Pro Bohyni a Harpenborg

Věk hněvu: Krvavá marka, Curia Vítkov 2007

Přibyla jsem do Harpenborgu v krásný den, brzy před svatým Vilémem. Cesta měla klidný průběh a přijetí na hradišti vlídné, jen zvláštní vize mne po cestě pronásledovaly v mých snech - vize divoké ženy a klidného muže a mezi nimi můj dobrý manžel Tove Harpen, jak obnaženým mečem míří proti mému srdci zrovna ve chvíli, kdy se naše dítě dere na svět... Přičítala jsem to změně prostředí a snažila se tomu nepřikládat význam, leč po šestém dni mě již přepadly mírné obavy - vždyť náš syn měl přijít na svět každým dnem. Říkám náš syn - vždy jsem o našem dítěti uvažovala jako o synovi. Tolik jsme si jej přáli, jedině syn se stane dědicem Harpenů a výkupným Dorcelů.
Tedy, na Harpenborg přibyla jsem před svatým Vilémem, přípravy na slavnost byly v plném proudu a již další den jsem poprvé sešla do vesnice, prohlédnout si naše panství. Nuzná to byla krajina, jen nízká obydlí chudáků a málo dobytka, leč lid vypadal dobře živený a bodrý. Nedlouho před námi dostalo sídlo nového kněze, mladého otce Petra, na něhož jsem byla velmi zvědavá. Sloužil mši za Svatého Viléma a já viděla, že ten dobrý muž je oddaným služebníkem Bohyně.
Můj dobrý manžel uspořádal hostinu na počest svatého, který zemřel tak blízko našeho nového sídla. Na hostině našlo mne mnoho lidí, aby se mnou promluvili - ať už vesničané, či učený Roland, jenž sem přibyl z Arku, já sama vyhledala jsem otce Petra, abych se mu - a tím i Bohyni - svěřila se znepokojivými vizemi, leč Petr neměl pro mne žádné vysvětlení ani radu, uklidňoval mne jen a světlo Bohyně zářilo z jeho očí. Usnula jsem lehce a žádná vize mne více nepronásledovala. Ten večer jsme se s Tovem rozhodli, že náš syn dostane jméno Vilém.

V dalším dni znovu jsem promlouvala s učeným Rolandem a jeho učednicí Gertou, oba přišli z Arku a zde hledali snad odpočinek a, jak jsem později zjistila, úkryt v neklidné době. Pochopila jsem, že oba zkoumali legendu Svatého Viléma, znali k ní mnoho pochybností a zdálo se mi, že vidí pochybnosti nejen ve svatém Vilému leč v samotné Bohyni. Byla jsem navyklá debatám o víře a věděla jsem, že v dobré debatě je možné mnohé zpochybnit a dokonce i rouhat se, vyjde-li z toho víra v srdci posilněna. Nepohoršovaly mne proto jejich řeči, jen nebyla jsem si jistá, zda je debaty ještě posilují.
Proč by se měli obávat zkoumání víry na odlehlém hradišti? Harpenborg nebyl tak odlehlý a zrovna v té době zde na misi byli bratři z řádu Tazatelů - oddaní služebníci Bohyně, kteří napravovali nejhorší hříšníky. Většinou ohněm. Kromě nich zde byla herecká společnost a několik žoldáků, co se zde léčili po zraněních. Válka již zuřila nedaleko, nás se ale netýkala, neboť baron Odel, jakož i jeho leník Tove Harpen, byli neutrální.

