Noci krve a ohně

Věk hněvu: Král a šašek, Čisovice 2006

Jsem Melianna. Jsem z Rodiny, ať už jsem kdy chtěla nebo nechtěla. Jsem Henkova neteř.
Toto jsou mé vzpomínky na Mokrou čtvrť, na události, které se staly po tom, co byl král Ekvist III. zavražděn. Dnes, když je sepisuji, jsou již dávno zanesené prachem a špínou, již žije jen málo těch, co by ty doby pamatovali. A z těch, co pamatují, kdo byl přítel a kdo nepřítel?

Toto si pamatuji o Synech Koryta:

Když Alisandrovci pořádali ty zápasy, chtěli všichni jít. Ať jdou, nezajímaly mě jejich hry. Nabídla jsem Henkovi, že zůstanu strážit pivovar.
Henk využil mou nabídku. Postavila se před vchod, opírala se o halapartnu a jak mi byla dlouhá chvíle, přihazovala jsem dříví do ohně před strážnicí. Průchodem bylo vidět skoro do dvoru Synů Koryta, těch zaprodanců a podrazáků. Viděla jsem jednoho ze Synů, sledovala, co vyrábí. Přímo na dvoře vytáhl dvě truhličky - malou s nádobím, velkou s materiálem. Alchymista. Na chvíli zmizel v domě, už jsem zadoufala, že bych mu něco zabavila, ale hned se vrátil...
Šel kolem správce přístavu. Koryťák mu hned nabízel svoje výrobky, správce vypadal, že ho to zajímá, ale spěchal pryč, nechal vyjednávat svoji písařku. Nevím, co domluvili, stáli daleko. Odněkud přišli další dva kupci. Taky se zajímali o zboží. Když odešli, přišli další dva. Pomyslela jsem si, že to budou mít Koryťáci dobrý obchod, ovšem pak jsem slyšela alchymistu, jak vydal ze sebe takový zábavný bublavý zvuk, kdy se člověk snaží nadechnout s dírou v krku. Viděla jsem, jak padá jeho tělo k zemi a jak ti dva 'kupci' běží do Koryta a snaží se dostat do domů v něm. Tahle služba se mi začala líbit.
'Kupci' tam chvíli něco přehrabovali, pak zmizeli a s nimi i jejich zelené šátky u pasu.
Přišel správce přístavu, asi si promyslel svůj obchod, ale když viděl mrtvolu, nerozhodně se zastavil. Pak odešel - nejspíš to oznámit.
Na scéně se objevil řezník. Nikdy jsem jej neviděla při práci, teď mě ale vyloženě uchvátila jeho zručnost. Během chvíle vykuchal mrtvého koryťáka, zbyla po něm jen hlava, nějaké vnitřnosti a to je vše - řezník se dostal k jádru věci velmi rychle. Ohlédl se na mě: "Nic jsi neviděla!"
"Neviděla, ale chci slevu na maso!"
"Máš velkou slevu," odpověděl s důrazem na slově 'velkou'.
"Dobře. Ale chci jen vepřové!"
Řezník zmizel a od Alisandorovích nožů přišli Synové Koryta. Všichni zbývající Synové Koryta. Červ zařval, když viděl, v jakém stavu je jejich dvorek.
"Nikdo mi tu lidi vraždit nebude," řval popírajíc tak samozřejmý a již nevyvratitelný fakt.
Běhali po Korytu, hledali, jestli se něco neztratilo, a já špicovala uši, jestli nezmíní, co by se jim tak mohlo ztratit.
Nezmínili.
Pak si mě Červ všiml: "Tahle to viděla!"
Zabouchla jsem za sebou rychle dveře pivovaru a zamkla na zámek.
"Vylez ven," dožadoval se Červ.
"Si upad', ne," odpověděla jsem mu.
"Viděla jsi to, kdo zabil mého člověka," křičel Červ.
"Nevím, leží tam už chvíli," řekla jsem mu a dodala škodolibě: "Asi se mu udělalo nevolno..."
"Vylez ven a řekni mi, co se tu stalo!"
Nechala jsem ho stál přede dveřmi.
Za chvíli se vrátil Henk a Rodina - program u Alisandrovců asi už skončil. Ve zkratce jsem mu vylíčila, co se stalo. Červ už bušil na dveře a chtěl vysvětlení od Henka.
"Zaplať, " řekl Henk.
Červ vysolil a Henk mi pokynul, ať mluvím.
"Kdo ho zabil," ptal se znova Červ.
"Dva lidi z gangu Hesperos," odpověděla jsem.
"Jací lidi, chci jména, kdo?"
"Dva muži z gangu Hesperos," zašklebila jsem se.
Červ se zadíval na své lidi a řekl: "Ano, to mi stačí."

