Prodana, žena dřevorubce, loupežníka a pijana Bezedna

Stillet Serpens, Gutštejn, 18.-20.4.2008; Historie postavy

Panenko Mario sedmibolestná,
jako každý rok při svátku zvěstování přesvaté Bohorodičce zapaluju svíci, odpusť mi tu letošní, hrozně čudí, jak je vosk nečistý, Janek jej nenechal pořádně roztát na slunci, když ještě loni mělo sílu, vůbec byl pořád roztěkaný a práce mu často zůstala stát...
Modlím se k Tobě jako moje máti i bába se modlily, Ty pamatuješ podzim, co na hranici zemřel Jeroným Pražský, jak počali jsme poprvé dítě a netušili, do jakých časů jej chceme přivést. Myslím, žes to byla Ty, předobrá, kdo to tomu chlapečkovi prozradil, sám se rozhodl a na jaře potratila jsem jej předčasně a v bolestech. Tehdy poprvé zapálila jsem Ti svíci za sebe a za naše dítě. A pak i za ty další, živé i nedonošené.
Za našeho chlapečka, za Milana, narodil se dřív, než šel Bezedno do války, velikých očí a světlých vlásků byl, krásné dítě, leč slabé a churavé. Nedožil se druhé zimy a tehdy poprvé a pojediné Bezedno plakal. Na jaře odešel za válkou pod praporcem Jana Koldy a já se vrátila do otcova domu v podhradí.
Tam povila jsem holčičku, silné dítě a jakoby muži z oka vypadla. Nebyla krásná, ale k srdci mi přirostla. Proč se nedožila ani křtin? Kolikrát jsem se ptala, ale přesvatá, věřím, že to byla vůle Boží a byla nám všem k dobru a k Jeho plánu.
Nebýt mých nešťastných dětí, nekojila jsem Koldova syna Enderlina, který byl silným a zdravým dítětem. Kéž bych mu s mlékem dala i něco slušnosti, protože tu mu nikdo nevštípil.
Když se po válce muž vrátil, odešli jsme z podhradí a zpátky do lesů, jen už jsme sami nezůstali.
Po dřevorubci-samovrahovi v sousedství zůstal synek, zprvu v klášteře vychovávaný, ale neklidný a živý to byl chlapec, za zdi kláštera se nehodil. Když nebylo nikoho, kdo by se jej ujal, Bezedno vzal ho za svého a tak s námi žije Janek, z dítěte vyrostl v šikovného jinocha a práce se nebojí.
Panenko Mario, nebyly nám dány děti, ale máme aspoň život a hlad nás netrápí tolik jako jiné. A zdraví slouží, jen stáří už se v zimě začalo ohlašovat a krutě odpočítavat léta, která jsme prožili. Tak zdálo se mi ještě nedávno a vidíš, dnes cítím se zas jako dřív jako dívka a ne žena, když úsměv mi poslal Vencl. Bohorodičko, jež shlížíš ku nám, cožpak mohu zažít znovu jaro a novou sílu do života? Muže svého miluji, jak jen mohu po těch letech soužití a bych nepřekročila náš posvátný svazek, tak proč nemohu dýchat, když jen vzpomenu, jak se dotknul náhodou mé ruky a zdálo se mi, že stiskl ji na krátký okamžik... Až půjdu z kostela domů, možná lovčího znova zahlédnu.
Neděláme nic špatného a věrná jsem mému muži, který čím dál víc je věrný korbelu. Kdyby si mne jen víc všímal jako dřív, jako ženy.
Zdrávas, Maria, milostiplná!