Medana Dorcel Harpen, manželka Toveho Harpena
Věk hněvu: Krvavá marka, Curia Vítkov 2007; Historie postavy
Část historie byla předepsána organizátory Věku hněvu - původ, věk, vztah k Tove Harpenovi
Medana se narodila roku 952 na baronském dvoře coby nejstarší dcera Etienna Dorcela, hlavy rodu Dorcelů a pána nad Flemmií a Schnellingem. Jako nejstarší dcera měla hodně povinností spojených se dvorem a politikou a - díky své staré bábě - také s náboženstvím. Byl to její drahý otec, kdo ji od útlého věku často bral s sebou na jednání, aby poznala, jak vypadá moc a jak s ní zacházet. Ze všech těchto formalit Medana nejvíce milovala soudy, jak ji unavovaly obchody a nudily jemné politické ústupky, u soudu dokázala trpělivě naslouchat, ptát se a tak získat hluboký vhled do projednávané problematiky.
Na druhou stranu to byla její stará bába, kdo ji přivedl do milující náruče Bohyně a jejímu rozhádanému područí církve. Díky bábě neminula Medana jediný svátek, nevynechala jedinou modlitbu a již jako dítě naučila se nacházet duchovní podporu u kněze, dobrého, moudrého, leč trochu slabého muže.
Jak jí v dětství nezbývalo mnoho času na hry a lenošení, o více jí chyběla osoba, ke které by mohla bezezbytku přilnout plnou vahou své dětské náklonnosti. S matkou nikdy nenavázala bližšího vztahu, vlastně se o to ani nesnažila, neboť matka byla uzavřená osoba, která pokud nějaký cit chovala, pak jej věnovala výhradně svým psům nebo sobě. U otce Etienna Medana našla trpělivost i porozumění ve věcech své výchovy, však témata lehkovážná v jeho světě nezabírala místo. Bába zas všechnu svou srdečnost směřovala do rukou Bohyně a starý kněz měl pro malou Medanu pochopení jen v kontextu své staré mysli, občas zatížené sklerózou.
Tak Medana, obklopena svými povinnostmi a dobrou výchovou, vyrůstala stranou od svých vrstevníků a v touze po někom, kdo by jí rozuměl, jí vyhověl jen její pes, vyprosený od matky.
Jak byla Medana klidným a vážným dítětem, tím více ji zaskočilo dospívání a rebelie puberty. Ve věku třinácti let se z učeného andílka vylouplo neklidné a neposlušné hádě. Povinnosti politické a společenské zanedbávat nemohla, trávila je jen duchem mimo. Náboženské povinnosti jí odpadly po několika ostrých střetech s bábou, kdy bába dospěla k názoru, že za ty nervy jí nějaký fracek nestojí.
Etienn byl ve své výchově neúprosný, nehrozilo, aby dcera mohla lítat někde po venkově na koni, či nedej Bohyně, hrát si s ostrými předměty většími než jehla a jinak propagovat svou divokou povahu. Medana přesto na dlouhé hodiny mizela v polích za sídlem Dorcelů, aby se oddávala samotě a snění o tom, jaké to bude jednou až... až? Až se vdá za to malé děcko a opustí rodný dům? Nevěděla přesně, co si má slibovat od budoucnosti a jako správná dorostenka v ní viděla jen temno, útlaky a hrůzy.
Pro ukojení své tajné touhy po lásce nenašla nikoho, tedy nikoho až do svých patnácti. Strýc ze třetího kolene, který přijel na zahánení zimy, byl urostlé postavy válečníka, měl ruce jemné jako pradlena a uměl vyprávět příběhy, které dojímaly. Druhá míza v něm probudila touhu po Medaně, která mu s radostí vycházela vstříc, jak to jen v dvorském prostředí plném zvědavých očí jde. Než přišlo výročí narození krále Duncana II., přišel Etienn na dvoření těch dvou přímo pod svým nosem, strýce odlifroval domů k jeho maželce a Medana šla na přímluvu báby do kláštera. Za jeho kamennými zdmi schladila svou horkou krev a věnovala své úsilí na studium literatury, historie a jazyků.
Po dovršení osmnácti let se vrátila zpět do rodného dvoru jako dobře vychovaná a kultivovaná mladá dáma, která zná svou cenu a své místo ve společnosti. Pomáhala nyní aktivně svému otci, jak ji na to připravoval od dětství, s láskou se připravovala na svátky Bohyně a na v celém království bys nenašel spořádanější dívku. Jen večer, po mši a před milosrdným spánkem snila o svobodě a nespoutané lásce po vzoru jejích oblíbených literárních hrdinek.
Když přišel dvacátý rok jejího života, přijel si pro Medanu Tove, patnáctiletý mladík, a odvezl si ji s sebou do Brachtu, malého městečka na severu Střední Thessalie, kde Tove nastoupil panošskou službu k baronovi Odelovi de Rinvier. Ihned po příjezdu byli v místím kostele sezdáni a baron jim, vzledem k postavení Medany, vyčlenil část svého paláce, který směli po dobu Toveho služby obývat.
Medana shledávala svého manžela příliš zbrklým, dětsky stydlivým, náladovým - prostě příliš mladým, k tomu se Tove nemohl ani v nejmenším považovat za sečtělého intelektuála, ve kterého vyrostla Medana. Většinu času trávili odděleně, Tove ve svých pážecích povinostech a Medana ve vyhýbání se rodinným setkáním s baronkou a baronessami, které ji chtěly zapojit do místního života. O to víc se v tomto čase sblížila s knězem Bohyně, který se jí stal partnerem v intelektuálních debatách.
Tove postupem času vyrostl z chlapce v muže, po získání ostruh a vlastního domu jej Medana začala respektovat a pochopila, že k ní osud mohl být daleko horší. Jeho přátelství s baronem ji sice vrhlo do náruče baronovy rodiny, ale ani Medana už nebyla včerejší nedospělou holkou, aby nechápala, že jedině společenské kontakty jí mohou zajistit dobrý život.
Tove posiloval svoje postavení, nacházel spojence i nepřátele a rozšiřoval svoji vlastní družinu. V roce 981, před dvěma týdny, byl konečně vyřešen vztah Harpenů k hradišti Harpenborg a Harpenborg přišel právě Tovemu. Baron Odel jej propustil ze služby, manželé vykonali náležité přípravy, prodali dům na naměstí a vyrazili na Harpenborg.
Medana je v 9 měsíci těhotenství, na dítě se upřímně těší a Toveho se snaží v jeho konání co nejvíce podporovat. Přesun na hradiště opletené legendami a problémy ji pochopitelně netěší, naději nachází hlavně ve víře v Bohyni.