Toto si pamatuji o domu v Kupecké ulici:

Signorové stáli před domem v Kupecké ulici, kolik jich mohlo být, to netuším. Věděli o nás - o Henkovi, Anděle a mně, tisknoucích se pod oknem, odkud byl slyšet hovor. Věděli i o tom severském válečníkovi, Waelterim, který hlídal průchod naproti nám. Proto don Signor, jehož hlas jsme teď slyšeli z okna, mluvil nejen k Synům Koryta zavřených uvnitř domu, ale i k našim uším. A jako vždy mluvil mnoho a neřekl nic. Nepomohl jim, nijak se nepostavil na jejich stranu, ale na naši koneckonců také ne.
Pak přinesli severští válečníci to dělo - a vyjednávání skončilo. Použili jsme lauf jako beranidlo. Mnoho ran snesly dveře toho domu, kde dříve obchodovali Vládci koření. Střídali jsme se u beranidla, abychom útočili stále stejnou silou. My - Rodina a Seveřani. Signorové postávali za našimi zády, nevím, neotáčela jsem se, ale dona Signora jsem postřehla, jak rozmlouvá s Henkem a jarlem Haakonem.
Z vnitřku domu se ozývaly hrozby, výkřiky, občas šílený smích. Pak jsem slyšela, jak řvou, že dům podpálí, že nezískáme nic. Bušili jsme dál do dveří, nezajímalo nás to - oni už byli stejně mrtví. Teď anebo za chvíli.
Někdo uvnitř ještě chvíli křičel, odpočítával, kdy to zapálí. Waelteri, který zrovna vládl beranidlem, řekl: "Jestli to tu bude hořet, budem hasit."
Studna stála hned vedle, vody bylo naštěstí dost, jen pro vědro jsem běžela, když to řekl. Pivovar byl jen o ulici dál.
"Vědro, potřebuju vědro, budeme hasit," řekla jsem stráži u pivovaru. "A ten kotlík, rychle, už brzo."
S kotlíkem v ruce, běžela jsem zpátky, když se domy zatřásly, ozvala se ohromná rána a z nebe lítaly kusy cihel, země a špíny. Proti mně běželi lidé, strkali jsme se v ulicích, hodně bylo poraněných. Viděla jsem Andělu, jak se potácí podél zdi, v očích slzy.
"Andělo, co se stalo?!"
"Henk... Henk je mrtvý!" Vytrhla se mi a klopýtala k pivovaru, nohy vlekla za sebou.
Henk je mrtvý. Šla jsem do Kupecké ulice. Po zemi váleli se ranění i mrtví. Viděla jsem kusy těl, viděla jsem nohu s botou... Ty boty nosil Strider Cholsser, který tak rád dohlížel na ležák. Té noze chybělo tělo. A pak jsem viděla ten dům... Jen díra v zemi a nic. Synové Koryta vzali všechno s sebou do pekel.
Té noci zemřel Haakon, jarl Norsů. Waelteri, bojovník se sekerou. Strider. Henk. Svět mi tančil před očima, ale slzy jsem nemohla prolít. Právě jsem se stala hlavou Rodiny.

Toto si pamatuji o Norsech:

Oči seveřanů se nepřirozeně leskly, když jsem k nim pozdě v noci přišla. Mluvila jsem o společném smutku. O poutu. O přátelství. O jejich velké ztrátě.
Sakra, co jsem jim měla říkat, než tyhle žvásty. Ztratili jarla ve sporu, který jsme vedli jen my, Rodina. Věřili nám, zaplatili za to tak velkou daň. Jestli se postaví proti nám, budou to krutí nepřátelé, proto jsme si museli udržet jejich přátelství. Jejich oči se leskly, mluvili Nors a mně jejich řeč jako vždy připomněla štěkot vzteklých psů.
Jejich kněžka mi řekla: "Ještě nemáme jarla. Ještě jsme nesvolali thing."
Vystoupila jsem z jejich kruhu, který se mi zdál tak cizí a nepřátelský, a odpověděla: "Rodina je na vaší straně. Přijdu znovu ráno."

