Za krvavý hadr
Truwinská bitva o Ca(i)lin, 28.9.2002, Bernartice
Ona leta, kdy pobývala jsem poblíž Truwinu, se vyznačovala sladkými jary, krásnými léty, studenými podzimy a krutými zimami. Zrovna když podzim udeřil do polí, povolal nás náš vládce, kníže Bořivoj z Horního Barnardu, abychom odložili zemědělské náčiní, shromáždili se pod jeho vedením a za pravdu, lásku, dobro, spravedlnost, žold a našeho pána bojovali o standartu z nejvyšších - krvavý hadr. I poslušni jeho příkazu, překovali jsme pluhy na meče a vydali se do Barnardu.
Velká to byla sláva a z nás vzešlo mocné vojsko, u kterého by nikdo nezjistil, že hroty našich šípů měly ještě před nedávnem své místo na konci hrábí. Zde jsem poznala, že jsem byla zrozena pro vojenskou kariéru. Svým briskným "Ano, pane.", "Rozkaz, pane.", a "Rozkaz splněn, pane" jsem si zajistila velitelské místo v armádě Horního Barnardu.
Náš první úkol nás přivedl do Dolního Barnardu, který napadli zlotřilí skřeti. Mocné vojsko jsme přivedli na pomoc Jiřímu, vládci Dolního Barnardu, mladšímu parchantu bratrovi Bořivoje. Nikdy jsme se nedověděli, jestli měli stejného otce nebo stejnou matku... Ale to bylo pro ten okamžik zapomenuto a bratři stanuli bok po boku vzdorujíc nepřátelům.
A nebylo to naposled, co museli spojit své síly. Skřetů bylo mnoho, řekla bych, že určitě o mnoho více než nás, protože to občas vypadalo, že mají v bojích navrch. Jenže všichni víme, že nakonec každá voda steče dolů a Stázina se dostane za ženu Kubovi, ačkoli to zní jako děsný kec. Zatímco skriti sestavovali svůj artefakt smrdalavý sud a my hledali zase díly krvavého hadru, naše mincovny, kamenolomy a pily produkovaly nadále, co měly. A zde byla skutečně práce doběhnout pro výnosy dříve, než se k nim nachomýtne někdo jiný. Kolikrát jsem proklínala skutečnost, že můj rodný Horní Barnard je na kopci. Při dlouhých přebězích jsem aspoň skládala oslavnou píseň na našeho vládce. Melodii k ní napsal jakýsi Mozart, nazval to z mě neznámých důvodů: Malá noční hudba, 1. věta. Text zněl takto nějak:
Bořivoji, mocný vůdče náš
Horní Barnard ve svých rukou máš
Barnard, je země veliká
Na kraji lesíka
...
Našemu vládci se to skutečně moc líbilo. Ve hře přišla též chvíle, kdy jsme nějakou dobu nezpívali vůbec, protože po Bořivojovi chtěli pánové Truwinu, aby zaplatil daně. Bylo to sice náročné, ale od čeho jsou mladší bratři, že ano? Jiří nás rád založil. A my se opět vrhli zpět do víru bojů.
Ještě jsem zapomněla zmínit gnoly, tu hnusnou bandu vedenou obávaným načelníkem Kylem. Tito pazgřivci měli nechutnou vlastnost měnit strany podle toho, jak se jim zachtělo, jak jim kdo zaplatil, jaké bylo zrovna počasí apod. Jak bezpáteřní! Vždyť musel(i) vidět, kdo je tady na té správné straně.
Vážený čtenáři. Vidíš, že se do toho popisu zaplétám čím dál tím víc a původní nit vyprávění skončila přetrhaná někde v koutě. Proto Tě ujistím o tom, co následovalo a co je jisté. Nalezli jsme krvavý hadr, vyhráli bitvu, strašlivou to řež, která vypukla jako válka, jenž ukončí všechny ostatní války. A chceš vědět, jak jsem dopadla já, velitelka vojsk Horního Barnardu? Bojovala jsem urputně, mé rány padaly na nepřátelské ... převážně štíty a zbraně a tak ... až jsem byla zasažena, padla k zemi. Pak přišel konec boje, já přestala simulovat zástavu srdce a přidala se k oslavám vítězství. Mého skvělého vojenského úsudku bylo třeba i později v jiných bitvách - např. v Palermu.