Kostelík na hradišti byl ubohý - zatím. Nedávno vyhořel, dokonce kříž na oltáři byl poničen a nyní veliké rekonstrukce se konaly. Stavitelé již pokládali střechu nad lodí kostela a právě při rekonstrukci našli ukrytý svitek, který svěřili svému pánovi. Tove Harpen jej prohlédl, jeho pečeť byla neporušená a stáří jsme nemohli určit. Nakonec jsme jej otevřeli a přečetli si podivné sdělení nutkavého charakteru, mluvilo k dědici Harfeníka, zmiňovalo se o dobrém mužském aspektu a o ženském aspektu jako o "falešném", podepsán jako Veritas Dei. Vypadal nelibě v našich očích a především jeho obsah byl matoucí a nezřejmý. Svitek jsem ukázala Rolandovi, však tomu se nezdál tak matoucí a tak nezřejmý! Vyjevil mi skutečnost, že existuje jakýsi svitek Veritas Dei, náboženské dílo, které bylo zničeno, však podkopává vše, co kdy bylo dobré o Bohyni a její pravdě. Jako alternativní náboženská studie mi to přišlo zajímavé, leč ne tak jako Rolandovi, který o něj projevoval mimořádný zájem. Zdálo se, že dílo nebylo zničeno úplně, neboť Roland vlastnil jeho malý fragment, i Tove Harpen dostal ve svém dědictví další kus. Vyčíst se z toho nedalo nic.
Tak začal náš život v novém domovu, konečně našem vlastním. Tove uspořádal sčítání lidu, já zatím rozmlouvala s učeným Rolandem, s otcem Petrem, bábou Pařezovou - místní babicí znalou v léčení i v mnohých dalších věcech. Dokonce jsem pozvala do našeho příbytku dvě vyzývavé ženštiny, které údajně uměly věštit z ruky, nakonec mi nedaly mé sny a snažila jsem se je vyluštit. Ženštiny mi nepomohly, jen ve čtení z ruky mi předpověděly druhé dítě, které má změnit můj život. Proč ne to první, ptala jsem se v duchu. Po rozmluvách s lidem prostým i učeným, po rozmluvách zbožných i kacířských, promluvili jsme konečně spolu s Tovem i s bratry Tazateli. Znalí i zbožní, silní ve své víře, měli velké obavy o osud víry na hradišti, kde tolik lidí pochybovalo a uvažovalo o Veritas Dei. Nedivila jsem se jejich ostražitosti, leč nesdílela jsem tu nekompromisní tvrdost v postupu proti kacířům. Přesto mi byli najednou blízcí, když vyjevili mi, že několik z nich mělo na cestě sem stejný sen, jaký pronásledoval můj spánek. Nevěděli jsme, co znamená, všechny nás znepokojil, co jsme však mohli dělat? Stejný sen podle nich snilo i několik lidí z vesnice, též otec Petr, který však přede mnou mlčel o této znalosti. Proč? Skrývá snad něco nebo mě jen opravdu nechtěl rozrušovat?
Bratři Tazatelé mi hrubě nedoporučili porodní babici bábi Pařezovou jako osobu, kterou jen sotva lze označit za zbožnou a čistou. Popravdě mě její čistota a zbožnost netrápily, stačilo mi, že je nejlepší babicí. Druhá možnost byl učený Roland, vzdělaný v medicíně, ale cožpak mohu mít při svém prvním synovi jako porodní bábu postaršího medika? Za jehož víru v Bohyni bych stejně nedala ruku do ohně?
Rozhodla jsem se, že je potřeba zbudovat ve světnici našeho sídla svatý koutek, aby moc Bohyně byla v novém domově ještě zřejmější. Zaúkolování služebnictva to mělo vyřešit, leč marně jsem čekala na řemeslníka, který by to udělal. Tove zatím odešel na lov medvěda, který žil v prokletém lese Bodkinu, a sám byl prý také prokletý. Tove, dosud mlád, nacházel potěšení v lovu, proto se úkolu chopil s nadšením - já jsem na druhou stranu tolik potěšena nebyla, toužila jsem velmi vykonat pouť k hrobu svatého Viléma. Jak mě to zlobilo, věděla jsem, že dobré manželství není možné sužovat křikem a výčitkami, popřála jsem tedy Toveho družině dobrý lov a šla po svých povinnostech. Netrvalo to dlouho, když přiběhl do hradiště jeden z lovčích, znavený dlouhým během a strach měl v očích. Medvěd družinu zle napadl, několik bylo raněno a nyní se v krvi válí. Zachovala jsem klidnou hlavu a ptala se nejprve na stav pana Toveho.
"Je v pořádku," odpověděl mi posel a jeho odpověď slyšeli mnozí. Přesto se po chvíli rozběhla po vesnici novina, že pán Tove byl těžce raněn, počty raněných se pak zvyšovaly chatrč od chatrče. Vesnické léčitelky se vydaly do lesa následované zvědavým lidem, Hradiště bylo po tomto téměř opuštěno, což jsem necítila jako nejlepší - věděla jsem, že již brzy přijde má hodinka.
