."
"Vencle, Janek by přece nemohl, ne to nemůže být pravda," bezradně jsem hořekovala, ale ve svém srdci už jsem věděla, že to je krutá skutečnost. Janek, blízký mi skoro jako vlastní. A ubližil Venclovi!
"Vencle, a co prokletí, jak jej můžeš zlomit?"
"Nevím, je to tuze zatrolená věc, kdybych tak jen věděl," bezmyšlenkovitě si pohrával s větévkou jalovce pověšenou u pasu.
Nabrali jsme vodu a každý krok nahoru mi říkal: A co Janek? Co Vencl? Co jen mohu udělat? Na druhém konci údolí se mihly hnědé kabátce zbojníků, jak upalovali pryč, i Vencl je viděl, ale neřekl nic. Naše starosti byly teď jinde a daleko nad nimi.
Dlouho, předlouho otec Jakub s převorem z Teplé rozmlouvali s nešťastným Jankem, trápila jsem se pro něj. Pak přišli s tím, že převor z lovčího ďábla vyžene. I připoutali nebohého Vencla k silnému kmenu a modlitbu započali. Janek u něj po celou dobu stál a Vencl s sebou trhal a spílal ďáblovým jazykem, jak mluvil z něj samotný Satan. Mohlo to trval chvíli, mohly to být i hodiny, nakonec Vencl poklesl ve provazech, které jej poutaly, převor modlitbu dokončil a vyčerpán padl k zemi. Přiběhla jsem k milenému lovčímu, ďábel byl z jeho těla vyhnán a on se třásl jako při zimnici.
Převor z Teplé, znavený k smrti se na nohou neudržel, převedli jsme jej do chalupy, posilnili jej vývarem a lovčí Vencl vedle něj také usedl, nemluvný a zaražený. Tak nalezli nás Bezedno a Vašek a tuze se divili, co se zde událo.
Když nabrali návševníci dost sil, odešli, všichni tři pomalým tempem vážíc každý krok. Neodvážila jsem se zrakem vyprovázet Vencla, ne teď, ne po tom všem. Janek seděl na lavici a ani nedutal, tak jej to zasáhlo.
Bezedno s Vaškem bavili se jako vždy a já jim byla vděčná za tu bezstarostnost. Přišli z tábora, křest už proběhl a oni jej nestihli o krátkou chvíli. Škoda, velká škoda, zdálo se, že se nám nevede, jak by mohlo.
Tu z nenadání se jako duchové z lesa vynořily červené kabátce Švýcarů a pojednou Bezedno i Vašek vyrazili do lesa jako polekaní zajíci a Švýcaři za nimi.
Nesrozumitelně křičel jejich velitel a hnal se za Bezednem, ozvalo se žuchnutí a pak vidím, jak se Švýcar napřahuje a mečem Bezedna přes záda bere! Janek běžel za ním, muž měl jen škrábnutí na zadnici, tak kulhal a do chalupy se nechal dovést. Rozzlobila jsem se tuze na Švýcary, po tom všem, co se tu událo! Nedělali si však ze mně nic, jen na Janka se obořili i několik ran dostal, až se k zemi skácel.
Milosrdná, ty víš, jak je nesnadné milovat a jak svět dokáže být krutý. Vytrpěli jsme si své, každý získal svou ránu na duši, snad přežijem všichni ty rány ve zdraví.
Zbojnice se vyléčila, když večer přišli ostatní, mezi nima i ranhojička, pročistili jsme konečně její ránu a ona se zhojila dobře.
Pana Koldu plzenští k soudu nepoženou, tak zůstává naším pánem na Gutštejském panství.
Lovčí dál chodí lesem a občas zavítá i k nám do chalupy. Ďábel v něm nezanechal stopy.
Janek měl podle otce Jakuba a převora odejít do kláštěra a zpytovat svou duši, ale zůstal u nás, Bezednovi v lese pomáhá a u domu mnoho práce udělá.
A Bezedno dál chodí lesem, někdy za dřevem někdy za loupežnictvím, dál se vrací do chalupy, kde spolu hospodaříme.
Děkuji organizátorům za možnost vstoupení do světa pohusitských Čech.
Děkuji všem mužům, se kterými jsem možnost hrát - Žabákův Janek nikdy nevypadl z role a v přesvědčivosti předčil kdekoho z hráčů. Velmi dobrá postava, úžasně uchopená! Se Skybeem jako lovčím se úžasně flirtovalo a pokukovalo, když mi poprvé vyznal lásku, tak jsem jenom koukala. A Argon, doufám, že to byla další příjemná manželská role, kterou jsme si střihli, žádné plýtvání romantikou, ale dostatek důvěry a tolerance - o tom ty vztahy mají být.
Poděkování i všem dalším hráčům, doufám, že jste si hru užili aspoň tak jako já.
Historie postavy Prodana.
Sepsáno 27.4.2008