Toto si pamatuji o lžisládkovi:

V pozdní noci nás don Signor nepozval do svého domu. Bari a já seděli jsme u donova ohně pod širým nebem a poslouchali básně Picassa. Nerozuměla jsem nikdy poezii, ale myslím, že don Signor ano. Chválil je. Pak přišel ten člověk, který se představil jako sládek. Don Signor jej uvedl vedle nás ke svému ohni. Že by opět chtěl vésl řeč pro dvoje uši?
Lžisládek mluvil: Vyprávěl donovi strastiplný příběh, jak 30 let pracoval u nás v pivovaru. Jak teď po smrti Henka jsme jej vyhostili. Jak ztratil smysl svého života. Jednomu by z toho jeho příběhu puklo srdce dojetím, jen my věděli, že lže jak když do piva vodu dolévá. Bari mi pošeptal, že byl už předtím u pivovaru. Chtěl velmi dovnitř, ale vyhodili ho.
Sládek pak dodal, že má pro dona Signora důležité informace o Rodině, která je tak zrádná.
"Skutečně?" odvětil don Signor a přesedl si tak, aby mi viděl do obličeje.
"Skutečně! Domlouvali se proti tobě, done Signore! Sám jsem to slyšel, jak plánovali, že se tě zbaví!"
Bari svíral pěst a já mu jen zašeptala: "Nech ho mluvit. Nebudem ho mlátit tady na dvoře Signorů, jeho lži ho samy usvědčí."
Sládek ještě chvíli bědoval nad svým osudem a zapřísahal dona, ať bere jeho varování vážně. Pak dopil a začal se loučit.
Don Signor mi řekl: "Nechcete se jej ještě na něco zeptat, paní?"
Otočila jsem se ke sládkovi a položila mu otázku: "Už jsi mě někdy viděl?"
Sládek si mne prohlédl a řekl: "Neviděl, paní."
Mile jsem se na něj usmála a řekla: "Tak to je v pořádku, to je vše."
Sládek odešel.
"Za ním, zbouchat, spoutat, odvést do pivovaru. Vyslechněte ho, zjistěte, kdo ho poslal a co chce," řekla jsem Barimu, který přikývl a odspěchal do tmy.
"Zdá se, done Signore, že se někdo snaží mezi nás vnést zlou krev."
"Zdá se," usmál se don.
Pak jsem se dozvěděla, že Bari toho muže nedostal. Propletl se ulicemi jako had, Bari jej zahlédl jen koutkem oka, jak zahýbá do hostince U věčného přátelství. Tam se ztratil v davu a nikdo o něm už neslyšel.

Toto si pamatuji o dívce z Hesperova potěšení:

Hlídali jsme bránu do dvora Nožů. Viděli jsme, jak do ní předtím vbíhají poslední Nože. Viděli, jak tam hledají úkryt nějaké dívky z Hesperova potěšení. Viděla jsem, jak zbytek gangu Hesperos oblehl dům dona Signora. Tehdy stáli jsme tak, abychom viděli vrata Nožů, my - dvě lučištnice, jeden s mečem a jeden s halapartnou. Pak přišly k vratům dvě dívky z Hesperova potěšení. Menší, ustrašená, pořád se ohlížela. Vyšší, plná odhodlání a nepřirozeného klidu, vyzývavě krásná. Bušila na dveře, vyžadovala se pozornosti v domě Alisandrovích Nožů.
"Jestli zkusíš vejít dovnitř, zemřeš," varovali jsme ji.
Dívala se na nás sveřepě, záviděla bych jí její odvahu, ale hraničila s hloupostí.
Vyjednávala s kýmsi uvnitř, neslyšeli jsme, co říká. Přišel don Signor a připojil se k nám s kuší.
"Jestli půjde dovnitř, dostane do zad tři zásahy. Jestli zůstane venku, zmlátíme ji do bezvědomí, až půjde pryč," domluvila jsem se svými lidmi a všichni souhlasili. Dobrý plán.
Dlouho trvalo její vyjednávání. Nikdo s ní nechtěl mluvit, nedosáhla svého. Její přítelkyně ji už dávno opustila, my čekali, šíp na tětivě, tětiva napjatá, kapky deště padaly nám na hlavu a za krk. Pak konečně domluvila. Odešla středem a my ji nechali být. Tolik v ní bylo síly.