Ach Bohyně, začaly snad tehdy tíživé obavy o osud mého syna? Nevím, už před lovem na medvěda hlásil můj syn příchod na svět, babka Pařezová mi pomáhala a uklidňovala v mé bolesti, však falešný to byl poplach, syn poklidně ležel pod mým srdcem.
Tak procházela jsem se po hradišti, čekala, až přijde správný čas; někdy v té době přišli k našemu sídlu ozbrojenci, velmi drze rozmouvali a chtěli jednat s panem Tovem. Ignorovala jsem jejich chování, v tomto opuštěném kraji jsem se necítila bezpečně a uctivost pak pro mne byla jako osvěžující koupel po horoucím dni. Naštěstí vesničané se pomalu vraceli ke své regulérní práci, nakonec přišla i družina pana Toveho, nesli na tyči ohromného medvěda a ranění už netrpěli, protože umění vesnických léčitelek jim ulevilo od bolesti. Ozbrojenci pak ukázali se leníky pana Toveho, šťastná to podpora ve zlé době.
Když mluvím o umění léčitelek, nemohu nepřidat pár slov o bábě Pařezové. Věřila jsem, že ona dobrá žena nechce nikomu ublížit, leč pocházely-li její převeliké schopnosti od Bohyně či ne, to jsem nevěděla. Bratři Tazatelé ji podezřívali ze spolku s nečistými silami, dokonce ji povolali k výslechu a celá vesnice se seběhla v přímém odporu proti jejich konání. Nebylo na mně ani na panu Tovemu, abychom soudili bratry Tazatele a jejich poslání, však nesouhlasila jsem s tím, jak popuzovali proti sobě lid. Vždyť víra v Bohyni je jediná a možná jen hluboko v srdci, v lásce a souznění, dobrotě a střídmosti - jen tam lze hledat její uklidňující náruč! Bábi byla nakonec propuštěna, jen stěží se držela na nohou, ale byla živá a její nevina tím byla prokázána. Život ve vesnici se vrátil k obvyklému toku, přesto cítila jsem z něj nelibost vůči bratrům Tazatelům a jejich úkolu, litovala jsem je za to, jak nelidsky zacházejí s posláním Bohyně. Vesničané tak těžko mohli je milovat, o to více lásky pak věnovali svému novému pánovi, který dělal co mohl, aby se dostal k jejich srdcím jako moudrý a shovívavý vládce. I drzého vesničana chabého rozumu, který přišel k našemu sídlu, pouze zbičoval, naslouchal trpělivě i nevolníkům a přispěl velkou částkou k opravě a obnově kostela.
Zlé věci se děly na hradišti, k večeru přišla z prokletého lesa podivná postava, byla to žena ztracená před mnoha lety, dlouho již zřejmě byla mrtvá, přesto přišla. Mnoho lidí ji vidělo, strach rozlehl se po vesnici, neboť nebyla jediná, kdo přišel takto z lesů. Postava byla dříve matkou mladého Konráda, chlapce, který nám sloužil, nyní byl velmi rozrušen a mnoho slz uronil.
V tom vzrušeném večeru mého pána vyhledali mnohokrát bratři Tazatelé, aby jej varovali, já trávila dlouhé hodiny s učeným Rolandem a jeho učednicí a zaplétali jsme se v diskuzích hluboko do pochyb a hereze. Též představili se mi dva vesničané - jméno jednoho z nich bylo Jiskra - kteří již neměli pochyby o víře a Bohyni, byli čistými heretiky, kteří toužili po odkrytí "pravdy" ukryté ve Veritas Dei. Našli mne jako duši, která je vyslechne a možná jim i pomůže - vyslechla jsem je, myslím, že jsem v nich získala dobré stoupence, ať už jejich přesvědčení bylo jakékoli. Pán Tove byl toho večera velmi nabroušený, příliš mnoho věcí se zdálo nejistými a nebezpečnými, stále jsme řešili, kdo by měl být porodní bábou našeho syna, také jméno Vilém zdálo se nám nyní velmi nevhodné, neboť legendy o svatém Vilémovi odkrývaly stále více odkazů na herezi. V jednu chvíli padly dokonce hořké výčitky a ostrá slova mezi mnou a mým pánem, poté pán Tove odešel do vesnice, aby popil s vesničany, kteří jej rádi pohostili.
Pochopitelně, líto mi bylo velkého břemene, které bylo naloženo na mého mladého manžela, leč bylo to břemeno, které musel nést hlavně on sám, měl-li ukázat, že dorostl v úplného muže. I tak jsem přivítala, že ten večer přibyl na hradiště sir William, který staral se o mého manžela od nejútlejšího mládí a viděl, jak vyrůstá v silného muže. Tento dobrý rytíř byl oddaným služebníkem Bohyně a moudrým rádcem v mnohých situacích, věřila jsem jeho úsudku, stejně tak i pan Tove.

Tolikrát jsem zmínila rostoucí strach a obavy, přitom obvyklá práce musela být odvedena. V čistém a průzračném ránu vybíral pan Tove se svou družinou daně, já poklekala v rozestavěném kostele v modlitbě za mé nenarozené dítě i osud našeho hradiště. Právě tam, na posvěceném místě, byla jsem napadena pomatencem, který snad z prokletého lesa přilezl.
"Dítě Harfeníka bude spása všech," křičel a svíral mé hrdlo, z něhož jsem jen sotva dostala hlas, abych přivolala pomoc. Můj pán i s celou družinou uslyšeli mne, pomatenec brzo měl kopí zapíchnuté v útrobách. Oddechovala jsem těžce po hrubém útoku, pán Tove zatím uzavřel kostel, ke kterému se sbíhal zvědavý lid. Cožpak jsme mohli připustit, že náš syn byl ohrožen takto v srdci víry hradiště? Jakmile jsem se uklidnila, vyšla jsem proto mezi lid, aby viděli, že vše je v pořádku a náš pán má své panství pod kontrolou. Tak i bylo, pán Tove vládl dobře a spravedlivě, když přišel útok pomatenců, kteří přišli z lesa, sám stál v první řadě a odrážel jejich útoky. Řekli mi pak, že všichni křičeli nepřirozenými hlasy o dítěti, o našem dítěti. Co to znamenalo, nevěděla jsem. Další motlidby věnovala jsem Bohyni, ať ochrání naše dítě!
Na polední mši toho dne sešli se všichni z hradiště, modlitbu vedl otec Petr, však po jeho bocích stáli bratři Tazatelé, i kázání měli a málo poklidné a povzbuzující bylo. Viděla jsem smutek v očích otce Petra, se mnou a panem Tovem seděl na lavici učený Roland, špatně se mu dýchalo a přesto nebylo mu dovoleno odejít na čistý vzduch. Ve jménu Bohyně pak všichni měli vydat útržky Veritas Dei, překvapena jsem byla, kolik se jich našlo - jakoby někdo roztrhal ten dokument a rozdal jej po celém širém světě. Potom podivná věc se stala a několik lidí v kostele padlo k zemi bez vědomí - kruhové přívěšky s tajemnými znaky měli na sobě a my již věděli, že prokleté předměty to jsou, nutí dobrého člověka chovat se podle vůle zlého lesa Bodkinu. Jejich vymítání, prozradila mi učená Gerta, je nebezpečné, proto pán Tove urychleně odvedl mne i s naším nenarozeným dítětem z kostela. Tam jen bratři Tazatelé s otcem Petrem zůstali a co se dělo uvnitř, to mnoho vesničanů rozrušilo.