Stáli jsme před hospodou U věčného přátelství a čekali na pokyn k útoku. Přišla za mnou ta dívka, žádala mne o pomoc pro gang Hesperos. Připomínala mi, jak jsem slíbila podporu gangu Hesperos, jak jsem deklarovala naše přátelství. To jsem slibovala ráno, teď už bylo odpoledne. Mluvila o paní Iekaterině, která dávno odešla za sirem Gerrárdem. Mluvila o lásce, která ji k tomu vedla. Zapřísahala mne láskou.
Vzala jsem si čtvrt hodiny na rozmyšlenou. Pak jí dám odpověď. Děkovala mi z celého srdce.
Brzo poté přišel pokyn k útoku a my šli. Láska, přátelství, ... Síla té dívky na mne hluboce působila, ale lásku jsem v sobě zabila už dávno.

Viděla jsem ji i později, na dvoře Alisandrovích Nožů. Stáli jsme před posledním domem, ve kterém se opevnil sir Gérrard, vůdce Nožů. Dostal ultimátum, my vyčkávali a všechno se příliš táhlo. Pogrom trval dlouho, přišla jsem o mnoho mužů, po drtivém útoku se naše síly zase rozestřely a jako vše Mokré čtvrti, začalo mi to tu smrdět. Pak opět přišla ta dívka a jednala se sirem Gérrardem a paní Iekaterinou. Nevím, co jim mohla nabídnout v této chvíli, obkládali jsme dům dřevem, chrastím, senem... Věděli jsme, že bude dobře hořet.
Pak přispěchal jí někdo se zprávou, ona otočila se a odcházela, hledíc na nás ocelovým pohledem. Tu pohnul se jeden ze Signorů, v jeho ruce zaleskl se nůž a pak vytryskla krev z jejího hrdla. Ona udělala pár kroků - jakoby její vůle nutila ji jít dál a konat, však sesunula se konečně k zemi jak loutka.
"Proč, " zeptal se don Signor do ticha a zdálo se mi na chvíli, že vidím smutek v jeho očích.
Již nevím, jestli ji pohřbili, či zda jen hodili její tělo do řeky. Po její smrti vyjednávali jsme znovu se sirem Gérrardem a dosáhli vítězství.

Toto si pamatuji o donu Signorovi:

Seděli jsme ve stanu dona Signora, jen já a don Signor, na další poradě z mnoha dalších porad. Věřit mu nebo nevěřit? Nevěděla jsem. Už dlouho jsem nevěřila žádnému muži - kromě Henka.
Večer už dávno přešel v noc - tu, ze které nemělo přijít probuzení. Předmětem našeho rozhovoru byl šašek - don Signor věděl, kde jej najdeme. Nebo to aspoň říkal a v tom byl daleko dál než já. Smrt Henka nám vzala víc než mohl kdo tušit. Bez Henka jsme nevědeli nic, neznali jsme žádné informace, které by si už báby v drbech dávno nepověděly.
"Done Signore, jistě víš, že přátelství Rodiny a seveřanů je hluboké."
Jistě, že to věděl... Jen jsem ho musela přesvědčit, že se nemusí obávat toho, jak se domlouváme za jeho zády. Jako doteď.
"Seveřané mají v šaškovi jistý zájem. Seveřané potřebují, aby šašek nemluvil před soudem," řekla jsem mu. Nic neříkal a já vycítila, že zde zřejmě nemá informace. Získám si jeho důvěru?
"My potřebujeme šaška odevzdat živého, je to tak?"
"Ano, je to je tak. Musí být živý, musí mluvit, jinak to Mokrá čtvrť odnese," odpověděl.
"Tak pak jsou zájmy nás a seveřanů velmi odlišné. Seveřané chtějí šaška, který nebude mluvit. Znají cestu z Mokré čtvrti. Až půjde do tuhého, opustí tohle město i tu loď, kterou mají v přístavu. A my? My se sice holedbáme tím, jak pivo nehoří... Ale pivovaru se nesmí nic stát. A našim zákazníkům také ne. Vám jde stejně jako nám o zachování Mokré čtvrti - Rodina a Signorové mají stejné zájmy."
Don Signor mi naslouchal, mlčel. Co mu říct? Věří mi? A já jemu? Nikdy nás nezradil, ví víc než já! Jestli tahle čtvrť má shořet, přijdu stejně o všechno!
"Krále nezavraždil šašek. Jarl Liam mi to řekl."
Pak prozradila jsem mu vše a nezatajila nic a od té chvíle jsem věřila donu Signorovi - až do jeho smrti.