Procházela jsem se po hradišti, den byl bezmračný a já cítila, že tolikrát povolávané dítě, náš mnohokrát chtěný syn, již brzy spatří světlo světa. Přes všechna varování o nevhodnosti bábi Pařezové, nechala jsem ji přivolat a sama slehla v našem sídle. Připadalo mi to hodiny, než konečně bábi přišla, velikou bolest jsem cítila a můj pán se zas odíval do zbroje. Jaké trápení přišlo na hradiště Harpenů, to jsem nevěděla. Bábi Pařezová přišla mi spolu s vnučkou Janou a syn Harpenů v potu a krvi přicházel na svět. Trvalo to hodinu? Den? Týdny? Nevím, pamatuji si jen bolest, uklidňující hlas bábi Pařezové, modlila jsem se úpěnlivě k Bohyni, ať už přijde!
Jako z dálky, z cizího světa tam venku vnímala jsem křik a třeskot zbraní, kdo zmíral tak blízko k místu, kde rodil se nový život? Najednou do světnice vtrhl zkřivený skřet - více zvíře než člověk - za ním druhý, a bábi Pařezovou i Janu na podlahu složili, jeden do bábi zatnul silné zuby. Tehdy jsem pocítila strach jako nikdy před tím, přišli snad pro mého syna? Stvorové se smáli, cenili zuby, neměla jsem kam utéct. Oni také ne, do světnice hrnuli se lidé, bratři Tazatelé, můj pán Tove, v oknech viděla jsem kuše Ponocných. Svět se mi rozmazal, v útržcích viděla jsem, jak bijí démony, jak ošetřují a zvedají ze země bábi Pařezovou, ta znovu přišla ku mně a její hlas volal mne zpět do tohoto světa. Tento svět? Co byla pravda? Démoni ve světnici? Šílený smích? Řinčení zbraní? Bolest? Modlitby otce Petra, který teď držel mou ruku a odříkaval jména svatých? Vyčerpání bratra Tazatele, usazeném na prahu světnice? Strach a obavy v očích mého dobrého manžela? Nevím, již mne opouštěly síly, mé vědomí toužilo stát bok po boku Bohyni. Až po dlouhém čase, z veliké veliké dálky, slyšela jsem Bábi Pařezovou: "Je to syn, je to syn!"

Syn. Náš syn přišel na svět. Veliké břemeno ze mne spadlo, cítila jsem únavu a štěstí. Syn. Bábi Pařezová mi jej podala zavinutého do jemného plátna, přitiskla jsem jej k srdci a upadla na okamžik do bezduchého spánku.
Při procitnutí byla již světnice uklizená, pán Tove přišel mi oznámit, že již spravil lid o radostné novině. Jméno? Můj mladý manžel je někdy ještě dítětem, jméno, které přísluší našemu synovi, je Trouvère. Krátkým spánkem nabrala jsem sílu, těžce ale přesto udržela jsem se na nohou, vyšli jsme proto před sídlo a představili lidu dědice Harfeníků.

Pán Tove, plný sil a štěstí, vyhlásil turnaj, aby všichni zapomněli na útrapy, vždyť nový život byl zrozen! A vesnický lid se rád přidal, jen ti, kdož nebyli na dvorci zabydlení, se nepřidali.
Bratry Tazatele jsem viděla poblíž kostela debatovat s otcem Petrem a učeným Rolandem. Cožpak našli společnou řeč?
Tak uvažovala jsem klečíc v kostele, můj syn pokojně spal ve světnici našeho sídla. Připadlo mi zvláštní, jak jsem tu mohla být předtím, když on tam ještě neležel, když připravena byla jen prázdná kolébka. Bohyně, ochraňuj jej před vším zlem. Najednou mě zamrazilo, vždyť já už mám dost sil, abych došla do kostela a jsem zde bez něj. Vrátila jsem se pro něj, nesla jej v náručí a jeho ani nenapadlo se probudit. Bohyně, ať už je jeho osud jaký chce, stůj při něm!
Hry sklízely úspěch u prostého lidu, hradiště jindy živoucí mnohým lidem zelo prázdnotou. Spatřila jsem bratry Tazatelé odcházel spolu s učencem do svého stanu.
"Buďte zdráva, paní Medano," řekl mi Roland. Znělo to jako poslední loučení.
"I ty buď zdráv, učený Rolande," odpověděla jsem a myslela to z celého srdce. "Nechť tě Bohyně provází," zažehnala jsem jej na cestu.
Velmi jsem si přála, aby viděl Bohyni stejně mocnou a dobrotivou, jako ji vidím já, však věnoval mi pohled, ve kterém se mísilo pobavení se smutkem. Tak daleko došel v touze po vědění, až ztratil celou víru, litovala jsem jej. Bratři Tazatelé nedávají rozmyšlenou těm, kdo sešli ze správné cesty.
Odešel a já zůstala v rozjímání nad vírou. Vždy jsem se chránila křížem, tak jako Tove byl chráněn kruhem. Co Trouvère? Jakým symbolem mám chránit nevinné dítě, po němž páslo tolik nečistých sil?
Dlouho jsem přemýšlela, až vyhledala jsem radu otce Petra. I on viděl, že rozhodnutí není tak prosté, ale doporučil mi kruh.
Šla jsem se zařídit podle něj do našeho sídla.
"Paní, jsi zde," ozvalo se od dveří. Poznala jsem po hlase jednoho ze žoldnéřů, který mě od včerejšího večera následoval a chránil.
"Jsem, vejdi a řekni, co potřebuješ," odpověděla jsem lehkomyslně a obrátila se konečně ke vchodu.
Ach Bohyně, žoldák vešel do světnice, kuše v ruce, tětiva natažená a šipka založená.
"Dej tu zbraň pryč, pro Bohyni," odpověděla jsem prudce, necítila jsem strach.
"Má paní, bylo mi ctí pro vás sloužit," řekl těžkým hlasem a já najednou viděla, vždyť přece mám v náručí syna, vždyť je tak snadné teď ukončil jeho život! Tu strach najednou přišel, sevřel mi útroby a já vykřikla:"Pomoc, zachraňte mé dítě, pomoc!"
Žoldák jakoby neslyšel mé volání, otočil kuši proti sobě a vystřelil. Ztěžka to šlo, ale přesto se najednou kácel k zemi se šipkou v útrobách. Nečekala jsem na nic, překročila jsem jeho tělo a vyběhla ven. Tu se již ke mě sbíhali ti, kdož mě slyšeli, a já si uvědomila, jak bláhová byla má snaha. Nehrozí nebezpečí.
Zvolala jsem několik uklidňujících slov, abych zbytečně nevzbudila obavy v celém dvorci, družiníci pána a několik žen pak vynesli z domu žoldáka, dosud žil, ale nemluvil. Bylo určeno, že již nesmím být s Trouvèrem sama a jeden zbrojnoš byl určen pro naši ochranu. Měli pravdu, lehkomyslně jsem nastavila život mého syna, to se již nesmí opakovat! Neklidně jsem se procházela po tichém dvorci, svět mi připadal tíživý a matoucí. Měla jsem zlou předtuchu, kterou ani modlitby k Bohyni nezaháněly. Na dvorci se dělo něco divného, slyšela jsem křik žen, další ze žoldáků byl raněn či zabit - nevěděla jsem, ani jsem nechtěla vědět, co se děje. Bratři Tazatelé se chystali na cestu, jak byli dobrými služebníky Bohyně, tak mi byli vzdálení ve svých cílech a praktikách. Trouvère vycítil můj neklid a začal pofňukávat. Uložila jsem jej do kolébky.
Pán Tove se vrátil po skončení turnaje, sálala z něj radost ze hry a neměl žádné obavy. Však mé zlé tušení se naplnilo brzy - Trouvère v kolébce nepřestával naříkat a já zjistila, že má horečku a naskakuje mu vyrážka.
"Babku Pařezovou, sežeň mi babku Pařezovou," křikla jsem na děvečku Annu.
Když babka přišla, byl už Trouvère v jednom ohni. Babka jej začala léčit, však bylo to nad její veliké schopnosti! Horečka neklesala, vyrážku vyléčila jen proto, aby se znovu objevila. Zpravila jsem Toveho, rozjaření vyprchalo a zůstaly jen obavy.
"Musí to být kletba," řekl Tove.
"Ale jak ji zlomit," ptala jsem se.
Listina, kterou nalezli stavitelé v kostele, přišla nám nejprve na mysl, vždyť přes všechny rouhačské narážky byla psána jako modlitba a věnování. Jen s babkou Pařezovou odešli jsme do kostela a uzavřeli jej. Tam položili jsme Trouvèra před oltář a odříkali modlitbu. Nic se nestalo, marná to byla naděje doufat v takový plátek. Přesto jej Tove luštil dál, když jsme se s babkou navrálily do světnice.
Pán Tove byl najednou velmi vzrušen a odešel se svou družinou na hřbitov, pak vrátil se z něj a prastarý rezavý meč třímal v ruce, ostří bylo zlomeno. Mluvil o odčinění hříchu Harfeníka, o hrobu Holmů, v rychlosti sehnal nejlepší lovce a znalce lesa z vesnice a vyrazil k prokletému Bodkinu. Už jsem připravila Trouvèra na cestu, ale třásl se nekontrolovaně - babka Pařezová sama mi potvrdila, že by cestu do lesa nemusel přežít. Zůstaly jsme tedy na hradišti.
Nedlouho po zahájení výpravy přišel za mnou Jiskra z vesnice. Prý na hradiště chystá se výprava zbrojného lidu, jsou nepřátelsky naladěni a byli viděni na cestě sem. Do jejich příchodu zbývá nám ještě více než hodina.
"Zpravte pana Toveho," přikázala jsem jim, "zatím ve vesnici nic neříkejte, pán Tove se brzy vrátí."
Ještě víc než hodinu. Ach Bohyně, pomáhej nám!

Nikdo nespočte, kolikrát jsem jen tehdy poklekla v kostele, kolikrát se navracela do zšeřelé místnosti, kde můj syn ležel v horečce, tiše se třásl a přijímal energii z rukou babky Pařezové. Tu již opouštěly síly, léčitelky zmírňovaly její bolest, při životě ji držely odvary z hojivce, mnohokrát upadla do agónie, v níž promlouvala k mrtvým. Sípot jejího dechu a tiché rozmluvy léčitelek, které nenacházely řešení, mě znovu vyháněly ven, k valu, za nímž jsem vzhlížela k prokletému lesu, odkud se nevracel pán Tove, ke kostelu, neboť zde mohla pomoci jen vůle Bohyně. Viděla jsem pravdu - můj syn umírá a bába Pařezová s ním, brzy jim oběma dojdou síly.
Když se konečně navrátila výprava z Bodkinu, chyběl pán Tove a mladý Konrád. Sir William mě zpravil o neúspěšném hledání hrobu, který se můj pán ještě teď snaží nalézt. A o výpravě připravené na přepad hradiště. A o následném vojsku krále Olafa. Nelehká to byla chvíle, požádala jsem příchozí, aby raději pomlčeli před zbylými vesničany o těchto zprávách a nepřiváděli je zbytečně v obavy. Otec Ponocných mi to vymlouval, ale mým záměrem nebylo neinformovat, nýbrž informovat správně, konstruktivně a s konkrétními návrhy řešení. Toho se rozhodl ujmout moudrý sir William, však než stačil dojít do vesnice, ta již byla vzburcována a k nám přibíhali první panikáři, jako třeba mlynář. Dobrý rytíř William se vzdal svého občerstvení po těžkém úkolu a šel zorganizovat domobranu.
V světnici panského obydlí zatím babka Pařezová odpočívala po dalším záchvatu, malý Trouvère ležel vedle ní, hlasitě dýchal a třásl se.
"Nesahejte na něj, paní," řekla mi babka, když jsem jej chtěla utěšit: "Nechcete se nakazit!"
Ztěžka polka hojivec z rukou své vnučky Jany a pohladila Trouvèra. Ve tváři měla zapsánu únavu, vyčerpání a mnohá léta, která jsem původně u ní neviděla.
Před otářem v kostele klečel otec Petr, hlavu skloněnou v modlitbě. I poklekla jsem za ním, nevím, za co se modlil, já se modlila za Toveho, za hradiště, za Trouvèra, babku Pařezovou.

Pan Tove přišel nedlouho po zbytku své výpravy. Také nebyl úspěšný - hrob Holmů jako by se do země propadl a najít jej nemohl ani sám Tove, potomek Harfeníků.
"Pokud budeme bránit hradiště a lid, náš syn zemře," řekla jsem.
"Vím. Není zbytí, je to naše povinnost," odpověděl Tove.
Tíha těch slov ležela mezi námi, ale nebyla to tíha nerozhodnosti, byla to tíha osudu.
Pán Tove shromáždil lid na dvorci a v plamenné řeči je pobídl k obraně svého domova. Skoro všichni muži se chtěli bít za vesnici i za svého pána, který jim byl teď tak milý. Nastala sháňka po zbraních, jiní běželi do vesnice zachránit něco ze svého ubohého majetku, několik prchalo s ranci na zádech, zbylí stavěli barikády do bran hradiště. Všechny naše cennosti zavřeli jsme do sídla na hradišti, pak zamkla jsem jej na zámek a uvnitř zůstala jen babka Pařezová, Jana a Trouvère. Klíč jsem si ponechala.
Shlédla jsem do vesnice, kde se sbírali poslední lidé a uviděla, že pod lesem se již ježí zbraně zbrojného lidu. Pak se s řinčením oceli rozběhli a my před nimi vběhli malou branou do dvorce. Pán Tove se sotva oblékl do zbroje, dobrý sir William dokonce neměl žádnou, několik Ponocných viděla jsem s kušemi na valech. Se ženami stály jsme u našeho sídla, s námi zbrojnoš Čochtan. Nikým nespatřen, nikým nestavěn prodral se přes příkop nepřátelský záškodník, na místě probodl Čochtana a ohrožoval nečekaným útokem další naše družiníky. Ženy křičely, v tu chvíli se útočníci probili přes most a střetli se s našimi. Ach Bohyně, toho křiku, těch raněných. Muži bojovali jako lvi, nepřátelé byli však početní a zkušení. Jeden z podlých cizinců vyrazil k nám. Utíkaly jsme před ním jak hejno husí, staré, mladé, všechny v jednom chumlu. V jednu chvíli těžkooděnec uklouzl a padl naznak, tu ženy otočily a vrhly se na něj jak lítá zvěř. V ruce jen hole a pánve, mordýř se urputně vrátil, několik zle poranil, však ony nepřestaly. Ze země už nevstal.
Jakkoli byli cizinci vojáci, zbraní vládnoucí, odpor pána Toveho i jeho družiníku, jakož i prostých vesničanů byl urputný. Mnoho jich padlo, však nakonec každý jeden z cizáků byl udolán a boj utichl. Pán Tove byl v pořádku. Již nikdy však nedostane se mu rady a pomoci od sira Williama.
Odemknula jsem dům, můj syn se krčil v náruči babky Pařezové. Ta jej položila do lože a těžkým krokem vyšla ven.
Nevím, kolik z umění místních léčitelek bylo od Bohyně a kolik bylo nějakými jinými silami, ale všechny se zapojily, aby tu zastavily krvácení, tu narovnaly zlomený úd, tu ulevily od bolesti. Počítala jsem mrtvé, tolik jich leželo rozseto po dvorci, naši i ti cizí. U kostela shromáždili jsme raněné, několik žen, které ztratily své blízké, štkalo před oltářem. Však byl to čas záchrany a práce, ne konce!

Vrátila jsem se do světnice a tu viděla, jak Trouvère leží bez dechu v dekách. Snad ne, pro Bohyni, teď ne!
Tolik smrti, tolik zmaru, ó Bohyně, jak jen to můžeme snést na tomto světě. Nedbala jsem ničeho, vzala jsem do náručí svého syna, jeho tělíčko dosud sálalo horečkou a přitom se mi zdál tak lehký, křehký a poklidně spící, přitiskla jsem jej k srdci a vyšla ven. Do Bodkinu, do toho prokletého kraje jsem zamířila, vám, nečistým rarachům a temným stínům minulosti nechám tu nevinnou oběť, dítě, jehož duši jste si už vzali!
Jako z dálky doléhal ke mně křik babky Pařezové, ať se vrátím, i volání mého manžela. To on mě dohnal u brány, protože já se nezastavovala, do lesa, pryč, dál! Můj syn zemřel.
Ta zpráva Toveho zlomila, v jeho očích viděla jsem všechny marné naděje a klamné pološtěstí z vyhraného boje. Jak jsem mu rozuměla. Jak věděla jsem, co prožívá. Tehdy mi byl blízký jako nikdy předtím.
"Věděli jsme, do čeho jdeme. Sami jsme ten osud předurčili," řekl a já přisvědčila.
Bábi ode mne vzala zavinuté dítě a pohladila jej po hlavičce. "Vždyť měl ještě čas," zašeptala. Jaký čas? Jak rychle ubíhá čas, když přišel Věk hněvu?
Ruku v ruce vraceli jsme se s Tovem do hradiště, k tomu hořkosladkému vítězství, jež přináší jen smrt, bolest a únavu.

Další ranění byli přinášeni ke kostelu, mrtvé už nosili na hřbitov. Vydala jsem se s nimi, vždyť i já jsem přinášela mrtvého. Tam za zadní branou leželo tělo otce Petra, krutě posekané a nelidsky tiché. Ach Bohyně, zmírni naše utrpení!
Pak na hřbitově jsme se pomodlili k Ní za všechny naše padlé a započali práce hrobnické. Věk hněvu jsme nahradili Věkem očisty.

Ve večerních hodinách se všechen lid zbylý shromáždil ve vesnici a smuteční hostina na počest padlých započala. Však neútěšná to byla chvíle, lid vyčerpaný a ztenčený byl schopný jen opakovat jedinou píseň - tu o vojsku, které jde skrz vesnici.

Reportáž dokončena 30.8. 2007

Žel, nepamatuji se již některé detaily, takže jsem naskládala, co tak považuji za podstatné. Pochopitelně by se toho našlo více, na druhou stranu, nikomu se nechce ani číst ani psát podrobnosti dějově plných dva a padesáti hodin.
Historie postavy Medana Dorcel Harpen.
Díky organizačnímu teamu za přípravu výborné hry.